Přepis je upravený pomocí AI kvůli lepší čitelnosti: bez výplňových slov a opakování, s učesanými větami. Nejde o doslovný záznam. Místa, kterým v záznamu nebylo rozumět, označuje […]. Chybí úvodních 16 minut, ve kterých moderátoři bez Daniela France probírají AI podvody při náboru, odpovědnost AI agentů, zákaz nudifikačních aplikací a formát Markdown; stránka zachycuje jen rozhovor s ním.
Daniel Franc: proč AI adopce není technologický problém 16:02
David Salomon
A už je tu s námi náš dnešní host, Daniel Franc. Dobrý den, Danieli. Pojďme se tradičně podívat na to, jak vás popsala AI. Daniel je expert na strategii, human-centric inovace a technologickou adopci. Strávil úctyhodných 13 let v Googlu, kde pomáhal se vzděláváním a adopcí technologií napříč světem. Následně se podílel na návrhu globální adopce umělé inteligence ve společnosti Gen Digital a jako senior konzultant pomáhal s AI adopcí a změnami i v České spořitelně. Daniel tvrdí, že technologie samotná tvoří jen menší část úspěchu a hlavní bojiště se nachází v lidských hlavách a ve firemní kultuře. Souhlasí to?
Daniel Franc
Částečně. Jsou tam mírné halucinace, například ohledně Genu, kde jsem tvořil strategie, jak dostat mezi lidi jeden produkt založený na AI. Nebylo to až tak velkolepé. Díky, ale trochu to vrátím na zem. Jinak to asi sedí.
David Salomon
Super. Pojďme se hned podívat na český rybníček, to nás zajímá nejvíc, a na propast v adopci, která se tu možná odehrává. Data ukazují, že aktuálně 78 % firem v Česku AI využívá nebo testuje, ale zároveň 72 % projektů uvízlo ve fázi pilotů a jen 1 % lídrů věří, že je jejich firma pro AI strategicky zralá. Souhlasíte s tím? A proč je tak těžké překlopit úspěšný test do ostrého provozu?
Daniel Franc
Co těm firmám chybí? Vezmeme to možná z více úhlů. Jedna z věcí, které jim chybí, je právě překlad do lidštiny. Překlad toho, co nám AI přináší, do lidštiny: z pohledu toho, co to dá konkrétním lidem.
Vrátím se k vaší předchozí diskuzi o strašně zajímavých markdownech. Řekl jste to úplně správně, tak, jak to je. Zároveň jsem z toho ale nabyl dojmu, že je to něco velmi významného a velkolepého. S markdowny pracuju velmi často a mohl bych nabídnout i jiné vysvětlení: je to textový soubor, který je nějak formátovaný a lidé ho normálně přečtou. Když si markdown otevřete, hezky si ho přečtete.
A ten formát vůbec nemusíte znát. Já třeba používám na všechno Google dokumenty a mám tam extenzi, která mi nabídne převod do markdownu, nebo si můžete Google dokument rovnou stáhnout jako markdown. Hodím to Claudovi a o zbytek se nestarám. Ten velký strategický krok jsem vyřešil během 30 vteřin a zbytek neřeším.
To je přístup, který se snažím vidět ve firmách: když nám adopce nejde, zkusit najít, jestli to náhodou není tím, že ty věci někdy moc zesložiťujeme. A myslím si, že i u nás v českém rybníčku se na adopci AI možná díváme hodně jako na technologický, algoritmický a procesní problém, a ne jako na to, jak lidem relativně triviálním způsobem vysvětlit relativně složité věci. I když to neznamená, že budu psát čistý markdown.
Češi nemají na AI čas. Co s tím? 20:01
Daniel Franc
A k číslům, která jste tu komentovali: otevřu si tu svoje čísla, která jsem si vzal, protože z nich skutečně vyplývají rozdíly mezi tím, jak se k adopci přistupuje ve světě a u nás. Je to čistě z čísel.
Jeden ze strašně zajímavých rozdílů je, že když se ptáte českých respondentů (mám přístup ke dvěma výzkumům, jeden dělala Česká asociace umělé inteligence ke sklonku roku, druhý […] dříve v roce), z obou těch výzkumů leze, že Češi říkají: „My bychom i rádi adoptovali, ale nemáme na to čas. Nemáme čas se učit, nemáme čas si s tím hrát, nemáme čas pořád řešit, co je nového, máme tu úkoly a deliveries, nemáme čas.“ A to je zajímavé, tohle z globálních dat neleze. To je taková naše česká specialita.
Hodně se potkávám s lidmi, kteří řeší adopci ve firmách, na různých workshopech a při mentoringu. A vždycky narazíme na ten zásadní problém: namalujeme si hezké pavouky, různé strategie a tak, ale vždycky v nějakou chvíli někdo přijde a řekne: „Ale my na to nebudeme mít čas.“ A teď s tím pracujte. Tak to je jeden takový zajímavý rozdíl, který…
David Salomon
Pardon, že vám do toho skáču, ale i já jsem se dneska připravoval s tím, že hlavní věc, kterou si od vás chci odnést, je zjistit, jak na to mám najít čas. A ideálně to říct kolegům ve firmě, protože tohle nás zajímá, ten čas. Asi je to česká specialita, OK, ale hrozně bych chtěl vědět, co s tím dělat. A jestli to není vaše hlavní tajemství, jestli nám můžete…

Daniel Franc
Tu odpověď se snažím hledat společně s lidmi, se kterými se o tom bavím. Záleží totiž na tom, jak si tu otázku položíme. „Jak najít čas“ už možná není správně položená otázka. Správně položená otázka možná je: Jak dostanu své učení se s AI do práce, kterou stejně dělám? Jak ho dostanu do času, který už teď mám?
Nepodezírám nikoho z nás tady u stolu ani nikoho, kdo teď poslouchá podcast, že bychom měli nějaký balík volného času a říkali si: „Dobře, tady jsem ho našel, tady se budu učit. Každý pátek si dám od dvou do tří hodinu na učení a šéf mi to dokonce povolil.“ A teď je pátek, dvě hodiny odpoledne a vy máte plný balík úkolů na příští týden, takže vyhrají úkoly. To, že bychom si vyhrazovali speciální čas, úplně nefunguje.
Adam Hanka
Je to nějaká krátkozrakost, nebo třeba neschopnost dohlédnout efekt toho, že když teď budu investovat do drobné změny své práce a budu pomalejší, protože se budu učit nový nástroj, za nějakou dobu mi to pomůže a práce bude jednodušší nebo rychlejší? Z čeho to specifikum českého trhu vzniká?
Daniel Franc
Na papíře to vyzní skvěle a ten člověk vám to taky odkývá, když mu to takhle řeknete, ale pak nastane realita. Vůbec si netroufnu hodnotit českou pracovní kulturu oproti jiným zemím, ale tím, že jsem se léta pohyboval i v jiných pracovních kontextech, jsem si na nás skutečně všiml, že máme tendenci dávat vysokou prioritu bezprostředně hrozícím věcem, a to jsou přesně úkoly a deliveries. A probublává to od členů týmu, od zaměstnanců, přes jejich team leadery až po management.
Máme zafixované, že práce se musí udělat. A nějak vedle toho máme učení. A to ještě vůbec nezmiňujeme prostor na experiment a hru. „Nebudu si tu hrát a psát písničky v chatbotu, když management ode mě očekává, že mu budu dělat daleko složitější věci, a navíc mám spoustu deliveries ve svých operations.“ Nemáme úplně ten, jak se tomu někdy říká, mindset, že experiment a hra jsou součástí práce. My to oddělujeme.
Proto říkám, že už otázka „kde si najdu čas na učení“ odkazuje na to oddělení: tady je práce a tady je učení. Já se tu otázku snažím přeformulovat: jak do běžné práce dostanu to, že průběžně rostu a zvládám práci s novými nástroji a novými paradigmaty. To znamená něco jiného než si objednat jednodenní školení, třeba ode mě. To si klidně objednejte, ale chci říct, že vám to nezachrání reálnou adopci.
Ta se děje při práci. Děje se, když narazíte na nějaký problém a víte, kde se rychle podívat, kde byste mohli najít řešení. Máte kolegu, který vám řekne, jak to udělal on. Můžete sáhnout po nějakém nástroji, který máte k dispozici. A víte, že když to budete půl hodiny zkoušet, nikdo na vás nebude protivný: „Proč teď zkoušíte něco, u čeho nevíte, jestli to přinese výsledek?“
Adam Hanka
Nebavíme se jen o individuálním mindsetu, ale i o celkovém nastavení prostředí ve firmě, kde můj manažer nebo kolegové musí taky umět podpořit to, že se učím, protože v tu chvíli, jak jste říkal, nejsem stoprocentně efektivní. První, druhý, třetí úkol nedoručím každý za tři čtvrtě hodiny, ale každý za hodinu deset. To znamená, že jsem momentálně pomalejší o hodinu a půl. Ale všichni věříme, že je to dobrá investice, protože až to budu dělat pošesté, už to nebude tři čtvrtě hodiny, ale jen patnáct minut. A víra ve výhodnost téhle investice, i ekonomickou, to je to prostředí, které mi pak umožňuje rozvíjet se a učit. A ideální je, když to prostředí nejen toleruje, ale ve skutečnosti přímo podporuje.
Daniel Franc

Je to víra v investici, kterou podle mě v tuhle chvíli musí udělat hlavně člověk, který má ve firmě takovou roli, že může vytvořit prostředí, které tohle umožní, a to je management. Zaměstnanci jsou často pod takovým tlakem úkolů, že tu víru sice mít můžou, ale hypotéka se vám sama nezaplatí. Budete dělat to, k čemu vás prostředí nutí.
S tímhle problémem, s naší často systémovou neschopností vidět čas, který strávím něčím jiným než přímo delivery, jsem se setkal při propojování lidí do různých sítí, komunit a gild, což dělám léta a kde je ten problém podobný. Máme skutečně ověřené a prokázané, a je na to hromada případů a dat, že když se zaměstnanci propojují mezi sebou nepřímo a neformálně v různých sítích, které nejsou týmové, v důsledku jim to zvýší informovanost, propojenost, motivaci, zapojení a tak dále.
Gildy a učení od kolegů místo jednorázových školení 27:01
Adam Hanka
Možná se tu jen doptám, protože vím, že je to cizí slovo, které není tak často známé: co je to ta gilda?
Daniel Franc
Gilda je, dalo by se říct, něco mezi týmem a komunitou. Má v sobě komunitní aspekty v tom, že tam lidé často jsou dobrovolně a spojuje je nějaký zájem, třeba o konkrétní technologii nebo konkrétní přístup. Může to být i gilda produktových manažerů, kde už je to trochu podobné chapteru, ale je to napříč rolemi. Tvoří ji třeba kanál v Teams, členové se můžou jednou za měsíc potkat, jednou za 14 dní mít webinář a můžou tam řešit i dílčí úkoly typu: „Používáme tři různé nástroje, který z nich by měl být ten hlavní?“ Učí se od sebe, říkají si, na co přišli, sdílejí zkušenosti, protože je to baví, protože jsou ve svém kmeni. Našli lidi, kteří jsou jim podobní.
Hodně firem řeší mezitýmovou spolupráci a snaží se to řešit správně, strukturálně: jak vytvořit podmínky, aby týmy musely spolupracovat. Často se ale zapomíná na to, na co se zapomíná i u AI: jak docílit, aby lidé napříč týmy spolupracovat chtěli. A jednou z podmínek je, že se musí navzájem znát, ta spolupráce jim musí něco dávat a musí jim tam být dobře. To je koncept gildy a ta škála je zase velmi široká.
„Často se ale zapomíná na to, na co se zapomíná i u AI: jak docílit, aby lidé napříč týmy spolupracovat chtěli.“
Daniel Franc
Adam Hanka
To má asi nějaký český překlad, ne? Přemýšlím, jestli to není cech.
Daniel Franc
Jo, guild se překládá doslova jako gilda, to je nejčastější překlad, se kterým se setkáme. Do češtiny je to asi cech, ale v životě se to nepoužívá […]. Ano, ano, je to skutečně cech. Je to takový cech, který v sobě obsahuje prvky, které vám normální tým často nedodá: od toho, že tam chcete být dobrovolně, protože vás to baví a zajímá, po to, že je to cross-teamové, a tak dále.
Mimochodem, tyhle gildy (nechci úplně odbočit od tématu AI) jsou jedním z velmi silných implementačních nástrojů právě pro adopci AI. Když se bavíme o učení: já už nepůjdu na jednodenní školení, kde se budu učit technologii, která ještě teď není k dispozici. Ale velmi rád si poslechnu, co tady v gildě píše týpek z vedlejšího týmu: že s tím markdownem třeba ten formát nechápe, ale přišel na to, že je extenze v Google dokumentech. Tak to je to učení.
A jen abych úplně neutekl od původní otázky: ještě před nástupem AI jsme firmám ukazovali, že účast zaměstnanců v těchto strukturách je investice. Bylo zajímavé, že jsme často naráželi právě na realitu managementu a lidí v týmech. Jeden programátor mi jednou řekl: „Hele, ta gilda… Jak mám svému manažerovi vysvětlit, proč tam mám být?“ Já říkám: „Tak choď.“ A on: „Ne, ne, ne, když on vidí, že půl hodiny na něčem nevyšívám, bude mít problém.“ Pak jsem mluvil s tím manažerem a ten řekl: „Ne, já bych problém neměl.“
Žijeme v takovém paradigmatu, že musíme, i ten zaměstnanec. Někdy mají problém manažeři. Je to taková naše zvláštní specialita, že jsme fakt strašně pečliví Ferdové Mravenci: práce všeho druhu, ale bez toho, co tu práci udělá dobrou a kvalitní.
Největší strach: ztráta vlastní relevance 31:00
David Salomon
Jak se tu bavíme, často narážíme i na odpor vůči příchodu umělé inteligence. Myslím, že bude zajímavé podívat se právě na ta místa odporu, protože lidi z toho můžou mít i strach. A nejen strach, že to třeba nedokážou pochopit, ale třeba i strach z toho, že až to pochopí a udělají svou práci místo za hodinu za půl hodiny, dostanou na tu druhou půlhodinu novou práci číslo dvě. To není úplně motivace.
Daniel Franc
Kdybychom začali rozklíčovávat téma, proč lidi nepoužívají AI a kolik z toho je odpor, byl by to tady skoro celodenní sedánek. Ale rýsuje se z toho několik velkých témat. Mám teď za sebou strašně zajímavé setkání s lidmi z Czechitas, mám dovoleno to jmenovat. Czechitas je velká vzdělávací organizace hlavně pro holky (vím, sami říkají holky). Teď udělali výzkum, ze kterého lezou strašně zajímavá data, a určitě je nechám, ať to okomentují sami, až přijde čas.

Ale jedna z věcí je, že na vzorku asi 15 tisíc holek, říkají ve věku mezi 25 a tuším 45 lety, vychází jako jedna z největších obav nebo odporů vůči AI a těmhle novým technologiím téma ztráty vlastní relevance. A teď byste řekli, že lidi mají odpor vůči AI, protože se bojí, že jim vezme práci, nebo jim naopak práci přidělá. Ale to, co tu říkají, nebo budou říkat Czechitas (dám tu takový malý spoiler), a to, co leze z globálních dat, je ztráta relevance.
A co myslíme ztrátou relevance? Jste třeba UX researcher a firma vás propustí, protože už jste nadbytečný. Tak jdete do jiné firmy a práci znovu dostanete. Pracujete na sobě, studujete UX, dobrovolně posloucháte podcasty o UX a víte, že vždycky budete ten UXák, ten researcher. Beru si příklad jedné konkrétní osoby, o které jsme se v tomhle kontextu bavili. Víte, kdo jste. Vaše identita je jasná, víte, co máte dělat, jak na sobě pracovat. Jedna firma mě propustí, nebo tam nebudu chtít být, OK, jdu do jiné.
Jenže když vás teď jako UX researchera firma propustí, protože vás nahradí AI, jak víte, že vás vezme jiná firma? Proč by vás nepropustila za půl roku znovu? Nebo už tu pozici rovnou nemá. A vy tu práci pořád děláte a najednou si říkáte: „Ty jo, kdo jsem? Kdo budu? Čím budu?“
Adam Hanka
K čemu budu někomu jinému dobrý, že jo?
Daniel Franc
K čemu budu někomu jinému dobrý. Součástí relevance je ještě téma identity. Součástí naší identity je, že potřebujeme mít pocit, že jsme někde užiteční. A AI nám bere obě tyhle věci. Jednak nám bere pocit relevance. Možná to není realita, ale myslíme si to, protože máme tendenci vidět v lese tygra, i když tam není. Radši se preventivně bojíme předem, což umožňovalo našim předkům přežít díky tomu, že před tygrem utíkali. Jenže my ho teď máme v hlavě a bojíme se.
A bojíme se toho, že se najednou ukáže, že to, na čem jsme celý dosavadní život pracovali… Tady je to konkrétně příklad ženy, která dva roky velmi tvrdě studovala UX a teď má pocit, že to bylo celé na prd. A když si ji firma chce nechat, už nevykonáváte tu konkrétní práci, ale pomocí markdownových souborů řídíte agenta. Zadáváte agentovi, co má dělat. Ale to vás do toho oboru nepřitáhlo.
Já jsem se teď po mnoha letech […] vrátil k software engineeringu. Vždycky mě bavilo psát kód, hrát si s algoritmy a tvořit architekturu. A zjistil jsem, že zdaleka nejlepší způsob, jak tvořit kód v Claudu, je natáhnout si do toho nějakou metodiku. Já jsem si tam natáhl agile přes metodiku, která se jmenuje BMAD, B-M-A-D, kdyby to někoho zajímalo. Máte tam celou strukturu rolí, Scrum Master, Tester, tvoří vám to epiky a story, ale vy se stanete jen produktovým ownerem.
Píšete PRD, produktové zadávací dokumenty, a pak jen spouštíte jednotlivé story a epiky a posloucháte, nebo spíš čtete, jak agenti na konci dělají retrospektivu. Na konci mám sice funkční appku, ale vůbec nesáhnu na to, co mě na tom bavilo, a stávám se nějakým […] produktovým manažerem. A kvůli tomu jsem se po 20 letech k software engineeringu nevracel.
Adam Hanka
A nakonec si ani nepamatujete, co se tam s agenty stalo, a člověk k té appce nemá ani pocit ownershipu. Je to přesně ten rozdíl, jako když si doma postavím ptačí budku, nebo si ji koupím v Bauhausu.
Daniel Franc
Jen to vrátím k odporu: jedna z největších […] je, že se úplně posouvá vaše role, posouvá se vaše relevance pro svět. Děje se to ve vaší hlavě, vy se toho obáváte, a s tím musíme ve firmách pracovat. Lidé se toho bojí.
David Salomon
A obava, že mi manažer naloží dvakrát víc práce, protože to AI udělá dvakrát rychleji nebo dvakrát levněji, je asi taky relevantní.
Adam Hanka
Ale já u toho budu kognitivně přetížený, protože to všechno musím uhlídat. To znamená… Ne, tohle je na vás, protože jste v AI hodně.
Daniel Franc
Lidi vám tohle neříkají, z výzkumů to neleze. Ještě si úplně neuvědomujeme, že tohle je riziko.
Adam Hanka
To vidíte jako relevantní obavu, která ale zatím z výzkumu nevychází, protože dost lidí ještě není ve fázi, kdy by jim běhalo 8 agentů a oni se je snažili uhlídat?
Daniel Franc
Ze zahraničních výzkumů to leze, je na to hodně článků, Harvard Business Review se tomu v poslední době docela věnoval. Kognitivní přetížení je skutečně popsaný problém a umět tohle přetížení řešit se začíná brát jako jedna ze schopností využívat AI.
AI first neznamená AI všude 37:00
Daniel Franc
„AI first znamená využívat AI efektivně. Pokud vás AI během půl roku přepálí, nepoužíváte ji efektivně.“
Daniel Franc
Zrovna včera jsem o tom mluvil na jednom workshopu, co jsme měli, a někdo se přihlásil a řekl: „Ale to není to AI first, které chce naše firma. AI first znamená AI všude a pořád.“ Já říkám: „Ne. AI first znamená využívat AI efektivně. Pokud vás AI během půl roku přepálí, nepoužíváte ji efektivně.“ A součástí AI first strategie je občas taky AI zero.
Adam Hanka
Možná pro dovysvětlení: rozpoznat, kde umělá inteligence ve skutečnosti nemá své místo a co má zůstat lidem. AI zero.
Daniel Franc
Například umět AI dobře zapracovat do svého workflow: kam ji pustit, kam ne, kde ji mít jen na podporu a na oporu. Lidé se spíš bojí ztráty relevance, bojí se ztráty lidského kontaktu, což zase ve firmách… Hrozně mě zajímá, že firmy, které jsou s AI progresivní, teď začínají investovat i do hodně non-AI věcí. Právě do toho, aby podpořily mezilidský kontakt.
David Salomon
Offline activity, social.
Daniel Franc
Offline activity, lidské sdílení, social. Takové ty, jak se dřív opovržlivě říkalo, chlebíčkárny: přijdu někam a jsou tam chlebíčky. Nějakou roli to má. Můžete pokecat s člověkem, který je nedokonalý, chaotický, ví miliontinu toho, co ví vážně omezený chatbot, ale je to člověk, který má taky pubertální dítě, které se večer zavírá ve svém pokoji a nemluví s ním. Jasně, chatbot vám dá 17 stránek o tom, co s tím dítětem dělat, ale já to potřebuju slyšet od vás.
FOMO: opravdu už všichni mají armádu agentů? 39:01
David Salomon
Chtěl bych využít toho, že tu mám dvě takové kapacity. Teď mi hlavou zvoní jedna otázka. Ve firmách se konají AI workshopy a dneska se o tom bavíme i v hospodě. Může se stát, že někdo jde na AI workshop, nebo mu šéf řekne: „Vymysli si svoje problémy, které ti AI může vyřešit.“ A ten člověk zjistí, že problémů, se kterými by mu AI mohla pomoct, zase tolik není, protože jeho práce není tolik digitální ani rutinní. Může to být třeba obchodnická role, cokoli. A pak přijde do hospody a ostatní se ho ptají: „Tak co, kámo, jak moc ses už zapojil do AI?“ A on: „No, moc ne, přijde mi, že to pro mě nemá význam.“ „A to ti to nenabízeli?“ „Nabízeli, všichni si tam dělali poznámky, ale já jsem nebyl schopný přijít na to, co bych s AI chtěl dělat.“ Znamená to, že jsem už v tomhle závodě předem prohrál?
Daniel Franc
Kdo jde první?
David Salomon
Poprosím našeho hosta.
Daniel Franc
Hele, dvě témata. Já bych dokonce řekl, že to v těch hospodách nevypadá úplně takhle. Spíš sedíte v hospodě a někdo říká: „Teď jsem si zase postavil nového agenta, za chvilku mi napíše na chat, támhle mi rozjíždí nějaký projekt, dal jsem tomu půl hodiny a zítra budu mít hotovou firmu.“ Takže si to poměřujeme přes agenty. LinkedIn je toho plný.
A myslím, že je to částečně i v dobré víře. Kdo na to najel, je opravdu objektivně nadšený, jsme plní dopaminu, tak to takhle házíme ven. A lidi, kteří v tom úplně nejsou, se v tu chvíli cítí fakt blbě. Vím to fakt dobře, protože na workshopech, které dělám, máme vždycky spektrum lidí: jednak nadšence s agenty, kteří vám píšou „založil jsem třetí firmu“, a pak lidi, kteří ještě pořádně nepřišli na to, co s chatbotem.
To FOMO je obrovský problém. Na workshopech si to vždycky zmapujeme a je vidět, že hromada lidí je na té normálové křivce fakt někde na začátku. Oni si tak oddechnou a řeknou: „Já myslel, že jste všichni už úplně někde jinde, a vidím, že jsme tu v pohodě, skupina lidí, kteří s tím teprve začínají a hrají si.“ To chci říct: je to úplně v pohodě. Je úplně v pohodě být relativně na začátku.
AI používá pouze 800 milionů lidí na celém světě. Říkám pouze, protože z LinkedInu máte pocit, že 17 miliard, i s těmi pěti nenarozenými. A je to úplně v pohodě. Musíme si dát trochu oraz od toho FOMO, protože je hrozně frustrující. Zdravá frustrace je v podstatě dobrá, […]. Ale chci říct, že nemusíme úplně šílet z toho, že nemáme armádu agentů, kteří nám virtuálně zakládají firmy. Co ty na to?
Adam Hanka
Mně agenti žádnou firmu nezaložili a dlouho zakládat nebudou. Když jsem teď zakládal firmu, poprosil jsem o to lidské právníky z masa a kostí, hmatatelná děcka, kterým můžu podat ruku a kterým věřím, že to na rozdíl od agentů udělají napoprvé správně.
Chtěl jsem říct, že jsem byl dlouho ve velmi podobné pozici jako ty. K tomu se ale ještě přidalo, že jsem už chodil po konferencích a vyprávěl o tom, jak umělá inteligence dokáže zefektivnit logistiku, komunikaci, dodavatelské řetězce. Viděl jsem, jak dokáže zpracovávat data, a přitom jsem ji v ničem ze svého života neměl. A lidi se mě začali ptát: „To je všechno hezké. A jakou používáš ty?“ Začal jsem odpovídat: „Vedu tým lidí, kteří to dělají.“ „Dobře, ale jak ji používáš ty?“
Jak přejít od chatbotu k vlastnímu AI systému 43:01
Adam Hanka
Tak jsem si před rokem sedl, stáhl jsem si aplikaci, která se jmenuje Toggl (možná jsme se tu o tom už bavili), a začal jsem si jako idiot zapisovat každou věc, kterou dělám, včetně toho, kdy mám pauzu. Psal jsem si: zpracovávám data, přepisuju zápis. Připadal jsem si jak v mateřské školce. Dělal jsem to tři měsíce a po těch třech měsících jsem konečně zjistil, v čem mi umělá inteligence dokáže pomoct. Možná jsi v podobné situaci ty.

Jsem asi relativně člověk, který se dokáže pohybovat ve velkém sociálním kontextu, spoustu věcí si dokážu domyslet a pamatuju si i věci na schůzky. Ale stejně jsem zjistil, že chodím na schůzky nepřipravený, protože si to tak nějak pamatuju a ono to docela stačí. Zjistil jsem, že zapomínám věci, které mi řekli klienti, a že ve svých přednáškách pořád dokola vynalézám kolo.
Vzal jsem si markdownové soubory. Měl jsem Notepad++, takový Notion, ale mnohem jednodušší, ve kterém jsem měl otevřených asi 70 různých souborů a v nich úplně nekoherentní poznámky. Bylo tam: „Mluvil jsem s tímhle, řekl mi tohle.“ Pak tam byl dvacetivětý zápis z něčeho úplně jiného. A typicky byly v jednom souboru tři věci, protože jsem mezi meetingy ani nestihl přepnout.
A začal jsem si vytvářet umělou inteligenci, která tyhle věci strukturovala, sepisovala a začala mi sepisovat lidi, se kterými se setkávám. Jediné, co jsem udělal, byly dvě technické věci. Založil jsem si privátní účet na GitHubu, se kterým jsem to synchronizoval, abych měl externí paměť. A vedle toho jsem si udělal pár agentů, kteří to opečovávají. Tohle jsem měl dva měsíce a dodnes to mám v Cursoru. Hrozně mi to pomáhá.
Díky tomu jsem si pak kolem toho všeho začal stavět nástroje. Celé to začalo tím, že zápisy ze schůzek, které jsem stejně měl nebo mi je někdo poslal, jsem jen vzal, šoupl do Cursoru a řekl mu: „Nějak to tu zpracuj, něco s tím udělej.“ Byl jsem i zvědavý, co bude umělá inteligence se zápisy dělat. Nechtěl jsem jí dávat žádné silné předpisy, co s tím má dělat, protože jsem si říkal: ať se to uloží po svém, tohle je její píseček, já mám vedle kopie. Jediná věc, kterou jsem ji opravdu hned na začátku naučil, byla: „Nejdřív ulož […] poznámky, abys mi tam nic neztratila, a teprve potom z toho udělej zápis.“
A z toho se mi začal vytvářet celkový systém. Ale trvalo mi třeba čtyři měsíce, než jsem došel k něčemu, co už je systém s to-do listy, s mým vlastním projektovým managementem, se vším, postavený na umělé inteligenci. Ukazoval jsem to nedávno. Ale začalo to tím, že jsem začal brát ty věci a zapisovat si, co dělám. Dva měsíce jsem si jen zapisoval, co dělám.
Daniel Franc
Strašně zajímavá odpověď. A Davide, to, co tu říkal Adam, možná částečně odpovídá na to, proč lidi třeba nepoužívají AI. Jednak je ten systém, který Adam popisuje, úžasný. Píšu si něco podobného a chci říct, že každý z nás si to teď může udělat sám. Stačilo by, kdybyste vzali to, co tu říkal Adam, hodili to do chatbota a řekli mu: „Vymysli mi agentský systém, který tohle bude dělat.“ On se vás zeptá na několik otázek a vyhodí vám postup, jak si to nastavit, třeba v Cursoru a GitHubu. Říká se, že skutečným duševním vlastnictvím teď už není samotný kód, dokonce ani algoritmus, ale nápad, záměr, který tu Adam řekl.
A Davide, k vaší otázce, proč lidi někdy nepoužívají AI: to, co říkal Adam, není chatbot. Není to „chatuju o své práci“. Je to tak, že nějaký systém, můžeme mu říkat agent, už vytváří soubory, nějakou práci, něco organizuje, bere vstupy, dává výstupy. Tohle není chatbot. A u problému s adopcí ve firmách, na který teď narážíme, se ukazuje, že lidi nemusí mít obavy, můžou mít motivaci, mají znalosti, chce se jim do toho, ale všechno, co mají, je jen chatbot.
Adam Hanka
Skončili u toho chatbota, přesně.
Daniel Franc
A ne nutně proto, že by u něj skončit chtěli, ale protože firma jiný nástroj neumí. Zrovna včera tam byla šéfka salesu jedné firmy a říkala: „Až do tohohle workshopu jsem měla pocit úplného FOMO, že jsem někde mimo, že AI nepoužíváme.“ A říkala: „Když se koukám na to, co naše firma nabízí, pro kolegy, kteří s tím jedou, jsou to úplné bomby, ale já ten use case pro sales nemám.“ A pak se přihlásila paní z interní komunikace (nebo to bylo v jiné konverzaci) a říkala: „Já taky ne, protože AI nástroje, které umíme, ještě neumí lidskou komunikaci, kterou tam potřebuju dělat.“
Narážíme teď na takovou dvourychlostnost. Ukazuje se, že adopci AI ve firmách možná způsobíte tím, že dáte lidem do ruky už reálné nástroje. Takové, kde si s vámi nástroj jen nepovídá a neřekne vám: „Ten Excel musíš upravit takhle,“ ale řekne: „Dej mi přístup k tomu Excelu, řekni mi, co chceš, já ti to udělám, a jestli chceš, můžu ti to dělat každý týden v pátek.“ To je ten moment, kdy si člověk řekne: „Páni, to je dobré, já si nepotřebuju o Excelu chatovat.“
„Ukazuje se, že adopci AI ve firmách možná způsobíte tím, že dáte lidem do ruky už reálné nástroje.“
Daniel Franc
David Salomon
Viděl jsem k tomu hospodskému povídání ještě jednu možnou pointu: možná přijde doba, kdy naopak budeme pyšní, že nemusíme a nechceme nic dělat s AI, protože nás v tu chvíli třeba nenahradí, ne? Jasně, asi pokud kopeš rigoly, tak já nevím.
Adam Hanka
Pro mě je to trochu radikální otázka ve smyslu: jsem pyšný na to, že nepoužívám smartphone, jsem pyšný na to, že nepoužívám počítač. Možná, asi jo, někdo to tak mít bude. Já jsem na druhé straně spektra. Mě umělá inteligence zatím strašně baví.
Daniel Franc
Já budu někde… ne uprostřed, ale ještě na jiném bodu toho trojúhelníku. Umělou inteligenci skutečně používám a snažím se ji využívat ve všem, kde je to relevantní a má to smysl. Hrozně mi to pomáhá. A zároveň mám jeden ze svých osobních záměrů: neztratit svůj kreativní sval, mozkový.
Všiml jsem si, že se mi děje tohle: jako znalostní pracovník tvořím obsahy a AI někdy vytvoří fakt dobrý obsah. A já se posouvám z role tvůrce do role kurátora. Z té galerie nabídek, které mi AI dá, řeknu: „Tohle je ta správná. Tuhle mi rozpracuj.“ On ji rozpracuje, dá zpátky další, já řeknu: „Tohle je ta správná.“ Je to jednoduchá práce, jen vybíráte, jede to hrozně rychle, ale jsem kurátor, už netvořím. A zjistil jsem, že asi po měsíci tohohle procesu ztrácím směr tvorby obecně. Sval ochabuje.

Tak jsem si napsal takového kvaziagenta, který říká: „Nebudeme to takhle dělat. Ty se mě budeš jen ptát, ale nebudeš mi říkat, co bys tam navrhl ty.“ Máme to v nějakých třech krocích. On se mě do různé hloubky ptá na témata, která mu předhodím. Pak mu v nějakou chvíli předhodím, jaký je můj návrh, jaký je můj obsah, a říkám mu: „Dej mi k tomu feedback, ale proboha hlavně mi neříkej, jak bys to dělal ty.“ On mi dá feedback a já nastartuju svůj sval a vymýšlím a tvořím. Osobně je pro mě kariérně i profesně důležité, abych tenhle sval neztratil. Protože díky němu pořád ještě dokážu dělat věci, ve kterých […] přesahuju.
Adam Hanka
To je hrozně zajímavé. Lidi říkají, že si tím vytvářejí podřízeného. Vy jste si tím vytvořil nadřízeného.
Daniel Franc
Ano, těch nadřízených si vytvářím víc.
Adam Hanka
To není […], tenhle agent je šéf.
Daniel Franc
A teď si píšu přesně agenta, který dělá něco podobného jako ten váš. Chci, aby mi několikrát denně psal, jak daleko už jsem s úkoly, na kterých jsme se ráno dohodli.
Adam Hanka
Toho budete nenávidět.
Daniel Franc
To je ale pointa, protože nemůžete nenávidět někoho, kdo je mimo vás. Pořád je to odraz vás, a to je důležité.
Adam Hanka
Můžu se vás jen zeptat, kde vám má psát?
Daniel Franc
Jaká platforma? Bude mi psát na Telegramu. Nebudu používat OpenClaw, nemám úplně […], abych si do systému pustil takhle bezpečnostně děravý systém. Ale opět, s agenty není problém napsat si nějaké skripty v Pythonu a někde si pustit proces, který jede celý den. Mít doma zapnutý počítač, kde se agent každou půlhodinu podívá do dokumentů, které ten den průběžně vznikají. Chci mu na Telegram říct: „Jdu z podcastu, mám natočený podcast.“ A agent se mě zeptá: „Podcast, pěkné, ale udělal jsi dneska ten projekt, který máš mít dneska hotový?“ Teď jsem si vzpomněl, že ho musím udělat, a hned mi nálada klesla o dva body.
Adam Hanka
To je hrozně zajímavé. Zkoušel jsem si to vyrobit taky a stejně jsem nakonec skončil u toho, že mám pořád u ruky papír a propisku, věci si píšu a odškrtávám. Ale mnohem líp mi to funguje tak, že když se vydám nějakou věc dělat, napíšu agentovi: „Hele, jdu dělat, nevím, přípravu na tuhle schůzku. Sepiš mi k tomu všechno, co už jsme s tímhle člověkem řešili.“ On projde osm dokumentů, které k tomu mám uložené, a vytáhne mi věci, které jsme už udělali, které máme rozpracované, a témata, o kterých se chceme bavit. Tohle dodávání kontextu mi vyhovuje mnohem víc než někdo, kdo mě bude s prominutím buzerovat a každou půlhodinu se ptát. To je ten osel ze Shreka: „Už tam budem? Už tam budem?“ To já nechci, to zabiju, to odinstaluju.
Daniel Franc
Krásné je, že se říká, že skončila doba obecného softwaru, a mluví se o personalizovaném softwaru. Každý si vytvoříme software, který potřebujeme. Každý z nás tří tady u stolu potřebuje trochu něco jiného, abychom byli efektivní. Už si to můžete napsat, už nemusíte googlit, kde existuje appka, která vám to bude dělat za 25 dolarů měsíčně.
Pro mě je ještě silný use case to, že mě pořád něco napadá. Jasně, mám různé poznámkové bloky a tak, ale chci to napsat do Telegramu a říct: „Hele, tahle myšlenka souvisí s tímhle tématem nebo touhle kategorií, zapiš to do nějakého dumpu myšlenek, do soupisu, který ten den generuju, a pak udělej to, co bych musel udělat stejně: otevřít ten soubor a přiřazovat to do průběžných dokumentů. To je otrava, to mě nebaví. Udělej to ty a na konci dne se podíváme, kde mi přibyly jaké poznámky.“ Tohle pro mě bude obrovská časová úleva.
Adam Hanka
Přiznám se tu k jedné věci. Mě Telegram doteď nenapadl. Dneska, až pojedu vlakem do Ostravy, možná zkusím nainstalovat Telegram a zjistit, jak se k tomu dokážu připojit. Mám k tomu připojený Slack a nevyhovuje mi to.
Daniel Franc
Hele, a já tu možná chci říct, že teď malinko sklouzáváme do toho, co se podle mě právě děje a co lidi od AI někdy odrazuje. Pro lidi, kteří v životě nenapsali zadání pro agenta, může to, co tu říkáme, znít jako úplně jiný vesmír. Ale chci říct lidem, kteří to nikdy nezkoušeli, že to jiný vesmír není. Musíte jen odejít z chatového prostředí do prostředí, kde už můžete pracovat s AI, která umí číst dokumenty a zapisovat do nich. Hodně lidí na to třeba používá Claude Code.

Ale i když nevíte, jak to udělat, je to úplně stejné paradigma: chat. Ptejte se ho: „Chci udělat to, co říkají ti kluci v podcastu. Jak bych to mohl udělat? Jak by ten systém měl vypadat?“ A chat vám řekne: „Budeš tu potřebovat nějaké soubory, […], nějaký Python.“ Mám vyzkoušené, že mu řeknu: „Musíš mi to říct polopaticky.“ On přeskočí do lidštiny a rovnou vám řekne: „A mám to takhle udělat?“ A vy řeknete: „Tak to udělej a jen mi řekni, co pro to mám udělat já.“ Takhle můžete udělat i relativně sofistikovaný systém.
Mám trochu pocit, že my, kteří si hrajeme s agenty, z toho možná někdy děláme trochu větší vědu, než to je, protože se cítíme dobře. Ale je to otevřené pro každého a jsem absolutně přesvědčený, že tohle je to, co způsobí reálnou adopci ve firmách: až se lidi naučí mít každý takového jednoduchého zaměstnance, i kdyby to nebylo na nic jiného než na to, že můžu někam nadiktovat svou poznámku a nějaký systém ji na konci dne zpracuje a zařadí.
Adam Hanka
Když se o tom tu takhle bavíme, je ale možná ještě hrozně zajímavé, že já bych tomu snad ani neříkal jednoduchý zaměstnanec. Zaměstnanec má ve firmě spoustu různých úkolů a je to vždycky nějaké kompetenční spektrum. Lidi teď říkají: „Já tady mám svých osm zaměstnanců.“ Ale nakonec se ukáže, že každý z těch jejich zaměstnanců v uvozovkách pro ně pracuje tři a půl minuty denně. A to není zaměstnanec, to je normálně jen něco, co se pustí, něco udělá, jednoduchý úkol, zase to zhebne a pustí se to až druhý den ráno. Je to, jako kdyby vám zběhla jedna funkce v Excelu. Nic jiného než jedna funkce v Excelu.
David Salomon
Mě baví právě to, co jste, Dane, říkal: ta prostota dotazu. Bude tam taky nějaký moment, kdy se trochu bojím zeptat, nevím, jak se mám zeptat, koho se mám zeptat a tak. A tam je asi super přijít k příkazovému řádku s důvěrou a naivitou a normálně se zeptat. Protože i já s poměrně nižším přístupem k AI, myslím tím schopnostmi, na rozdíl od vás dvou, bych už teď věděl, že si ten podcast můžu nahrát do NotebookLM, abych ho nemusel celý poslouchat, protože jsem někde viděl jen short, upoutávku. Ten by mi vypsal, o co tam šlo, a dokonce bych se ho zeptal, co si z toho, o čem se tam bavili, můžu osobně zlepšit, přestože nejsem programátor. On by mi poradil a pak bych si to mohl přenést do svého chatu, který už znám, a řekl bych: „Hele, tohle mi řekl ten notebook, pojďme dělat dál.“ Pak bych si to nechal přeložit do lidštiny a mohl bych pokračovat.
Myslím si, že máme i trochu takový ten blok: Můžu se na to vůbec zeptat? Nedá mi někdo, máma, táta, manželka, manžel, pohlavek za to, že jsem se takhle blbě zeptal? Ne, ptát se, to je asi základ.
Budoucnost AI: agenti změní role, týmy i celé firmy 58:02
David Salomon
Teď bych chtěl otevřít ještě jedno téma, a to je vývoj AI. Vy ho sledujete dlouho a asi vnímáte, že má nějakou vývojovou křivku. Někdo říká exponenciála, hokejka, lineární. Mně z pohledu uživatele a čtenáře novin, nebo spíš informací, přijde, že poslední dobou (a v AI může poslední doba znamenat hodiny, týdny i měsíce) jako by se to zplošťovalo nebo zpomalovalo. Nebo je možné, že narážíme na něco typu: „Tak to tady máte, tak s tím dělejte,“ a nic. Jak to myslím: chceme to měřit.
Adam Hanka
Přijde ti, že vývoj už není tak rychlý?
David Salomon
Ne, promiň: chceme třeba měřit návratnost investic. Kdybychom to chtěli něčím měřit, měřák je ROI. A je možné, že zjišťujeme, že lidi do toho vletí a chtějí všechno dělat, ale realita toho, s čím vším může AI pomoct, není zas tak nekonečná. Myslím si, že nadšení (teď bych hodnotil nadšení, máme třeba parametr nadšení z AI) se trochu může zpomalovat, protože nás tam…
Adam Hanka
Klesá. Nadšení klesá. Na křivce od nadšení k efektivitě se vždycky musíš z toho absolutně vysokého vyhypovaného kopce dostat někam dolů. Nadšení musí klesnout. A teprve potom začneš fungovat s dobrým obrazem reality, který ti umožní efektivní adopci.
Daniel Franc
Myslím, že na tohle nebude existovat jediná odpověď. Bude záležet na tom, koho se ptáte, jakou otázkou a na co. Viděl jsem nějaká čísla, podle kterých ke sklonku loňského roku míra využívání AI v některých kontextech dokonce začala klesat. A já to jednoznačně připisuju tomu, že jsme si vyzkoušeli omezení chatbota, který vám ten Excel nenapíše. Zkusili jste si to: „Dobrý, ale já to budu dělat postaru.“ Vyzkoušeli jste si rané hrátky. Kdyby AI technologie, které sem přicházejí, zůstaly na úrovni chatbota, řekl bych, že uvidíme nějakou racionalizaci využívání, podobně jako u jiných produktů.
S AI je hrozně zajímavé, že se každé, já nevím, tři měsíce objeví nějaké nové paradigma, nějaká nová technologie. To, o čem jsme si tu před chvilkou povídali, je to, že AI už může dělat věci. Je tam nějaký postup, jak byste řekl vy, Davide, a v AI terminologii se tomu říká workflow. Ten si taky můžete popsat do Google dokumentu, pak ho exportovat jako markdown do agenta a on nám řekne: „Tak tenhle workflow rozpracuju takhle.“ To loni ještě třeba nebylo.
Jazykové modely, které se objevily letos, Opus 4.6 a 4.7, Gemini 3.1, poslední od OpenAI, už překročily jistou hranici, pod kterou to není moc použitelné. Je to už good enough. A s tím najednou můžete dělat zase jiné případy. Naopak vnímám i docela rostoucí excitement, zaujetí tím tématem, hlavně u lidí, kteří právě čekali na nějaký posun. A myslím si, že těchto vln možná bude ještě několik. Uvidíme.

David Salomon
Danieli, když si představíte svět za 10, za 20 let, což je pro AIčkáře něco strašně komického, zvítězí už křemík, nebo se ještě bude držet uhlík?
Daniel Franc
Davide, upřímně si asi neumím představit ani to, co bude za 9 měsíců.
David Salomon
Jasně, pokud se vám třeba nemá něco narodit… Jo, tak 9 měsíců.
Daniel Franc
Páni, tak o tom nevím. Ale 9 měsíců v tom smyslu, že se obecně říkalo, že rok 2026, ve kterém teď jsme, bude rokem agentů. Sám jsem to říkal, křivky k tomu směřovaly, ale upřímně jsem moc nevěřil, že to nastane. Viděl jsem to až o trochu později, a nastalo to a jede to fakt na plné pecky. A vezměte si, že je to vývoj asi rok po nějakém nasazení chatbotů. Jede to od ledna letošního roku. Vůbec netuším, co bude v lednu příštího roku. Skutečně říkám, že nevím, a to nesmírně komplikuje veškeré strategické plánování ve firmách ohledně AI.
Teď jsem v jedné velké firmě řešil diskuze, kde chtěli být progresivní s agenty, a tak si loni pořídili nějaký orchestrační systém v rámci svého IT, který tenkrát už s agenty uměl pracovat. Letos je technologie taková, že ten orchestrační systém nepotřebujete. Měli v tom spoustu peněz, spoustu vyškolených lidí. S agenty už můžete pracovat napřímo, softwarového middlemana už nepotřebujete. A teď si můžete říct: ztratili jsme čas, neztratili? A k tomu ještě najímají do firmy lidi, kteří s tímhle systémem pracují, a na LinkedInu pod tím mají příspěvky: „Co blbnete, prosím vás, tohle už teď nikdo nepoužívá, fixujete se na něco starého.“
Jedno ze specifik českých firem je, že nemáme moc AI strategii. U zahraničních firem, jak leze z dat, leadership říká, že jí mají víc. A já si poprvé v životě začínám říkat: je to nutně špatně? Možná chceme jen směr. Ale říct si, že teď nakoupíme nějakou technologii a pět let ji budeme vytěžovat, potom co tu stačil rok, aby některá technologie na agenty přestala být relevantní? Tak já nevím, Davide, já fakt nevím. Ale chci říct, co je zcela patrné: skutečně to u lidí, kteří kolem toho budou stavět firmy a organizace, vytvoří nový způsob, jak tvořit hodnotu.
Neříkám úplně, že to za rok bude transformace existujících firem, tam je to daleko těžší. Ale myslím si, že budou vznikat nové malé projekty, které už budou postavené na paradigmatu lidských a nelidských pracovníků. Já vždycky říkám human and non-human resources a people, agents and culture. Nová firma se na tom paradigmatu staví daleko jednodušeji než existující. A v existujících firmách dojde k transformaci toho, jak se firma dívá na pracovní role a na práci.
A tady udělám ještě jednu vsuvku. Globální data sleduju velmi bedlivě, protože chci na workshopy vždycky přinášet data, od kterých se pak leadership může odpíchnout dál. Loni byly jako jedny z největších problémů pro adopci AI citovány jednak osobní obavy lidí, možná nějaký odpor, a nedostatek kompetencí, který konstatovali jak lidé, tak jejich manažeři. Letos to zůstává, kompetence jsou pořád nutné, ale dostal se před to ještě jeden faktor.
Deloitte s tím přišel v jedné velké zprávě a teď to potvrzuje i McKinsey. Říkají, že ve firmách, které už tohle dokázaly, kde lidé s AI umí pracovat, mají nástroje a jsou na to připravení, jsou lidé najednou připravení dělat práci jinak. Říká se, že s AI můžete dělat automatizaci, neboli vám shrne e-mail, nebo augmentaci sebe sama, neboli začnete dělat něco jiného.
Občas používám příklad své bývalé kolegyně ze vzdělávání ve Spořitelně, Heleny. Čau, Heleno, jestli posloucháš. Byla výborná v tom, že si vibe-codila aplikaci, která dělala hrozně pěkný interaktivní vzdělávací test. Tohle není úplně to, co čekáte od člověka v L&D, tohle vždycky dělalo IT. Tady se bavíme o tom, čemu se říká augmentace: Helča dokázala augmentovat, rozšířit sama sebe.
Pokud na tohle firma zareaguje a třeba jí řekne: „Hele, dobrý, zkus udělat ještě další věci, zkus to dál,“ což znamená, že budeš trochu šlapat do IT a možná už s IT nebudeme tolik pracovat, pak je to příběh se šťastným mezikoncem. Ale daleko častěji se stává, že firma tohle rozšíření role neumožní.
A to se díváme jen na roli, nedíváme se na spolupráci mezi různými týmy a rolemi. Obrovským tématem je reorganizace práce, reorganizace workflows, reorganizace toho, jak mezi sebou spolupracujeme. Teď šel po sítích e-mail od CTO Wixu. Wix je platforma, na které lidé vytvářejí weby, je to velká softwarová firma. Jejich CTO napsal všem inženýrům: „Hele, ruším rozdělení inženýringu na frontend, backend, data, UX.“ To je, jako kdybyste v HR řekli: „Ruším front office, back office, recruitment, budeme všichni jedno HR.“ On říká: „Budeme všichni jeden engineering, protože role, jak se navzájem augmentujeme, se tak prolínají, že vás nebudu držet v těch škatulkách.“ Řekl: „Všechny tyhle týmy převádíme do jedné velké inženýrské gildy.“ Jsme zpátky u gildy. „Protože vás už nebudu řídit v izolovaných týmech. Musíte se mezi sebou propojovat podle toho, co je zrovna relevantní.“
„Problém v některých firmách je, že se na AI adopci pořád dívají jako na migraci z Googlu na Teams. Tady se díváme na fundamentálně jiné paradigma.“
Daniel Franc
To je příklad toho, jak může firma reorganizovat práci. A myslím si, že tohle už není technologická revoluce typu „přecházíme z Google Drive na Teams“, kterou jsem zažil v jedné firmě. Trvalo to tři roky, ale rozhodně to nikomu neohrozilo identitu ani relevanci a nevytvořilo to požadavek na změnu organizace práce. Problém v některých firmách je, že se na AI adopci pořád dívají jako na migraci z Googlu na Teams. Tady se díváme na fundamentálně jiné paradigma.
A to FOMO, které někdy bývá na straně leadershipu firem a je zcela na místě, je to, že když o tom nezačnu přemýšlet teď, ten vlak mi skutečně možná může ujet. Neříkám dělat to hned, nedělat tu transformaci. Jsou známé příklady firem, které propustily třeba kompletně svůj customer support a pak ho po třech měsících horko těžko najímaly zpátky.
A je nutné mít tu leadership kompetenci, kdy od svého lídra očekávám, že bude vědět kdy. Jsou takové ty hollywoodské filmy, kde na vás běží armáda těžkooděnců a teď je záběr na generála vaší armády, který pořád říká: „Hold.“ A vy byste už nejradši vyběhli. Tohle od lídrů očekávám: aby věděli, kdy říct: „Fire.“
David Salomon
Perfektní. Je to o change managementu, o reorganizaci a o přístupu každého pracovníka, jak se nechce nechat nahradit, ale rozšířit. Moc děkujeme, Dane, za návštěvu v Uhlíku a Křemíku. Bylo by to asi jako v tom hollywoodském bijáku, spíš na víc dílů. Rádi si co nejdřív uděláme nějaké repete. Vám všem moc děkujeme, že se snažíte změnit společně s námi. Budeme rádi, když dáte podcastu odběr a mrknete i na ostatní epizody. Tak díky a poslední zhasne.




