Přepis je upravený pomocí AI kvůli lepší čitelnosti: bez výplňových slov a opakování, s učesanými větami. Nejde o doslovný záznam. Místa, kterým v záznamu nebylo rozumět, označuje […].
Úvod 00:00
Moderátor
Hosty ve studiu podcastu Týdne inovací a portálu BusinessInfo jsou dnes, vezmu to zleva, Tomáš Portlík, starosta městské části Praha 9 a první místopředseda ODS. Vítám vás tady, dobrý den.
Tomáš Portlík
Dobrý den a děkuji moc za pozvání.
Moderátor
Dále je tady Daniel Franc, konzultant využití lidských sítí při adopci technologií, při změnách a tak dále. Dane, dobrý den.
Daniel Franc
Díky, dobrý den.
Moderátor
A je tady Pavel Ohnoutka, expert na transformaci firem, ať už lidskou, digitální, a tak dále. Ahoj, Pavle.
Pavel Ohnoutka
Dobrý den, také děkuji za pozvání.
Od chatbotů k agentním systémům 01:10
Moderátor
Pánové, dnes se budeme bavit o digitalizaci v kontextu rychlého nástupu umělé inteligence do všech oblastí lidského života. Pojďme se na to podívat podrobně. V oblasti AI se teď hodně mluví třeba o nástupu AI agentů. Jak to vidíte?
Daniel Franc
Já si zase vezmu drze slovo. Když se na to opět díváme pohledem lidí, loni bylo největším tématem, jak ustát vpád téhle inovace, ani neříkám technologie, do života lidí. Hodně jsme se dívali na lidi jako jednotlivce: jak zařídit, aby člověk vůči tomu neměl odpor, jak ho dovést k tomu, že se naučí něco nového a začne o práci přemýšlet jinak. Hodně to bylo na úrovni osobní produktivity.
I tam bylo strašně moc práce, protože tahle technologická změna… Občas děláme workshopy pro lidi, kteří vedou AI adopci, a jeden člověk tam říkal, že když nasazovali Teamsy, byla to jízda, ale tohle je úplně jiný level. Tady jdeme do toho, jak lidi vůbec uvažují o sobě a o své práci. To nám přišlo hodně už loni. Letos se to ještě zkomplikovalo, protože se ukazuje, že aby využití AI lidmi dávalo firmám smysl, musí ho doprovázet nejen individuální kompetence, ale i ta organizační, týmová.
Když se člověk naučí dobře pracovat s AI, ale firma není uzpůsobená na to, aby jeho novou kapabilitu, kompetenci dokázala správně začlenit, je skoro k ničemu, že se to učil. Za druhé přicházíme na to, a to je další obrovský skok, že minulý rok a roky předtím se lidi horko těžko, někdy snadno, učili chatovacímu módu, kdy nám chatbot něco poradí. Ukazuje se ale, že skutečná tvorba hodnoty je tam, kde engine, kde AI za nás skutečně něco dělá. Tomu se někdy zkratkou říká agentský systém.
Pro hodně lidí je to skok srovnatelný s tím, co museli absolvovat předtím. Všichni umíme vyhledávat ve vyhledávači Google, pak jsme se naučili chatovat a chatbot nám poradí, co udělat. Teď se ale učíme, jak tomu enginu říct, aby nám nejen poradil, ale aby to udělal: aby nám vlezl do souboru, napojil se na nějaké procesy, pracoval s nějakými daty. A to je další kvalitativní skok.
„Teď se ale učíme, jak tomu enginu říct, aby nám nejen poradil, ale aby to udělal: aby nám vlezl do souboru, napojil se na nějaké procesy, pracoval s nějakými daty.“
Daniel Franc
Řekl bych, že situace se komplikuje tím, že se už učíme nejen chatovat, ale i pozvat si k sobě nového spolupracovníka. A zároveň nám firma musí vytvořit správný kontext a správné procesy, o tom bude určitě mluvit Pavel.
Moderátor
Na to se chci zeptat. Jak jste zmiňoval, prvotní využívání chatovacích programů bylo víceméně intuitivní, ptali jsme se a tak dále. Ale můžou se lidi agentní systémy naučit sami, nebo potřebují to, co zmiňujete, nějaké systémy na úrovni firmy, organizace a tak dále? Pavle, jak to vidíš?
Pavel Ohnoutka
Z pohledu firmy je hrozně důležité, kde toho agenta naimplementuju. Řešíme to už 10 let, i před nástupem AI, a je pro nás strašně důležité, kde máme firmě pomoct, aby to dávalo smysl z pohledu ROI: aby se firma dokázala zautomatizovat a vydělat, v uvozovkách, víc peněz nebo snížit provozní náklady a tak dále. V těchto implementacích je hrozně důležité pochopit tu společnost, jak vůbec funguje, jak funguje obchod, výroba a tak dále. A je potřeba vědět, do jakého segmentu tu AI naimplementuju jako první, ať už tam, kde […], nebo kde potřebuju expandovat na jiné trhy, a podobně.
Proto je hrozně důležité firmu pochopit a říct si: ano, teď tady nejvíc potřebujeme pomoct v obchodě. Pak je hrozně důležité s obchodem pracovat a vysvětlit, že to dokáže udělat research, napsat nabídku, změřit kapacitu výroby a říct: v tenhle den budeme schopni tenhle projekt začít. A než budeme cokoli implementovat, je hrozně důležité, ať už je to městská část, stát, nebo společnost, pochopit, kam AI v prvním kroku naimplementujeme.
Často vidíme, že přijdeme do firmy a nějaký Pepa nebo Honza nebo kdokoli si řekne: teď si tady něco naimplementuju do svého ekosystému. Jenže v kontextu firmy to kompletně zboří celý páteřní proces, podle kterého společnost funguje.
Moderátor
Když se v tomto kontextu podíváme na různé informace o tom, že svých cílů při zavádění AI dosahuje jen zlomek firem, podle některých statistik třeba jen desetina: v čem je z tohoto pohledu hlavní problém?
Pavel Ohnoutka
Právě v tom, o čem mluvím. Firma se nedokáže zastavit a pochopit sama sebe. Řekne si: teď tady naimplementujeme agenta, který nám bude dělat tohle. Jenže když ho naimplementuju do firmy, která je v chaosu, vytvořím ještě mnohem větší chaos. A to je standard. Před rokem jsme všichni implementovali ChatGPT a Copilot, ale nikdo se nezaměřil na to, kde nám agent, případně chat nebo cokoli jiného, může pomoct. Všichni řekli: teď to tady chci a naimplementuju si to podle sebe. Jenže, jak jsem zmiňoval, kompletně to rozbije celou integritu firmy, páteřní proces a tak dále.
AI ve veřejné správě: stavební úřad a bezpečnost 06:56
Moderátor
Tomáši, jak z vašeho pohledu probíhá implementace nových technologií AI ve veřejné správě?
Tomáš Portlík
My to máme na jednu stranu trošičku jednodušší a na druhou stranu trošku složitější než firmy. Složitější v tom, že firma má nějaký účel založení, nějaký smysl fungování a docela transparentní vztahy: někde existuje konkurence, někde mám monopolizaci trhu, někde nějaké externality. Někde mám zaměstnance a potenciál, který hledám. Jdu tedy nějakým směrem, chci, aby všichni šli stejným, a do toho to napasuju. Veřejná správa je automatický výrobník chaosu v tom smyslu, že když se podíváme, kolik zákonů nám sněmovna pravidelně každý měsíc vymyslí, kolik nových povinností na nás uvalí a s jakými dopady, které často ani nejsou měřené, ve veřejné správě se to všechno potká.
To je ta složitější část. Ta jednodušší z toho vyplývá, když si rozdělíme státní správu a samosprávu: to, co musíme na základě zákonů vydávat v rozhodnutích, a to, co jako hospodáři obcí spravujeme z hlediska majetku. Ve státní správě jsou to rozdělené procesy. Jsou to třeba algoritmické procesy týkající se pokut, které se už zavádějí. U jednoduchých věcí, třeba že někdo překročil rychlost, to automat typu ML vezme, vytiskne pokutu, zašle ji a drží se správního řízení. Myslím si, že je tady docela vtipné, že to má nad rámec toho preventivní charakter. Dřív řidiči věděli, že se vydá třeba 100 tisíc pokut, ale do schránky jich dorazí možná 5 tisíc. Tady je jisté, že neunikne jediná SPZ.

Pak jsou tu ale další zajímavé věci. Když si vezmeme oblast bezpečnosti, oblast měnícího se světa, AI může být partner. Vezměme si naše lidské oko a jeho omezení. Všude jsme měli kamery, teď jsou tu obrazovky. Ale lidské oko není schopné zachytit 20 obrazovek. Kdybychom si udělali pokus, dali před někoho 4 obrazovky, nutili ho hodinu je sledovat a někde v rohu obrazovky by se děly věci, otázka je, jestli by lidské oko zvládlo i ty 4.
AI je úžasná v tom, že nahrazuje lidské oko. Nejde o to, aby tam byl strážník, ale třeba víme, že existuje bezpečnostní hrozba, a chceme vidět, jestli někdo nenechal na náměstí tašku, jestli někdo […] nebo se nesnažil dostat za nějaké bariéry. To všechno jsou úžasné věci, ve kterých nás podle mě do budoucna čeká rozvoj. Na jedné straně automatizovat věci, které jsou dané. Na druhé straně, a co si budeme povídat, veřejná správa je trošičku zacyklená, potřebujeme její reformy, a když to sněmovně dlouho trvá, potřebujeme nahradit čas. Ve chvíli, kdy si člověk, třeba starosta, zamane, že bude městskou část nebo město vést evolučně, může lidi využívat mnohem efektivněji, protože zautomatizované procesy už půjdou stranou.
Abych to převedl na konkrétní příklad a byl pozitivní: předloni se předkládala digitalizace, kolega to nějak spackal a digitalizované řízení je o 4 roky posunuté. Možná bude, možná ne. Ale v podobě partnera se třeba u nás na stavebním odboru děje to, že si tam teď nahráli agenta, který čte zadání. Přijde investor, podá obrovský balík výkresů a všeho, co k tomu patří, a stavební úřad to má vydat. To, co by úředník dělal týden, čtrnáct dní, možná déle, zadá jako data a vstupy do AI a AI udělá návrh. A on se najednou může zamyslet: tahle laťka, tahle příčka, není ten plot v rozporu se zákonem […]? A zkontroluje si to.
Vidím i na lidech, jak strašně se jim tím uleví. Když na vás čeká takový šanon, tak už jen když přijdete do práce a vidíte ho na stole, musíte si možná někdy říct o prášky proti depresi. Čili tam, kde třeba selhal nebo nefunguje nějaký legislativní proces, je pro umělou inteligenci strašně velký prostor, protože, jak jsem říkal na začátku, kupuje a získává nám to čas.
Pomůže AI odstranit nedostatek strážníků? 11:30
Moderátor
Když jsme se na rozhovor připravovali, bavili jsme se o různých věcech. Zmiňoval jste třeba konkrétní situaci: nedostatek strážníků, policistů a tak dále. Může už dnes technologie pomáhat tyhle deficity odstranit?
Tomáš Portlík
Přiznám se, že mě to už trápilo, protože nedostatek strážníků je v Praze zhruba 18 let. Teď to tady nebudu rozebírat, protože dnes tu máme jiný formát. Věděl jsem ale, že už žádní nepřijdou, že to nikdo moc nechce dělat a že je zbytečné každý rok reagovat na nějaké bezpečnostní krize s lidmi, kteří to dělat nechtějí. Tehdy jsme si ještě s paní Krnáčovou udělali výlet do Izraele, do Tel Avivu, kde se už začal automatizovat obraz. Byli tam hodně napřed a jedinou nevýhodou byla cena technologií a inovací. Říkal jsem si: jak by mohl vypadat náš svět?

Dnes se to už aplikuje, jen tu máme víc firem, které něco dělají, ale to by popsal tady pan kolega, […], a já bych k tomu ještě doplnil řízený chaos v nějakých obchodních zájmech. Ale dnes už to začíná jít, jen je potřeba do toho nějakým způsobem nahrát software, aplikace, agenty. Nepotřebujeme, aby všude běhali strážníci […].
Když zavřu oči, dokážu si představit strážníka, který má mobil a pět, šest malých kamerek. Někdo mu to zadá a řekne: „Strážníku, v ulici A a v ulici B se nám od 6 do 7 schází divná parta a dělá tam bordel. Na dětském pískovišti se motal divný člověk, máme hlášení i z jiných dětských hřišť.“ Strážník přijde, má ty případy, někde si tam lupne kameru, bude v ní mít takový prográmek a řekne: „Ať mi to pípne ve chvíli, kdy se děje nějaký popsaný jev, který jsem si naprogramoval na základě těchhle připomínek.“ Ono mu to blikne a on si na to místo podle potřeby dojde.
Nemám všude kamery, nemám velkého bratra, nešmíruju každého, jestli byl někde za křovím, nebo nebyl. Jdu po konkrétních věcech a umělá inteligence za mě vyhledává problém, který mám definovaný. A člověk tam opravdu jde ve chvíli, kdy je to aktuální.
Moderátor
Ještě mě zajímá, jestli to tady nějak naráží na legislativu, třeba z hlediska ochrany osobních údajů. Jak to v tomhle je?
Tomáš Portlík
Naráží, ale u nás vždycky všechno naráží na legislativu, protože jsme tak strašně demokratická společnost, že si vlastní legislativou dokážeme komplikovat život. Abychom u kamer neměli problém, vždycky si říkám, že s kamerami mají pracovat bezpečnostní složky, že do nich nemá koukat zastupitel, nedej bože. A myslím si, že i Úřad pro ochranu osobních údajů vždycky vnímá bezpečnostní složky jako někoho, kdo ta data spravovat smí. Čili v tu chvíli řada omezení, která by ve veřejném prostoru byla, padá.
Regulace a etika: monitoring zaměstnanců vs. EU AI Act 14:40
Moderátor
Pokud vás k tomu, co tady zaznívá, něco napadá, klidně se vložte.
Daniel Franc
S Pavlem se tu na sebe díváme, když Tomáš tak pěkně mluví o kamerách. Přiznám se, že neznám legislativu a úpravy týkající se bezpečnostních složek. Ale zrovna ve firmách můžeme být z pohledu zaměstnance myslím docela rádi, že tu něco jako EU AI Act je. Možná není úplně populární být rád, že nám tu někdo svazuje ruce. Hned ze začátku ale bylo ve firmách velké pokušení monitorovat zaměstnance pomocí AI. Přesně jak jste říkal: nemůžu vidět všechny čtyři, a tady můžete vidět všech 40 tisíc. Byly i úspěšné rané pokusy, které dokázaly třeba podle výrazu tváře monitorovat, jestli je zaměstnanec spokojený, nebo nespokojený. Můžete nasadit různé monitorovací systémy na jeho zařízení. A zrovna AI Act, a je to evropská legislativa, ne česká, kterou nějakým způsobem adoptujeme, tohle zakazuje.
„Lidi potřebují vědět, že technologie nebude proti nim, a to se týká i firemního nasazení.“
Daniel Franc
Myslím si, že je to důležité z několika důvodů. Jednak by hodně lidí mělo problém s tím, kdyby byli takhle zblízka monitorovaní. Já se na to ale dívám pohledem adopce. Lidi potřebují vědět, že technologie nebude proti nim, a to se týká i firemního nasazení. Je velmi složité říkat svým lidem: naučte teď agenty to, co děláte vy, když rovnou víte, že jakmile je to naučíte, letíte.
To je třeba jeden z rozdílů oproti loňskému roku, kdy byl odpor nebo nechuť vůči AI takový abstraktní a lidi moc neviděli, co přijde. Teď už to vědí. Vidí, že propouštění se děje, asi ne v tak masivním měřítku, jak jsme se obávali, ale děje se. Vidí, že se role transformují, že celé role ve firmách mizí. I z toho může nechuť využívat AI vycházet.
Takže jsem rád za každý proces, který řekne: ano, AI tady je a přijde, ale pro vás existuje nějaká cesta ven. Nemůžeme vám garantovat, že vaše role zůstane, ale vy zůstanete pořád relevantní.
Moderátor
Dopady na lidi a organizace bych určitě chtěl probrat podrobněji, postupně. Ještě mě ale zajímá, jestli k tomu má nějakou poznámku Pavel.
Pavel Ohnoutka
Z naší zkušenosti: působili jsme relativně dlouho mimo Evropskou unii, takže tam nebyla žádná legislativa, případně svázání nějakým zákonem a tak dále. Byli jsme ve firmách, kde si majitel nasadil různé monitorovací systémy, aby měl přehled o produktivitě lidí: jak často pracují na počítači, dokonce zapínal i kameru, aby měřil nějaký facial expression a well-being, monitorovaly se i telefony a barva hlasu. Skončilo to tak, že 90 % zaměstnanců odešlo, protože jim to bylo nepříjemné. My jsme tam přišli ve chvíli, kdy jsme měli implementovat nějaké zlepšení, ať už AI, nebo procesní automatizaci, a bylo to strašně těžké. Trvalo to dvakrát déle, museli jsme zaprvé najít nové zaměstnance a staré jsme museli přesvědčit, že se tohle už neděje. Mělo to extrémně negativní dopad.
Dovedu si představit, že pokud tady strážník bude mít kameru a monitorovat určité věci, pravděpodobně dojde k tomu samému. Je potřeba nastavit proces tak, aby to nebylo až tak drastické. Spíš bych se zaměřil na to, aby to strážníkovi plánovalo trasu, kam se má obrátit, a tak dále.
Tomáš Portlík
Aby nedošlo k nepochopení: mně vůbec nešlo o ukládání a nahrávání obrazu, šlo mi o vnímání nějakého problému. Podle mě strážník vůbec nemusí dostat informaci v obraze, že tam něco probíhá, ale textovou informaci, že se v tu chvíli děje to, co chtěl vědět. Myslím si, že je docela dobré to rozebrat. Vzpomínám si, jak jsme jednou zavedli […], protože to byl před 15 lety takový hit, a pak jsme to museli zrušit, protože škody z toho zavedení byly daleko větší než ambice, které si od toho aplikátoři slibovali.
Strážník má dostat jen ten typ informace, obraz vůbec mít nemá. A v tom vidím výhodu. Když se díváme na kamery, spousta lidí má podezření, že někdo bude sledovat souseda, že bude vědět něco navíc. Myslím si ale, že jde o transponování obrazu do textu podle toho, co chci vědět. Příklad: budete mít třeba hrozbu, že někdo nechává na nádraží kufřík, a řeknete: chci informaci, když je někde u odpadkového koše kufřík, protože víte, že vám takhle někdo běhá nebo může běhat po městě. To je podle mě ta výhoda. A tady je strašně důležité fízlování od toho oddělit, protože to je naše celospolečenská otázka. Ale říkám, mně primárně vůbec nejde o kameru, ale o nějaký definovaný jev.
Moderátor
Tomáši, chtěl jsem se ještě zeptat: když se bavíme o implementaci moderních technologií a ve firmě se to nepovede, je to samozřejmě špatné, ale ne tolik, jako když se to nepovede ve veřejné správě. Dobrým příkladem je možná digitalizace stavebního řízení. Jak to vnímáte? Je tam riziko, že se to opravdu nepovede, nebude to fungovat a lidi to nebudou moct použít.

Tomáš Portlík
Tady máme možná zatím štěstí. Až tu třeba za dva roky bude podcast a já budu mít příležitost takhle sedět s kolegy, třeba už budu mít vyloženě špatné zkušenosti. Zatím ale automatizujeme jednoduché věci, tedy pokuty a správní řízení, a jen v případech, kde jde o tak jasně opakující se věci, že tam není možné udělat jakoukoli chybu. A myslím si, že bychom si jí rychle všimli, protože když někomu přijde domů pokuta, většinou to není oblíbený dopis, který by automaticky bral. Čili automatizujeme věci, které se opakují.
U těch složitějších, jak jsem mluvil o našem stavebním odboru, funguje AI už ne jako automat nebo nějaký robot, který něco dělá za mě, ale jako partner. Když si referent nebo paní vedoucí stavebního odboru, která má odbornost a dělá to léta, nechá udělat návrh usnesení, je pak na její odpovědnosti, jestli ho upraví a do jaké podoby, protože rozhodnutí vydává ona, ne AI. Ušetří ale strašně moc času a pak může, jak jsme se o tom bavili, […] doplňovat otázky třeba k některým typům rozhodnutí, které AI navrhne.
Tam je to podle mě pomocník a vždycky tu musíme zůstat sami sebou, dokud nebudeme mít jistotu, že to lze stoprocentně automatizovat tak, aby to bylo bez chyb. Zatím jsme, musím zaklepat, nedostali […], že bychom s tím měli jakoukoli špatnou zkušenost. A jen doplním: samozřejmě u pokusů, kdybychom si třeba dělali odezírání očí nebo detektory lži, je podle mě strašně důležité už na počátku jakékoli takové nápady […].
Jak AI transformuje pracovní role v týmu 22:22
Moderátor
Dane, když se podíváme na dopady na lidi a organizace, co tam hlavně vnímáte vy? Co se mění v průběhu času, jak AI vstupuje do firem a organizací víc a víc?
Daniel Franc
Je tu dopad, který by měl být žádoucí a často se neděje, a to je jedna z odpovědí na to, proč adopce ve firmách jde tak pomalu. Když se vrátím k příkladu přechodu ze Slacku na Teamsy: přejdete z jednoho komunikačního nástroje na jiný, ale proces pořád zůstává stejný, pořád komunikujete v digitálním prostředí. Když se ale naučíte mít v chatbotovi svého osobního rádce, nebo ho dokonce nechat udělat za vás nějakou práci v agentském systému, už to není dopad jen na vás, je to dopad na celou organizaci.
Sledujeme několik trendů, spíš megatrendů v oblasti AI. Jeden z nich je, že ve firmách, které nedokážou přepracovat své procesy, a nemusí to být jen byznysové procesy, ale i to, jak mezi sebou spolupracují jednotlivé funkce a složky a jak se upravují role, transformace nenastává.
Dopad tedy je, že to transformuje nejen lidi, ale i celé organizace. To je naprosto zásadní. A vrací nás to k tomu, co tady Pavel dělá celý život: je to transformace, už to není adopce. Slovo adopce letos slyšíte trošku méně než loni, protože adopce znamená přijmout technologii. Tam teď jsme, technologie ve většině firem v nějaké míře figuruje, ale my potřebujeme transformovat firmu, nejen lidi. To je jeden rozměr.

Druhý rozměr: přemýšlel jsem, jak navázat na vás, a vy jste mi teď, Martine, báječně nahrál otázkou na chyby, průšvihy a omyly. Při zavádění AI si podle mě skoro nemůžete dovolit, a teď neříkám omyl, ale neomyl. Nemůžete si dovolit jet celou dobu ve stoprocentně bezpečné lince, protože to zřejmě znamená, že nevystupujete ze statu quo. A status quo je mrtvé.
Organizace a lidi teď s pomocí AI pracují jinak. Ano, nemusí, ale pak pojedete jinou rychlostí než vaši rychlejší konkurenti. A abyste přišli na to, jak AI ve vaší firmě správně nasadit a k čemu ho využít, musí vzniknout nějaký prostor k experimentu. Ten prostor dostali lidi ve výkonu hodně loni. Hledaly se různé proof of concepty, piloty, use cases, experimenty. Když jsme pracovali s lidmi, kteří dělají adopci, většinou si nestěžovali, že by měli use cases málo, ale že jich mají moc. A některé z nich jsou úplně mimo, takže je musíte umět škrtnout.
To škrtání probíhá letos. Viděl jsem nějaká data, podle kterých se letos ořezává třeba až 40 % loňských pilotů. Jestli je to 40, 20 nebo 60, je asi jedno. Důležité je, že jestli jsme loni ty případy generovali, letos je ořezáváme, protože se už potřebujeme dostat k zisku.
Z toho celkem přirozeně vyplývá, že někde něco rozjedete, nasadíte, podíváte se na to a řeknete: blbost, to byl omyl. Mám pocit, že ve státní správě je omyl daleko nákladnější a politicky, a teď ne nutně ve smyslu velké politiky, ale interně, hrozně špatně vnímaný. Představuju si, že tady ve firmách máme výhodu. Hodně firem, zejména v Česku, se pere s tím, čemu se někdy říká kultura chyby, i v českých firmách se chyba neodpouští. Ale řekl bych, že už jen slova inovace, experiment, pilot zaznívají ve firmách výrazně častěji než v orgánech státní správy. A problém je, že bez toho […].
„Nemůžete si dovolit jet celou dobu ve stoprocentně bezpečné lince, protože to zřejmě znamená, že nevystupujete ze statu quo. A status quo je mrtvé.“
Daniel Franc
Moderátor
Tomáši, chtěl jste k tomu něco dodat?
Tomáš Portlík
Jen jsem chtěl na závěr říct, že právě proto, že platí, že i slepá cesta je cesta, se ve firmách na konci dne chybuje méně než ve státní správě.
Pavel Ohnoutka
[…] Za mě je transformace firmy zaprvé mnohem jednodušší a rychlejší. Například obchodní oddělení: ve firmě bude 20, 30, možná 50, 100 obchodníků. Transformace obchodu přece jen bude jednodušší, mnohem rychleji to pochopím. Určitě tam musím mít nějaké piloty, proof of concepty. Pokud mi to má automaticky psát nabídku, musím ten modul přece jen naučit. Chybovat je určitě lidské a v těchto projektech je to skvělé, protože na chybách se naučím nejvíc. Potom ve firmě mám ještě možnost si klienta vybrat. Můžu si říct, že oslovím tuhle skupinu klientů, tuhle, nebo třeba starší seniory, a pořád mám možnost tomu přizpůsobit obchodní model, procesy a tak dále.
Za mě je státní správa v tomhle tak náročná, protože musím obsloužit všechny, a to v nějakém časovém úseku, takže namontovat do toho nějaký nástroj je za mě extrémně složité. Proof of conceptů budu muset mít hodně, projekt bude velice kontrolovaný, a pokud nedopadne, dostanu enormní ránu přes prsty a v politice nebo kdekoli jinde můžu i skončit.
Co je augmentace a proč dnes zvládáme to, co bychom normálně nedělali 28:14
Moderátor
Když se budeme bavit o dalších aspektech, které jsme zmiňovali při přípravě: Dane, jak se mění pozice ve firmách v důsledku zavádění AI? Co tam probíhá?
Daniel Franc
Spousta věcí, samozřejmě se dotknu jen některých. Jedna je, že na některých pozicích jste schopni být rychlejší a efektivnější. To je nějaká automatizace role: to, co děláte, děláte víc. Přesně jak jste říkal: předtím jsem byl schopný koukat na čtyři monitory, teď jsem schopný koukat na čtyři tisíce, protože když se někde objeví anomálie, přijde zpráva. Tohle je automatizace. Pak je ale proces, kterému se dá říkat augmentace, a to už je rozšíření. Vy jste myslím taky někde zmínil příklad, že z dat, která vyčtu, protože jich mám hodně a protože mi to ušetřilo nějaký čas, jsem schopný jít o krok dál.
Občas si pomáhám jedním příkladem. Loni jsem ve Spořitelně pomáhal s nějakými změnovými programy, se sítěmi a učením, letos jsem tam zase na jiných projektech. Měli jsme kolegyni ve vzdělávání, která celý život v L&D tvořila různé vzdělávací obsahy, návrhy a cesty, ale byla to hodně taková softová role.
Jeli jsme nějakou interní iniciativu, kdy jsme lidi na interní sociální síti k něčemu inspirovali a zapojovali. A ona si v Lovable vibe codingem vyrobila jednoduchý interaktivní, zábavný kvíz, který se týkal té látky. Přesah byl v tom, že dělala něco, co by normálně nedělala. Ona, softový člověk, si v životě nic nenaprogramovala. A ani tady to neprogramovala, ale výsledkem byla regulérní webová aplikace. To je augmentace.
A teď co s tím? Kdyby to bylo old school řízení, řekneme: hezké, občas tady je něco na kódu, ale jinak se věnuje designu vzdělávacích cest. U augmentace ale člověk říká: teď už můžu pojmout větší objem, ne nutně práce, ale svého zásahu. A to vidíme všude.
Procesně a lidsky prozíravý management je schopný na tohle velmi rychle reagovat a třeba roli mojí kolegyně rozšířit o to, že si bude vytvářet i některé kontenty. Předtím by třeba musela jít za IT, tam by jí řekli: jasně, dáme to do Jiry, za tři měsíce ten kvíz bude. A ona říká: to potřebuju za týden. Najednou jdou věci, které předtím nešly. To je jedna rovina.
Druhá rovina, kterou bych taky chtěl zmínit, je, jak se to dotýká rolí. Loni hodně létala slova upskill a reskill. Lidi k něčemu upskillnete: třeba byste řekli, super, ať se teď všichni autoři vzdělávacích obsahů naučí vibe codit, takže jim dodáte nějakou kompetenci navíc. Nebo můžete mít člověka na zákaznické podpoře, kterou teď do nějaké míry bude řešit třeba AI, a toho člověka vyškolíte na něco jiného. Protože umí pracovat s klienty, dáte ho na jinou klientskou roli.
Rizika AI: deskilling, miskilling a never-skilling 31:50
Daniel Franc
Letos se objevila tři slova, která to celé hážou na zem. Narazil jsem na ně teď v časopise Nature, kde k tomu byla nějaká studie. Říkali: upskill a reskill jsou hezké, ale máme tu i de-skill, mis-skill a never-skill. A když sledujete, co ten článek říká, vidíme to i kolem sebe.
Never-skill znamená, že nemáte šanci naučit se nějakou dovednost. Do role totiž nevstoupíte jako junior, protože juniorské role řeší tyhle augmentace. Potřebovali byste se nějaký skill naučit, ale ne: never-skilling. A je to problém, protože se nám začíná objevovat skupina lidí, kteří nemají ten první stupeň.
Druhý je de-skill, který myslím zažíváme všichni, kdo jsme si AI hodně pustili do života: trošku hloupnete. Tam, kde jste předtím byli nuceni dělat složitá strategická rozhodnutí a hodně u toho přemýšlet, vám to teď AI napoví, nebo dokonce, nedej bože, ukáže. Ten článek v Nature říkal, že třeba u medicínských profesí je to docela patrný jev. Lidé v těchto oborech si potřebují neustále udržovat svůj skill, a my se najednou deskillujeme.
„A myslím si, že my, kdo ve firmách řešíme lidi, HR, P&C, nebo jako já hodně L&D, už musíme řešit nejen upskill a reskill, ale i to, co dělat s mis-skillem, de-skillem a never-skillem.“
Daniel Franc
A pak je mis-skill: podle nich se učíme blbě, učíme se špatné věci. Když extrémně spoléháte na výstupy AI, a nemusí to být jen chatbot, může to být nějaký agentský proces, vede vás to k nějakým způsobům práce, které nejsou ono. Udělá vám to práci rychle, proto je to lákavé, ale učíte se blbé skilly, učíte se špatně. To je mis-skill. A myslím si, že my, kdo ve firmách řešíme lidi, HR, P&C, nebo jako já hodně L&D, už musíme řešit nejen upskill a reskill, ale i to, co dělat s mis-skillem, de-skillem a never-skillem.
Moderátor
Pavle, jak z tvého pohledu probíhá ve firmách implementace ve smyslu transformace lidí?
Pavel Ohnoutka
Z naší historie: celá historie transformací šla tak, že před nějakými deseti, dvaceti lety jsme zaváděli technologii, potom jsme měli procesy a potom jsme se začali zabývat lidmi. Teď i sami lidi nově známkujeme, vybíráme si ambasadory a kouče, kteří to pak budou ve firmách zavádět. Za nás se ale na lidi bohužel moc nemyslí. Většinou se zavede technologie, nezmění se proces, řekne se: takhle to teď bude. A lidi se dostanou do bojkotu a řeknou: ne, tohle používat nebudeme.
S lidmi je hrozně důležité pracovat. Hrozně rád tady slyším ty de-skilly a musím říct, že i z naší zkušenosti lidi hloupnou. Vidíme to i sami v týmu: AI nám vyplivne prezentaci, všichni řeknou, jo, to je dobré, dostane se mi to na stůl a já řeknu: pane bože, tohle vůbec nedává smysl a je to horší než to, co jsme dělali před pěti lety. Je hrozně důležité monitorovat, co AI udělá, korigovat to a nespoléhat na to. Pořád mít racionální myšlení, pořád to nějakým způsobem ověřovat. To je za nás asi to nejdůležitější při práci s AI: nedávat tomu důvěru, že tohle je nejlepší a takhle to má vypadat.
Moderátor
Tomáši, chcete to nějak okomentovat?
Tomáš Portlík
Možná trošku skočím úplně mimo obraz, ale úplně mě vyděsil ten de-skill, protože sleduju svoje děti a ony by chtěly svého sluhu, který bude dělat věci za ně. A myslím si, že to je to nejhorší, co se může stát. Určitá vychytralost nebo snaha ušetřit si čas může být […]. To je zdravá vlastnost. Ale strašně snadno může sklouzávat k lenosti. A tady si u AI říkám, a snažím se to hlídat i u sebe, aby to byl partner: abych ji používal k tomu, že se s ní hádám, že jí dávám […] nebo vůbec nějakou tezi ke zpochybnění, protože umí zpochybňovat a umí být daleko lepším oponentem než spousta kolegů.
Fenomén „brain fry“: proč nám AI neušetří čas 37:27
Moderátor
Dane, když se podíváme na další fenomény, které se teď kolem působení AI vynořují: bavili jsme se o tom před podcastem a podle mě je strašně důležité to zmínit. Třeba první věc: dochází díky tomu, že používáme AI, k úspoře času?
Daniel Franc
Řekl bych, že dochází ke kondenzaci práce. Někdy se říká, že věc, kterou jsme předtím dělali den, teď děláme dvě hodiny. To, co programátoři předtím dělali měsíc, mají teď hotovo za týden. A určitě si pamatujeme, že když nastupovalo AI, byli všichni natěšení, co budeme s ušetřeným časem dělat, jak se budeme věnovat sobě, jak nám zaměstnavatelé ten čas dají jako volno, nebo […]. A kupodivu, musím říct kupodivu v uvozovkách, to vůbec nenastává. Tu práci si nahradíme jinou prací.
Tenhle fenomén má poměrně dalekosáhlé důsledky, zase třeba i v oblasti práce s lidmi, na celou employee experience a design práce. Já se třeba považuju za znalostního pracovníka: pracuju se znalostmi, tvořím nějaké znalostní artefakty. Jsem schopný skutečně jet celý den v naprosto brutálně intenzivním režimu a zjišťuju to, co je popsaný fenomén: můj mozek to nedává.
Svůj mozek mám za posledních x let hodně natrénovaný, ale není to nutně tempo, je to hloubka, ve které se pohybuju, a ta je poměrně brutální. Existují studie, které říkají, že skutečně hlubokou práci, kdy nesedíte na meetingu a nevyplňujete excely, ale reálně tvoříte nějaký plán, záměr, strategii, řešíte problém, na který zatím není odpověď, což je třeba povaha mojí práce, jste reálně schopni dělat čtyři hodiny denně. Potom se nám mozek skutečně začne vařit, a na to je termín brain fry. Čas nám to zkrátí, ale je to, jako když jedete na kole na menší kolečko, na větší výkon.
Moderátor
Čili jestli to dobře chápu, takové ty v uvozovkách odpočinkové aktivity už teď neděláme.
Daniel Franc
Ano, ano.
Moderátor
A pořád děláme věci v hlubokém soustředění, ale to se asi méně podaří.
Daniel Franc
Třeba jsem si uvědomil, že svou konzultantskou práci jsem byl schopný dělat klidně 12 až 14 hodin denně, když jsem se do něčeho ponořil. Teď už si umím držet work-life balance, ale když jsem se do toho dostal, jelo to klidně i takhle dlouho, protože se nechcete přerušit. Zjistil jsem ale, že během té práce musím, přesně jak řekl Pavel, někdy vyrobit prezentace. Když šoupete myší věci po obrazovce, pardon, to není deep work. Nebo občas vytvářím projektové plány a dělám třeba v Miru, kde jsou pěkné boxíky a vy tam taháte šipičky.
Teď mám agenta jak na prezentace, tak na Miro. Vytvořím projektový záměr, agent mi ho pomůže rozpadnout do nějakých kroků a já to zreviduju. Už jen tohle by trvalo půl dne a já to mám hotové za hodinu. Pak ho nasadím na svého agenta, který už ví, jak z toho v Miru udělat projektový plán, který pak sdílím s týmem. Trvá mu to tři minuty, jdu si udělat kafe, vrátím se a už operuju s plánem. V tom Miru bych to dělal dvě hodiny a asi bych u toho nadával. Říkal bych si, že potřebuju něco jiného.

Teď si uvědomuju, jak obrovsky vám to ta kondenzace nahustí. Myslím si, že tohle začneme hodně řešit možná za rok, že to začne být vidět, protože když se potkávám s lidmi, kteří ve firmách adoptují AI, pomáhám jim s tím, nebo s lidmi, kteří to řeší, jedeme teď v takovém dopaminovém obláčku. Běžíte závod, jste na desátém kilometru a všechny látky ve vašem těle říkají: je to super. Ale jedeme moc. Jedeme moc rychle. A objevují se celé nové profese, které lidem pomáhají tohle zvládnout. Na dlouhou dobu to není udržitelné. Potřebujeme se naučit pracovat jinak, i s možnostmi deep worku, které nám to dává.
Pavel Ohnoutka
Vidím to úplně stejně. Za nás: je to dejme tomu 4 roky zpátky, co jsme jeli simultánně dvě transformace velkých firem, což je samo o sobě náročné. Pak jsme se dostali do fáze, kdy jsme jeli 4, což už opravdu mělo na kvalitu nějaký vliv. S nástupem AI jsme si vytvořili nástroje: vytěží nám nahrávky z meetingů, vypíše rizika a problémy, udělá dejme tomu nějaký projektový záměr, vytvoří plány a tak dále. Na začátku jsme si mysleli: dobře, jeli jsme 4 na maximum, pojedeme jich 8, 16 a tak dále. Realita ale vůbec taková není. Teď jich jedeme možná 6, je to mnohem náročnější, mnohem víc nad tím přemýšlím a brain fry mám každý večer, když zavřu počítač.
Naplánovat transformaci jedné velké firmy nám dřív trvalo možná 8 týdnů, teď to zvládáme za dva, ale zvládáme toho mnohem víc. Odbouralo nám to kreslení procesů, plánů, komunikací, videa, která jsme dřív natáčeli, teď nám to udělá automaticky. Ale mozek nemá tu manuální práci, při které by si trošku odpočinul. Na druhou stranu mi to úplně srazilo prokrastinaci, protože jsem si říkal: ježiš, teď tady budu celý den psát nějaký projektový záměr o 40 stránkách. A mám ho hotový za dvě hodiny místo skoro za týden.
Určitě to pomohlo, ale nápor na můj vlastní organismus je, musím říct, mnohem větší. Adrenalinové sporty teď dělám denně místo jednou týdně. Jen z toho důvodu, abych mozku odlehčil adrenalinem a řekl si: teď dostaneš zase jiný nápor než tohle.
Budeme se učit prokrastinovat? 43:36
Daniel Franc
Pavle, úplně stejně. Doporučuje se, ostatně to vidíme na sobě, že se tomu dá samozřejmě čelit nějakým fyzickým výkonem. Říkal jsi, že ti to pomohlo skončit s prokrastinací, a mě teď napadla taková hláška: myslím si, že příští rok bude prostor napsat knížku „Začátek prokrastinace“. Prokrastinujme, prosím vás.
Téma nudy, třeba v kontextu teenagerů a dětí. Teď je skoro nemožné zažít nudu. Ať jste kdekoli, dá se něco dělat. A když ne, vytáhnete mobil, frčíte a nenudíte se. Existují ale studie, které říkají, že během nudy, a úplně tomu procesu ještě nerozumíme, se možná děje něco podobného jako ve spánku: mozek, který teď používáme pro AI jako primární nástroj, se nějakým způsobem kalibruje a zjednodušuje. Myslím si, že se začneme učit nudit. A ty, Pavle, se začneš zase učit prokrastinovat, prosím tě.
Moderátor
Jinak se nám uvaříš.
Rok 2026 jako návrat k lidskému kontaktu? 44:40
Moderátor
Vy říkáte, že se to podle vás bude řešit třeba za rok. Co to znamená? Že ve firmách budou nějaké instrukce, jak se toho vyvarovat?
Daniel Franc
Záleží na tom, může to být spousta způsobů. Tím, jak lidé pracují a co u toho zažívají, se v personalistice už mnoho let zabývá obor employee experience. Myslím si, že tam bude hrozně zajímavá práce pro lidi, kteří se tomu věnují. Týká se to ale obecně i dalších věcí, kdy nám AI vyvolává nějaké nové potřeby, které jsou absolutně netechnologické a non-AI.
Já se hodně zabývám tvorbou sítí, propojováním lidí zdola mezi sebou, pro učení nebo teď třeba i pro marketing směrem ven. A tenhle obor zažívá neskutečný revival, protože lidi zažili dva velké momenty, kdy jsme se od sebe navzájem odpojili. Jeden byl covid, kdy jsme se hodně zavírali do svých rodin, komunikovali jsme nanejvýš přes telekonference a ztratil se obyčejný lidský kontakt, pokec nad kafem v kuchyňce.
S AI se to objevuje znovu: hodně věcí si s AI vyřešíme a už nepotřebujeme chodit za kolegou. Jedna z velkých konzultačních firem ve svém reportu vyhlásila rok 2026 rokem connection nebo reconnection: k sobě znovu hledáme cestu. A zase se ukazuje, že jeden z nejlepších způsobů, jak zařídit, aby lidi používali technologie, je nechat je u toho zažít i lidskou rovinu.
„A zase se ukazuje, že jeden z nejlepších způsobů, jak zařídit, aby lidi používali technologie, je nechat je u toho zažít i lidskou rovinu.“
Daniel Franc
A není to, jak se říká anglicky, žádná fluffy touchy-feely věc z toho důvodu, že někde tušíme, že je asi hezké, aby lidi zůstali lidmi. Vůbec ne, je to tvrdý byznysový důvod. Jestli budou lidi v práci spokojení nebo šťastní, to k výkonu práce úplně nepotřebujeme. Ale pokud nebudou mít pocit, že […], pokud nebudou propojení s ostatními, pokud nebudou umět pracovat sami se sebou, narazí i sebelepší strategie, kterou mi tady Pavel pomůže naimplementovat.

A pořád ty lidi ještě potřebujeme. Autonomní firma, ve které máte jednoho startupistu a kolem deset tisíc agentů? Prosím vás. Ano, minimálně jednou denně to uvidíte na LinkedInu, někdo o tom takhle píše, ale to je absolutní minimum. Tak, jak firmy fungují teď, lidi v nich budou a budou tam ještě dlouho. My lidi začínáme hledat cestu k sobě, individuálně k tomu, co je naše lidství, že třeba začneme prokrastinovat, ano, a začínáme se propojovat mezi sebou.
Hrozně zajímavé je, že jsem dlouho žil v domnění, že AI lidi skutečně oddaluje, že mi AI trošku hází vidle do sítí a komunit, které tvořím. Teď vyšla strašně zajímavá studie, kterou bych možná chtěl někdy s nějakým svým klientem zopakovat v nějaké mikroškále, kde naopak AI agenti a chatboti vytvářeli mezilidská propojení. A teď si říkáte: jaká blbost, ten agent komunikuje se mnou. Myslím, že tu studii zveřejnil INSEAD.
Jedna z firem nasadila každému zaměstnanci agenta, který byl natrénovaný na firemních datech, včetně navázání na konkrétní lidi: co kdo umí, o čem se kdo baví. Měli kontrolní skupinu, věděli, kdo to používá a kdo ne. Skupina, která to používala, hledala odpovědi na otázky, které už firma měla zodpovězené, a bylo to navázané i na to, kdo zhruba tu znalost má.
V dnešních firmách jsou všichni hrozně propojení, každý potřebuje pracovat s každým. Ale neděje se to, protože nevíte, za kým jít, máte pocit, že otázka bude blbá nebo že se ptáte na něco, co se dá někde dohledat. AI agent to udělal za vás: zjistili jste si, kdo je ten člověk, který tu znalost má, odpověděli jste si na základní otázky, už jste zhruba poznali, co je blbá a špatná otázka. A ve chvíli, kdy narazíte na limity AI, jdete za tím člověkem, protože víte, že je ten správný. Nemáte pocit, že jste za debila, že jdete za někým… Sám to ještě zažívám, […] a říkám si: tohohle člověka jsem teď vůbec nemusel otravovat. Tohle se vám nestane, a ještě se ho ptáte na správné věci.
Ta studie dokonce ukázala, že po měsíci používání se pracovní sítě těchto lidí rozšířily o 8 lidí ve srovnání s kontrolní skupinou. Tohle je úplně fenomenální. Říká se, že imaginace je jednou z nejdůležitějších dovedností pro využívání AI, a přiznám se, že jsem v tomhle síťovém byznysu 20 let a tenhle use case mě nenapadl. A když ho vidíte, naprosto to dává smysl.
Jak propojit veřejný sektor a byznys 50:26
Moderátor
Pojďme do závěrečné fáze. Rád bych využil toho, že jsou tu zástupci různých oblastí. Jednak bych se chtěl zeptat, jak by se podle vás od sebe mohly učit a inspirovat veřejná sféra a soukromý sektor. A chtěl bych se vás zeptat i na to, a to pak můžeme rozvinout dál, jak postavit nějakou novou kulturu tak, aby to dobře fungovalo, a na co si dát pozor při adopci nových technologií. Řada věcí tu zazněla, ale možná bychom je mohli ještě zdůraznit a třeba i rozvést. Pojďme tedy začít tím, jak se můžou navzájem inspirovat veřejná a soukromá sféra. Kde vidíte hlavní věci?
Tomáš Portlík
Určitě si myslím, že veřejná správa má strašně velký potenciál z hlediska zadávání zakázek, z hlediska toho, co všechno potřebuje, i z hlediska samotného byznysu. Má ale hroznou nevýhodu v tom, že my, zvolení politici, máme často pocit, že všechno víme. Víme, které se musí opravit a které ne, a ony pak spadnou. Víme, jak se správně staví, ale ve chvíli, kdy si jdeme postavit vlastní dům, stane se neštěstí, jak finanční, tak třeba […].
Myslím si, že velká pokora veřejné správy spočívá v tom podporovat ty, kdo to umějí. Ať už je to dnes ČVUT, které se v Praze výrazně posouvá, Univerzita Karlova, nebo byznysy, které jsou v Praze, ale odcházejí třeba do středních Čech nebo do Brna, což je strašná škoda: to jsou mentální a intelektuální základny, které má Praha využívat. A to zadání, často pro mnoho startupů, které vznikají, kde se píšou a dělají nové věci, by mělo město podporovat. Ať už se to týká bezpečnosti, kterou jsme zmiňovali, ale co třeba semafory, co třeba telematika, která se zase posouvá na úplně další level. Praha by měla být zadavatelem, tím, kdo do tohohle fóra vznáší otázky, a zároveň se sama spolupodílet na tom, že to fórum vytváří, a nemít ambici programovat, když to takhle řeknu, ale být dobrým zákazníkem a dobrým uživatelem.
Říkal jsem si, že jsme vždycky měli takový fenomén, kdy jsme se tady bavili o smart cities, co všechno je smart, a mělo to různé konotace. Tahle debata se díky AI mění v to, že se posouváme ke smart society: potřebujeme, jak se tady bavíme, mít partnera, který nám pomáhá, umožňuje nám se rychle zlepšovat a aplikovat řešení v praxi tak, aby nám pomáhala, abychom se mohli věnovat něčemu jinému a zase se posouvat. Čili role veřejné správy je podle mě neklást si ambici, že bude lídrem. Myslím si, že v Singapuru se to trošičku děje, ale touhle cestou bych se v našich kulturních podmínkách hodně bál jít.

Moderátor
Dane, jak to vidíte?
Daniel Franc
Přiznám se, že musím hodně přemýšlet o tom, kde si ve státní správě vzít inspiraci, a vzal bych to možná spíš jako aspiraci: jak si představuju, že by státní správa měla vypadat, a jaké principy bych rád viděl ve firmách. Státní správa se dívá na dlouhodobý horizont. Vím, že to tak v realitě nefunguje, ale to je ta aspirace, ta ambice. Proto jsme si vás zvolili, abyste to dělali dlouhodobě. A tenhle pohled ve firmách někdy chybí, protože vás fakt tlačí earnings call za dva měsíce, anebo […] za rok.
Druhá věc, kterou taky vnímám jako aspiraci, a vy jste to zmínil: pracujete se všemi občany. V Praze 9 máte všechny, od miminek po starce, ženy, muže, děti, od lidí, kteří skoro neumí psát, nebo ty tam asi nemáte, až po lidi, kteří mají PhD. A AI má takovou tendenci lidi rozdělovat.
Bavil jsem se tu o de-skillu, never-skillu a tak dále. A možná existuje i termín, kterému můžeme říkat superskill. Lidi jako třeba tady Pavel, kteří dokážou AI pro sebe uchopit. Pavel tu sám řekl: z 6 týdnů mám 2. To je superskill. Ten má tady Pavel, ale určitě ne půlka občanů Prahy 9. A líbilo by se mi, kdybychom se ve firmách, a teď ne proto, že jsme politici a máme závazek vůči voličům, ale čistě z byznysových důvodů, dívali na to, aby nám nevznikla skupina lidí, kteří ten skill nemají.
Gen Z a AI: kde se rodí odpor 55:04
Daniel Franc
Vůbec jsme se tu třeba nedotkli generačního tématu. Už jen to, že tu sedíme tři bílí muži středního věku, trošku vypovídá o tom, že tohle téma řeší jen nějaká užší demografická skupina. Třeba Gen Z a AI je strašně zajímavé téma. Používají ho zřejmě nejvíc ze všech generací, ale v Americe vůči němu mají i největší odpor.
V Česku úplně ne. Z výzkumů vylezlo, že čeští mladí jsou docela nadšení, ale v Americe už vůči tomu nějaký odpor je. Z čeho to vyplývá? Je to tam širší společenské téma, kdy mladí mají obecně pocit určité zrady […]. Ten slib, že když se budu dobře učit a budu mít samé jedničky, budu se mít dobře: ukazuje se, a skutečně to měří ekonomická data, že ten slib už se dát nedá a že dokonce ani tak neplatí. Odezva na to, co se teď ve společnosti děje, je poměrně intenzivní a objevuje se slovo zrada.
Moderátor
Tam možná patří i fenomén rušení juniorských pozic ve firmách a tak dále.
Daniel Franc
Třeba, třeba. Téma bydlení není jen téma v Praze, ale v celém západním světě, nebo minimálně v Americe, ať to nezobecňuju, to nevím. AI se s tím sveze, protože i kolem AI vnímáte obrovské byznysově-politické tlaky. V Americe existují iniciativy proti datovým centrům, občanská vlna proti datovým centrům, která nám berou vodu a obrovským způsobem obohacují bohaté lidi. Narazil jsem třeba na to, že jsem si jednou jen tak ze srandy vygeneroval nějaký obrázek a dostal jsem na to negativní reakci od […] lidí, jestli bylo nutné pálit tokeny na takovou hovadinu. A hrozně mě to zaujalo. Ponořil jsem se do toho názoru a skutečně existuje představa a názor, že s využitím AI ještě víc drancujeme planetu.

Vůbec neříkám, že to tak je… Čísla zatím jsou, ne? Jsou to docela čerstvá čísla. Ale když se vrátím k otázce: líbilo by se mi, kdybychom se na AI dívali tak, jak bych hrozně rád, aby se politici dívali na lidi, skutečně s ohledem na nějakou inkluzivitu, a v kontextu firem to vztáhli i na byznys. Protože jakmile se nám začnou rozevírat nůžky a vytvářet podskupiny, bude to těžké. Ostatně, to je argument, který zazníval už loni: pokud budou díky AI všichni lidi bez práce, komu budou firmy co prodávat? Tady bych to vnímal spíš z té veřejnosprávní ideje než z praxe.
Moderátor
Pavle?
Pavel Ohnoutka
To, co se my můžeme naučit od veřejné správy, jsi zmínil: práci s lidmi. Ve společnosti, ve firmě mám přece jen určitá omezení. Zaprvé specializaci, ať už zase vypíchnu obchod, projektovou kancelář, výrobu a tak dále, takže je to malý pool lidí. Hrozně by se mi líbilo dostat skillset pracovat s mladými, staršími, vysokoškoláky a tak dále. To, co se od nich můžeme učit, je komunikace s těmi skupinami lidí. To, co zase dokážeme nabídnout my, je rychlost implementace, ať už nastavení různých KPI, pilotů a tak dále. To zase dokážeme nabídnout veřejné správě. Jen za těch deset let jsme digitalizovali a transformovali […] firem a know-how, které jsme navnímali, je enormní. A to zase dokážeme veřejné správě nabídnout.
Jak vytvořit AI inkluzivní společnost 59:00
Moderátor
A možná úplně na závěr, začal bych asi u vás, Dane. Kdybyste měli říct, na co je potřeba se hlavně soustředit, aby nedocházelo k věcem, které jsme tu zmiňovali, ať už ve firmách, nebo v organizacích, a jak vytvářet technologickou společnost, ve které má AI čím dál větší váhu a slovo: na co hlavně klást důraz?
Daniel Franc
Mně se ta otázka rovnou rozděluje na dvě: na co by se měli soustředit lidi, kteří mají moc politickou nebo firemní, a pak my jednotlivci. Ty dvě odpovědi se pro mě budou trošku lišit. Ale asi s oběma spojuju dvě věci. Jedna je slovo imaginace. Umět si představit, kam se můžu, a teď ne nutně posunout, ale jak se v téhle nové době reinventuju, jak znovu vynaleznu sám sebe, protože to čeká nás všechny. Lidi, kteří zůstanou jen v proudu okolností, samozřejmě nějak žít budou. Ale řekl bych, že jim to pak svět bude diktovat trošku víc, než když se proaktivně zamyslím, co v téhle nové době můžu dělat. To se samozřejmě týká i lídrů firem nebo lídrů v governmentu. Začít být trošku kreativní.
A na druhou stranu umět si pro sebe najít nějakou kotvu, najít to, co mi v téhle strašně rozviklané době dokáže dávat nějaké osobní jistoty. Ty v téhle době těžko přijdou zvenčí, padá čím dál víc kotev. Jistoty teď hledáme v sobě, v rodině, v kamarádech, v komunitách. Jde o schopnost tu jistotu najít. A vím, že tohle […] i firmy.
Jak jsem říkal v podcastu, který jsme spolu měli loni: na začátku loňského roku, na začátku celé té AI vlny, jsme dávali nabídku boardu jedné velké firmy. Hodně radikálně jsme tam nabízeli upskill a reskill a tamní CEO, velmi moudrý člověk, říkal: tohle všechno je super, ale kde je kotva pro ty lidi? Co je udrží v tom, že to pořád všechno dává smysl a že jsou pořád relevantní? Co jim v tom všem rozviklání dodáte? Od té doby na ten rozhovor myslím, i když to nedopadlo úplně dobře a vrátili jsme se to znovu přepracovat. Takže hledat kotvy: v sobě jako člověk a pro lidi jako lídr, politický nebo organizační.
Moderátor
Tomáši, jak to vidíte vy?
Tomáš Portlík
Kreativity v politice se vždycky trošku bojím. Znám pár případů, kdy to dopadlo dobře, a znám i jiné. Ale zazněla tu spolupráce veřejné správy s byznysem a já řeknu: byznys a veřejná služba. Stát přece máme na to, aby nám něco zabezpečil, aby nám nabídl a poskytl nějakou garanci zdraví, aby nám zabezpečil sociální služby, aby nám dal bezpečnost. Ze svých daní si platíme nějaký servis. A myslím si, že tady, v podobě AI, má stát, veřejná správa, hodně společného s firmami. Produkt, který máme doručit voliči, není v pravém slova smyslu dolarové hlasování, ale volební. Je to servis v nějaké kvalitě, s nějakou jistotou, s nějakou předvídatelností, protože předvídatelnost a vymahatelnost veřejné správy je něco, co posiluje naši důvěru ve stát, kterou potřebujeme.
Čili od toho bych si sliboval, a co bych chtěl a strašně si přál, aby umělá inteligence byla nástrojem, jak tyhle procesy na jedné straně zpřesnit: ty mechanizované dělat tak, aby nahradily činnost, která je z pozice člověka zbytečná a může ji vykonávat umělá inteligence. A na straně druhé, aby se služby, které stát poskytuje prostřednictvím zaměstnanců a úředníků, zlepšovaly v tom, že, jak jsme se tu teď ve studiu bavili, i úředníka to bude tlačit k tomu, aby se zlepšoval. Čím rychleji třeba pochopí nějaký stavební spis, tím rychleji vidí i nějaké zmetky ve stavebním zákoně a může následně vygenerovat připomínky k legislativě, třeba do zprávy RIA k zákonům.
A strašně bych si přál, aby to, o čem jsme se bavili, že umělá inteligence ve firmě propojuje různé lidi, kteří něco umějí a neumějí, ve veřejné správě upozorňovalo jednotlivé složky veřejné správy, které mají na konci dne zásadní vliv na produkt pro obyvatele, na servis, který očekávám tam, kde žiju.
Moderátor
Pavle, na čem podle tebe stavět společnost tak, aby fungovala a aby ji technologie nezvrátila?
Pavel Ohnoutka
U transformací firem, které mám za svůj obor, je strašně důležitá komunikace. Je strašně důležité s lidmi pracovat, aby si vůbec uvědomili, že jim ten nástroj pomáhá a neeliminuje jejich pracovní činnost, že to dává smysl. Je potřeba s člověkem neustále jednat, aby si to osvojil, aby si v hlavě uznal: ježiš, tohle je můj nápad a takhle mi to pomůže. A myslím si, že to je v transformaci čehokoli to nejdůležitější: lidský aspekt, práce s lidmi, aby člověk navnímal, že je to pomoc, a ne něco, co mu eliminuje pozici nebo co ho vyhodí. To je za mě to nejklíčovější: s lidmi komunikovat.
Druhá věc možná je, aby lidi neztratili své myšlení, aby svou mysl neodevzdali AI. Když mi to vyplivne, v uvozovkách vyplivne, nějaký výsledek, tak si říct: jo, tohle je dobré, to mi stačí? Ne, je potřeba se nad tou prací opravdu kompletně zamyslet.
Moderátor
Pánové, moc děkuji, že jste si udělali čas, díky za vaše názory a mějte se pěkně.
Tomáš Portlík
Taky díky. Děkuji moc za pozvání, bylo to inspirativní.




