Přepis je upravený pomocí AI kvůli lepší čitelnosti: bez výplňových slov a opakování, s učesanými větami. Nejde o doslovný záznam. Místa, kterým v záznamu nebylo rozumět, označuje […].
Od jednorázového foťáku k dronu a mikroskopu
Gabriela Balvínová
Vítám vás u podcastu Čistá čočka, podcastu, ve kterém si povídám s hosty, které spojuje vášeň pro fotografii, video a práci před objektivem. Někteří budou slavní, jiní méně, ale jedno mají společné: jejich příběhy stojí za to. Nečekejte zbytečné technikálie, ale opravdové zážitky, dojmy a emoce. Jmenuji se Gabriela Balvínová a přeji vám příjemný poslech.
První sněhové vločky, tající ledy, krajina, abstraktní malba, to jsou snímky Daniela France, fotografa, který zachycuje svět nejen z výšky dronu, ale i pod mikroskopem. Jak se dostal k focení, co všechno je ochoten podstoupit pro dokonalý záběr a kam až může zajít postprodukce, než fotka přestane být realitou? Budeme se bavit i o umělé inteligenci ve fotografii, o účasti v soutěžích, o self-promu a o tom, jak Dan snáší kritiku. A nakonec zjistíme, jestli se mu někdy podařilo dron pořádně rozsekat. Tak pojďme na to. Ahoj, Dane, vítej u mikrofonu a děkuji, že jsi přijal pozvání.
Daniel Franc
Ahoj.
Gabriela Balvínová
Mám tu pro tebe přichystaných pár otázek, ale nemusíme se jich striktně držet, třeba nás to zavede úplně jinam. První, co mě zajímá: s fotografií jsi začal relativně nedávno, je to tak?
Daniel Franc
S focením z dronu to bude 7 až 8 let. Asi bych to měl vědět, ale nějak tak.
Gabriela Balvínová
Začal jsi fotit letecké snímky z dronu, a předtím jsi fotil ze země, nebo ne?
Daniel Franc
Ne, předtím jsem fotil tak pro radost, turisticky a do rodinného archivu. Je ale fakt, že mě to vždycky dost bavilo a zajímalo, občas jsem nějaké fotky vystavoval online a bavil se s jinými fotografy. Nikdy jsem se ale nepovažoval za člověka, který to dělá nějak víc. I když je fakt, že k tomu nějak blízko mám.
Gabriela Balvínová
Takže ses k tomu nedostal jako slepý k houslím, jak se říká. Fotil jsi předtím na digitál, nebo na analog?
Daniel Franc
Fotil jsem i v Americe před 20 lety, na takové ty papírové krabičky na jedno použití. To bylo úplně crazy.
Gabriela Balvínová
Jednorázové foťáky?
Daniel Franc
Jo, takové ty jednorázové foťáky, které jsou fakt jen film obalený posuvným mechanismem a super levnou plastovou čočkou. V Americe jsem studoval, fakt jsme neměli peníze a já jsem to chtěl nějak zaznamenat. Byl to rok 98, žádné digitály tenkrát ještě nebyly a v lékárně se dal koupit foťák na jedno použití, myslím, že za dolar padesát.
Gabriela Balvínová
A jsou tyhle snímky někde k vidění?
Daniel Franc
Ne, nejsou. Mám je někde uložené u sebe a je to samozřejmě úplně crazy kvalita.
Gabriela Balvínová
To vůbec nevadí, musí to mít tu svou správnou atmosféru.
Daniel Franc
Atmosféru to rozhodně má. Na tu krabičku jsem nafotil jedny ze svých fotograficky i obsahově nejzajímavějších fotek. Asi tři týdny po 11. září mě kamarádi vzali přímo až na místo Ground Zero. Ještě to tam čoudilo a odváželi odtamtud materiál, ty se na něj díváš a představuješ si, že v něm jsou ti lidé. To bylo silné. Fotil jsem to na tuhle papírovou krabičku, ty fotky někde mám a vylezly z toho silné záběry, třeba i policistů kolem. A celé to bylo na blbou papírovou krabičku z lékárny za dolar padesát nebo kolik.
Gabriela Balvínová
To zní jako soubor fotek, který bych teď hned chtěla vidět.
Daniel Franc
Můžu ho někde vyhrabat […].
Gabriela Balvínová
To možná jo. Papírová krabička byla první, potom přišel nějaký digitál, nějaká zrcadlovka, nebo ne?
Daniel Franc
Pak jsem si pořídil nějaký Sony, který měl dlouhý objektiv.
Gabriela Balvínová
S tím už jsi vypadal profi.
Daniel Franc
Už jsi nemusel čekat, až to vyvoláš, a do té doby vůbec nevědět, jestli to vylezlo, nebo ne. Mezitím ještě byly fakt legrační kompakty, pořád plastová krabička, ale už ne na jedno použití. Pak jsem byl chvíli kanonista, ano. A teď mám dron a ze země fotím hodně mobilem.
Je v tom pro mě stejná energie, jaká mě baví u dronu: fascinuje mě dělat si výřezy ze světa, kdy najdeš kompozičně něco, co dává obrovský smysl, ale musíš si to zarámovat. A na to je super mít mobil a hned si to lupnout. Mobil je super i na zachycování různých divností světa, třeba oprýskaných zdí.
Gabriela Balvínová
Počkej, teď to bude dobré. Proč jsi mě před chvílí fotil? Takže budu jedna z těch divností světa, jo?
Daniel Franc
Jak jsme si tady říkali, u mě doma se ještě podcast nenatáčel, takže rozhodně divná. A rovnou řeknu, že slovo divný používám jako kompliment. Pro mě to znamená dobrý, správný, zajímavý. A to, že jsi tady v tomhle bytě v tuhle chvíli trošku divná, je podle mě super.
„A rovnou řeknu, že slovo divný používám jako kompliment. Pro mě to znamená dobrý, správný, zajímavý.“
Daniel Franc
Gabriela Balvínová
Tak to jsem ráda, protože pro mě je přirovnání k něčemu divnému spíš kladné. To, co je obyčejné, je většinou fádní, je to nuda, a divnost může světu dávat různorodost.
Daniel Franc
A zároveň je v tom dobrodružství, protože divné může být někdy divně divné. Ale to patří k té cestě a k tomu, že nikdy nevíš, jak to dopadne.
Gabriela Balvínová
Tím mi mimochodem trochu nahráváš na naše první setkání. Znám tě, dalo by se říct, hodně málo: v reálném čase spíš jen od chvíle, kdy jsi mě tady u sebe v bytě uvítal, plus dalších asi 20 minut k dobru z našeho prvního setkání. To bylo před, tyjo, teď plácnu, třemi lety, je to tak?
Pamatuju si, že jsem šla na jednu, dalo by se říct, privátní akci. Od autobusové zastávky jsem to tam hledala a ty jsi na mě vykoukl z okýnka jedoucího auta, jestli nechci hodit, že tam asi mířím, protože ty jsi tam mířil taky. A mně v hlavě jen blikla taková ta červená žárovička: ženská jde sama po silnici, obvykle nestopuju a tak dál, který člověk mě teď sakra bude chtít rozkrájet někde v lese? Díky bohu jsi to byl ty, nikdo zlý ani žádný podivín, a já jsem za to setkání byla hrozně ráda. Za těch asi pět minut, než jsme tam dorazili, jsi mi stihl říct relativně zajímavé věci o sobě, třeba i to, že fotíš. A pak jsi na samotné akci měl takový workshop nebo projekt, kde jsi měl mikroskop a zkoumal věci pod mikroskopem.
To je pro mě další tvoje součást: zkoumáš svět shora nejen dronem, ale i mikroskopem. Cítíš v tom taky nějakou konektivitu?
Daniel Franc
„Já se s dronem dostanu do nějakého nadsvětí, s mikroskopem do nějakého podsvětí a celé se to odehrává na jednom břehu jednoho rybníka.“
Daniel Franc
Jo. Když jsem začal víc fotit dronem, začal jsem ve stejné době víc fotit i mikroskopem. Měl jsem to tenkrát na úplně stejné úrovni, věnoval jsem tomu zhruba stejně času a zhruba stejně mě to fascinovalo, protože je v tom taková ta objevitelská cesta. S foťákem můžeš objevovat svět tak, že se přesouváš horizontálně, jedeš na Madagaskar nebo na safari. Já se s dronem dostanu do nějakého nadsvětí, s mikroskopem do nějakého podsvětí a celé se to odehrává na jednom břehu jednoho rybníka. To mě na celé fototvorbě strašně baví: zjistit, že svět je pořád jeden, OK, ale tak strašně jiný, a fakt se nemusíš hnout z místa.
My si to možná ani neuvědomujeme a bereme svět takový, jaký ho vidíme. Ale můžeme se na něj podívat úplně jinak, a to už ani není perspektiva, to je jiná dimenze. Pod mikroskopem vidíš kapku z rybníka a mikroorganismy v ní, a dron ti naopak udělá makrozobrazení, které je úplně na jiné úrovni. A pořád je to ten samý rybník a ty bys ho v tom nepoznala. Někdy je ještě vtipné, že v rybníce může být ostrůvek, který když vyfotíš, vypadá dost podobně jako nějací prvoci z toho samého rybníka. A pak si říkáš, jak je ten svět nádherně propojený.
Teď o víkendu jsem byl fotit na rybnících v jižních Čechách a přivezl jsem si úplně nádherné fotky. Fotografové krajináři občas říkají, jak je to těžké, jak se jezdí do exotických lokací a jak to třeba za covidu moc nešlo, když jsme se o tom bavili. Já jsem si řekl: „Mně stačí vyrazit támhle na kraj dubového lesa a dají se tam zažít neuvěřitelné věci.“
Gabriela Balvínová
Opravdu, každý čtvereční centimetr je zajímavý, už jen proto, že na něm žijí miliony různých organismů a mikroorganismů. A ty jsi schopný zkoumat svět, jak říkáš, z více dimenzí, z více úhlů pohledu, až úplně dovnitř. Patterny jsou tam podobné. Když se podíváš dronem z výšky na nějaké říčky a řeky, vidíš v nich žíly světa, nervová propojení, je to hrozná nádhera. Líbí se mi, že spojuješ tyhle dva světy. Nebo spíš je to pořád jeden a ten samý svět, jen jiný úhel pohledu.
První sníh, tající led a objevy při editaci
Gabriela Balvínová
To mě na tvých fotkách hrozně baví. Přemýšlím, jak bys posluchačům popsal, jak většina tvých fotografií vypadá. Samozřejmě můžu odkázat na tvoje webové portfolio, kde se na fotky můžou podívat, ale kdyby si teď někdo nemohl rozkliknout web a měl slyšet jen popis tvé fotky, jak bys to vyjádřil?
Daniel Franc
Hele, tím mě trápíš. Jé, to mě mrzí. Myslím, že to byl […] fotograf, který říkal: „Neptejte se mě na fotky, abych vám je vysvětlil. Kdybych to uměl říct slovy, řekl bych to slovy a nefotil bych to.“ Uvědomil jsem si, že to se mnou silně rezonuje. Občas slyším lidi, jak si povídají nad mými fotkami, v tomhle jsou výstavy super. Stojíš za lidmi, oni nevědí, kdo jsi, a jedou, a ty si říkáš: „Jo, asi mají pravdu, je to tam.“
Proto bych to možná vzal trošku bokem. Na fotkách hledám věci, které nejsou zřejmé, nejsou automatické, které si na první dobrou nespojíš s rybníkem, s lesem nebo s polem. Mám i fotky, které jsou dost konkrétní, kde přesně vidíš, že se díváme na nějaké pohoří na Islandu. Ale i u nich se snažím, nebo spíš mě k tomu ty momenty samy přitahují, aby i v té konkrétnosti šlo o nějakou specifickou situaci.
„Na fotkách hledám věci, které nejsou zřejmé, nejsou automatické, které si na první dobrou nespojíš s rybníkem, s lesem nebo s polem.“
Daniel Franc
Třeba miluju úplně první sníh. První sníh je takový dočasný průnik dvou světů a v případě prvního sněhu fakt trvá třeba jen den, protože pak roztaje a už to není ono, anebo to celé zasněží. První sníh tady v Česku ti zakryje ještě oranžovo-žluto-červené tvary, které jsou ještě docela syté. Třeba loni byl […] první sníh někdy v polovině listopadu, a kolem už máš bílo. A tohle je něco, co je k vidění právě dnes, tenhle rok, a už nebude.
Na stejné místo jsem vyrazil i letos, pořád jsem čekal na první sníh, a nepřišel. Přišel až moc pozdě, kdy už tam červeného a žlutého bylo jen malinko. Jsem hrozně pyšný a hrdý na to, že se mi to loni podařilo zachytit. Nevím, jestli tam budeš dávat nějaké fotky na ukázku, ale tyhle tam můžeš dát. Je na nich hodně bílého a vypadá to fakt jako galaxie, protože tam jsou najednou úplně nečekaně žlutooranžové fleky, které na takhle bílé ploše fakt nečekáš. A to je přesně střed těch dvou světů.
Gabriela Balvínová
A máš tam celou galaxii.
Daniel Franc
„Kdyby někomu moje fotky připadaly jako cesty do takových krásně divných mezi a mezí, asi bych řekl, že s tím souhlasím.“
Daniel Franc
Já si tam představuju galaxii, ale je to pro mě ta dočasnost a ta divnost v tom dobrém slova smyslu: není to ani normální podzim, ani normální zima, ale takové cosi divné, nádherné mezi. Kdyby někomu moje fotky připadaly jako cesty do takových krásně divných mezi a mezí, asi bych řekl, že s tím souhlasím.
Gabriela Balvínová
Neptala jsem se přímo na interpretaci fotek, spíš na vizuální popis, což jsi teď svým způsobem udělal. Když mluvíš o okamžiku, kdy napadne první sníh, musíš být děsně flexibilní, ne? Úplně vidím Dana, jak večer sedí, má něco naplánovaného na další den a v předpovědi vidí, že se objeví nějaká vločka, nebo možná už padá, a řekne si: „Jedu, zítra musím vyrazit, je mi jedno, co jsem měl naplánovaného, musím to vychytat.“
Daniel Franc
Jo, je to tak, a představuju si, že tohle asi zažívají fotografové, kteří fotí krajinu, každý se svou tvorbou. Zrovna minulý týden jsem náhodou přišel na to, že tající led, který není zakrytý sněhem, vytváří úplně neuvěřitelné fraktálové, matematické tvary. Ten led tam ale musí předtím být a musí roztávat. Celý týden jsem sledoval počasí na Třeboňsku, jak to tam vypadá. Vypadalo to, že tam mrzlo a přesně začalo tát, tak jsem vyrazil a strávil jsem tam fakt celý den.
A poezie je právě v tom, že jsem vůbec nenašel to, co jsem tam hledal. Led sice odtával, ale už moc. To by asi mohl být důvod ke zklamání, ale většinou, když už tam jsi, jdeš objevovat a zkoumat dál. Našel jsem tam volavky, jak sedí na ledu, což mi přišlo jako zajímavý motiv samo o sobě. Snažím se je moc neprudit, tak jsem nelétal moc blízko. Zároveň byly takové celé zimně spánkové, neprotestovaly. […]
Pak jsem přišel domů, zvětšil jsem si to tady na velkém monitoru, co je vedle nás, a najednou jsem viděl, že led měl úplně neuvěřitelné vzory, vypadá to jako japonská kresba. Zajímavé na tom je, že to při focení nevidím. Lidé, co létají s dronem, někdy používají mobil: strčí si ho do ovladače a mobil jim slouží jako displej. Já už mám ovladač, který je dedikované zařízení a displej má o něco větší, ale pořád je to nějakých, já nevím, 6 až 7 palců. K tomu jsi venku a nemá to úplně super světelnost. A já jsem permanentně v takovém trošku adrenalinu, když mám dron ve vzduchu, takže úplně nemám prostor zkoumat všechno do posledního detailu.
Během focení jsem to tam neviděl. A teď to tady vidím na fotce a říkám si: „Ježiš, to je dobrý.“ A začal jsem si říkat: „Pane bože, ať tam mám těch fotek víc, ať jich mám víc.“ Naštěstí jsem jich tam udělal ještě asi 5 až 6. Dost často se mi stává, že půlka objevů fakt nastává až tady doma, když si to zvětším. Myslím si, že lidský mozek nemá nakoukané tvary z nebe.
„Dost často se mi stává, že půlka objevů fakt nastává až tady doma, když si to zvětším. Myslím si, že lidský mozek nemá nakoukané tvary z nebe.“
Daniel Franc
A abych odpověděl na tu otázku: fotím krajinu, ale nezajímá mě úplně krajina z pohledu obvykle hezkých věcí a různých přírodních monumentů. Spíš mě zajímají různé rytmy, tvary, kontrasty a divné věci typu první sníh. Na tyhle krásně divné věci jsem přišel až při editaci, děje se mi to docela často a editace mě v tomhle ohledu hrozně baví. Sednu si k fotce a fakt jsem schopný u ní být hodiny. Fotografové vědí, že to není dobře, protože se ti to tak vpálí do hlavy, že pak začneš vizuálně blbnout. Když u fotky sedím při editaci déle než několik hodin, což se mi klidně může stát, už z toho nejdou dobré věci, protože mozek má naučené jiné tvary. To je nešikovný zvyk, musí se při tom dělat přestávky.
Adrenalin s dronem a radost z editace
Gabriela Balvínová
Krásně mi nahráváš na téma editace fotografie. Nejsi dokumentární fotograf, fotografii potom postprodukuješ, nenecháváš ji v syrovém stavu. Zajímalo mě, jestli si editaci užíváš. Já jsem předtím studovala grafický design a spousta lidí se mě ptala, proč jsem se dostala k fotce a proč pořád nedělám vektory. A já jim říkám, že mě baví, že člověk může jít od počítače, může být v terénu a dělat taky něco trošku jiného.
Daniel Franc
Hele, má to dvě specifika. První je, že občas závidím fotografům, kteří fotí ze země. Říkám tomu, že si fakt jdeš do přírody odpočinout: procházíš se, máš batoh s věcmi, velmi rozvážně si nainstaluješ objektiv a čekáš na správné světlo nebo na to, až přeletí pták. Tak si to představuju, všichni krajináři mě klidně opravte, já fakt nevím. Že tam stojíte a je tam ten klid, to ticho, ten zen.
Já přijdu, vybalím dron a začne adrenalin. Dostat ho do vzduchu, na baterku mám krátký čas, vydrží nějakých 20 minut. Jenže znáš to: než najdeš věc, kterou chceš fotit, než najdeš správnou kompozici, zkoumáš, hledáš, displej je malý a dron začne pípat. Nedá se to vypnout, to pípání je tam schválně, aby tě fakt prudilo, že potřebuješ přistát, jinak spadne. A ještě u toho pořád čumíš do displeje a v ruce máš něco, co vypadá jako ovladač k PlayStationu.
Fakt jsem si normálně musel nařídit, že kdykoli jdu ven fotit, dávám si aspoň hodinu, dvě, kdy si cíleně říkám: „Teď vypínám, dron jde do batohu a já se jdu projít.“ Abych zažil i tu poklidnou část. Musím říct, že mě to trošku rozčiluje a ještě jsem na to nenašel jiný správný mechanismus než ten, že si fakt dělám přestávky. Zažil jsem už i výpravy, kde mám baterek hodně a ještě je průběžně dobíjím, a to fakt můžeš klidně celý den čumět do displeje a hrát u toho PlayStation.
A pak je tu druhý moment, editace. Uvědomuju si, že jsem v tomhle asi minorita, protože mě editace fakt baví. Jednak proto, že často zjistím věci, které z toho pohledu nevidíš, jak jsem říkal. A druhá věc je, že se s tím dá skutečně hrát s použitím výraziva grafického designu. Ani jsem nevěděl, že máš vystudovaný design. Já ho vystudovaný nemám, ale je fakt, že jsem se k němu malinko nachomýtl. Jeden z klobouků, které jsem nosil a teď už zase nenosím, byl, že jsem byl programátor.
Říká se tomu full-stack developer, což znamená, že programuješ jak frontend, se kterým zachází uživatel, tak backend, kde jsou databáze a aplikační logika. Kdysi jsem vytvářel celé webové aplikace s úplně vším, tedy i s frontendem a s UX, s uživatelským rozhraním. A samozřejmě jsem vnímal, že se mi některé weby líbí a některé méně. To mě dovedlo ke studiu designu a designových principů. Tam jsem se naučil všechno, co teď vím o kompozici, o teorii barev, o vizuálním rytmu a o interpretaci vizuálních komponent.
„Zároveň si ale velmi uvědomuju, že mě moje zkušenost s grafickým designem dost ovlivňuje v tom, co dělám teď.“
Daniel Franc
A to do té míry, že ze začátku, když jsem dělal fotky, jsem v postprodukci trávil víc času a dával do ní víc energie než teď. Občas jsem dostal i feedback, jeden fotograf mi říkal, že moje fotky jsou spíš grafika než to, co si on představí pod pojmem fotka. Tenkrát mi to bylo jedno a je mi to jedno i teď. Zároveň si ale velmi uvědomuju, že mě moje zkušenost s grafickým designem dost ovlivňuje v tom, co dělám teď. Možná mě to vede k tomu, abych se díval po věcech, které mám nakoukané z dřívějška. Nevím.
Gabriela Balvínová
Myslím, že to určitě není na škodu. Dokumentárních fotografů je spousta, krajinářských taky hodně, a když to řeknu úplně, fotografů je strašně moc. A je super, když některý z nich trochu vybočuje a má svůj styl, což ty určitě máš. Tvoje fotky rozhodně často vypadají víc abstraktně, víc graficky, je to z nich cítit. Vůbec jsem nevěděla, že máš nějakou designovou průpravu, a teď mi to odpovědělo. Doplnilo mi to obrázek, kontext, proč tvoje fotky vypadají tak, jak vypadají. A za mě je to super, protože se odlišují, jsou jiné.
Ocenění, soutěže a sebeprezentace
Gabriela Balvínová
A teď mě napadá: přestože ses do tohohle oboru ponořil relativně nedávno, máš za sebou spoustu různých cen a ocenění, svoje výstavy i společné, skupinové výstavy a byl jsi publikovaný v National Geographic. Na které ze svých ocenění jsi nejvíc hrdý, co je tvoje největší meta?
Daniel Franc
Určitě National Geographic, český časopis. Oslovili mě a dali mi velmi velkorysý prostor, to bylo velmi nečekané a docela se mě to dotklo v dobrém slova smyslu. To jsem považoval za velkou věc a jsem na to takový pyšný. A druhá věc, to se mi teď vybavilo skoro jako random vzpomínka: ceny, co jsem dostal, jsou super, to rozhodně nijak nebudu snižovat. Trošku mi pomohly v nějaké, teď to řeknu blbě, externí validaci. Uvědomil jsem si, že moje fotky jsou jiné a že jsou divné.
Gabriela Balvínová
Ale jak už víme, divné je dobré.
Daniel Franc
Povzbuzený nějakými ranými úspěchy jsem obeslal pár soutěží a dostal jsem z nich velmi pozitivní odpověď. Musím říct, že mě to tenkrát na té cestě dost podpořilo.
Gabriela Balvínová
U soutěží záleží na tom, co je to za konkrétní soutěž, ale nedávno jsem na to narazila, když jsem se sama chtěla do nějaké soutěže přihlásit. Na soutěže jsem totiž relativně zanevřela po jedné zkušenosti z mezinárodní soutěže. Přesně jak jsi mi ještě před rozhovorem popisoval, jak jsi s přáteli koukal na živé vyhodnocení na notebooku, zažila jsem něco podobného. Byla jsem ve výběru, v shortlistu, seděla jsem tenkrát v tehdejší práci s kolegyněmi u počítače a čekala, jestli tam zazní moje jméno, nebo ne. A nezaznělo. Hrozně mě to demotivovalo. Myslím si ale, že je to chyba, protože člověk by si podle takové věci neměl dělat úsudek na tak dlouhou dobu. Mě to […] třeba na další tři, čtyři roky.
A relativně nedávno, nevím, třeba před měsícem, na mě na internetu vykoukla nějaká soutěž a já si říkám: „Tyjo, do téhle kategorie bych měla snímek, to je super.“ Prošla jsem si to s tím, že se zaregistruju, a na konci, v nějaké konečné fázi registrace, jsem zjistila, že mám zaplatit poplatek. To byl pro mě úplně první takový zážitek. Má to podle tebe tak být, že si máš, v uvozovkách, koupit tu možnost? Nebo ji to může brát fotografům, kteří na to dejme tomu nemají? Neříkám, že bych na to já osobně neměla, ale nějakým způsobem mě to odradilo. Ani nevím proč. Osobně bych čekala nějaký externí sponzoring, fotograf by si to neměl hradit sám. Jak to vnímáš ty?
Daniel Franc
Tyjo, hele, téma soutěží. Občas koukám, kdo co vyhraje, a snažím se k tomu přistupovat s pokorou. I ve fotkách, u kterých třeba nechápu, proč je porota vybrala, se snažím najít něco, co tam vidí oni a já ne. Někdy se mi to daří, někdy ne. A mám pocit, že soutěže jsou, když to tak řeknu, loterie, protože se do nich hlásí tolik lidí. Vůbec si neumím představit proces, kterým vyberou tu správnou fotku. Nechci soutěže nějak snižovat a nechci tady ani snižovat to, že jsem něco vyhrál, a tvrdit, že o nic nejde. Ale čím déle soutěže sleduju, tím větší od nich mám odstup.
„A mám pocit, že soutěže jsou, když to tak řeknu, loterie, protože se do nich hlásí tolik lidí.“
Daniel Franc
A pak chci říct ještě jednu věc, možná z pozice toho, kdo nějaké ceny vyhrál, i když ve větších soutěžích ne ty úplně hlavní. Soutěže mají třeba 10 kategorií a ještě dávají různá čestná uznání a speciální ceny poroty, takže toho rozdají docela dost. Už vím, co jsem chtěl říct. Říkají: „Pošlete nám poplatek, a když vyhrajete, budete mít fakt promo, budete vidět a vaše jméno stoupne.“ Stalo se mi asi třikrát, možná čtyřikrát, že po soutěži skutečně něco následovalo. Třeba americký National Geographic: loni mě vydali v nějakém knižním výběru fotek z dronů, myslím, že asi v prvním, a to vzniklo kvůli soutěži. Někde jsem něco vyhrál, editor si toho všiml a pozval mě. To bylo super. A jednou jsem dostal čtyřdenní pobyt v rakouských Alpách. To bylo báječné.
Gabriela Balvínová
Tak to jsi tam mohl rovnou nafotit, ne?
Daniel Franc
Ne. Hory, to můžeme případně dát na pozdější otázku, moc fotit nechodím. Hory jsou zajímavé ze země, ale shora je neumím. Takže jsem si to tam užil spíš bez dronu, a navíc mají Rakušané specifická pravidla pro létání s dronem, celkově přísná. Ale chci říct, jestli nás tady poslouchá někdo, kdo má pocit, že se výhrou v soutěži stane superznámým: z mé zkušenosti ne. Pravda, americký National Geographic tak trošku popírá to, co říkám. Ale cen mám fakt víc, jednu dobu jsem soutěže hodně obesílal.
Gabriela Balvínová
Počítala jsem to a bylo jich snad přes 30.
Daniel Franc
Je toho dost, jednu dobu jsem fakt chtěl obeslat všechno. A byla to docela jízda, musím říct. Teď už jsem fakt velmi selektivní, i kvůli poplatkům. Moc jsem nezkoumal, jaké organizace za soutěžemi stojí. Umím si ale představit, že to může být zajímavý model pro vysloveně ziskovou aktivitu, kterou zase nijak nekritizuju, sám jsem soutěží účastník. Ale poplatky skutečně nejsou nízké, a když toho člověk chce obeslat víc, začne to být významná investice. Mám se soutěžemi takový ambivalentní vztah a musím si někde přečíst někoho chytřejšího, kdo mi trošku vysvětlí, jak to s nimi je.
Gabriela Balvínová
Měla jsem přesně takový pocit, respektive byla jsem k tomu skeptická. Určitě je dobré zjistit si o soutěži nějaké věci: kdo za ní stojí, kdo sedí v porotě a jestli je to pro tebe relevantní názor, kdo bude tvoji fotku hodnotit. Soutěž by určitě neměla být něco, co tě takhle demotivuje, jako se to stalo mně. Tohle naštěstí nebyla vůbec žádná investice, bylo to ještě v mých studentských letech, nebo myslím krátce poté, co jsem dostudovala, ale zamrzelo to.
Každopádně mi to připomíná self-promo. Jsi aktivní na sociálních sítích? Když si člověk otevře profil fotografa, podívá se na followery, na sledující, a vidí jich tam, plácnu, dvě stě, řekne si: „Tyjo, to bude asi fotograf, co stojí za prd.“ Je to taková psychologie: když tam nemáš vyšší čísla, člověk tě hned odsoudí, že asi nebudeš dobrý. Jak se na to díváš? Máš pocit, že to může být pro někoho opravdu významné, když se chce dejme tomu zviditelnit a nemá dost followerů, a že mu to kazí […]?
Daniel Franc
Hele, téma self-proma je pro mě skoro na to, abych se někomu vybrečel na rameni. Nejde mi to, tak na to kašlu, a protože na to kašlu, tak mi to nejde. Skutečně to není úplně energie, která je mi blízká, a není to jen u fotek. Nevadí mi o sobě mluvit, třeba teď velmi rád, ale asi nemám úplně disciplínu pravidelně chrlit ven nějaké věci, abych vzbudil pozornost. Baví mě sdílet svoje fotky, mám Instagram, kam je občas dávám.
Nedávno jsem někde četl článek, že úspěšný instagramový účet fotografa není o tom, že sdílíš fotky. Musíš dělat zapojení, engagement, což znamená dávat i příběhy ze zákulisí, videa z lokací, hodně ukazovat svůj ksicht, občas dát nějakou srandu, občas něco, co lidi naštve. Já vím, rozumím tomu, ale baví mě fotit, a ne dělat televizní kanál, když to řeknu blbě.

Zároveň mě hrozně baví, že sociální sítě dávají lidem možnost stát se známými, aniž by byli závislí na prostřednících, na galeriích, časopisech a médiích. Určitě jsou fakt úspěšní vizuální tvůrci, ve světě hudby je to úplně tuplem, ale i ve vizuálním světě: prostředníky obejdeš sama, když jsi šikovná a umíš svou prezentaci udělat vtahující, zajímavou, pravidelnou a se zapojením komunity. Paradox je, že moje profese je komunitní architekt. Umím komukoli poradit, jak tohle udělat.
Gabriela Balvínová
Ale kovářova kobyla, že?
Daniel Franc
Kovářova kobyla. Se sockami mám velmi ambivalentní vztah. Rozhodně jsem rád, že jsou, ale vím, že v mých rukou pro mě nejsou úplně dobrý nástroj.
Gabriela Balvínová
Rozumím tomu. Sama jsem svědkem toho, že když sleduju nějakého fotografa, který je pro mě vizuálně zajímavý, má odlišnou tvorbu a opravdu mě zaujal, často jsem ho našla díky tomu, že ke mně nějak přitekl přes Instagram, našel mě algoritmus. A proč se to stalo? Nebyl to člověk se 100, 200 followery, už měl tisíce, a stalo se to jen díky tomu, že dělal přesně tahle backstage videa. Už tam mi přišlo, že nejde o cíl, o výsledek samotného díla, fotky, ale o to, aby lidi viděli, jak to vzniká. A když je to třeba žena, to mě už vyloženě irituje. Přistihuju se, že mám tendenci to pak dělat taky, a štve mě to. Mám k sockám úplně stejný vztah jako ty, taky nejsem konzistentní, taky se k tomu nedokážu dokopat.
Ale pak ve výsledku opravdu koukáš na holčinu v nějakém úplném topíku, která se snaží prodat svou tvorbu, ale úplně jiným způsobem. A to mě trápí, že se z toho vytrácí umění, to, co na tom má být zajímavé.
Daniel Franc
Hele, je to zajímavé. Mám hrozně oblíbeného jednoho dánského fotografa a jednoho kluka, který žije někde na Britských ostrovech. Oba fotí fakt pěkné divné věci ze země a jdou na to trošku tím televizním způsobem: dávají tam behind the scenes a často jsou vidět na kameře. A mě to baví, ta metoda fakt funguje. Sám to nedělám, protože neumím, nechci nebo na to nemám disciplínu, ale zároveň nedokážu říct, že je to špatně. A ano, pak je tam asi to, co popisuješ, že se to dá přepálit.
Presety, klišé a ohlasy na vlastní fotky
Daniel Franc
S Instagramem mám ještě jednu věc, problém není dobré slovo, kvůli které ho záměrně používám méně. V dronové fotografii, která se už hodně rozšířila, mají lidi někdy tendenci zapadnout do vizuálních, kompozičních a barevných klišé. Spousta fotografů dává k dispozici svoje presety do Lightroomu, které jsou už nějak barevně nakonfigurované.
Gabriela Balvínová
Takže vidíš 20 000 profilů a všechny mají hnědooranžové fotky.
Daniel Franc
Vidíš teal and orange, a to po 100 000. A jo, je to takové pěknoučké, líbivoučké, dramatické a tak. Jednu dobu jsem hodně těch fotografů sledoval a pak jsem zjistil, že musím přestat, protože jsem se přistihl, že mi to začíná ovlivňovat moje vidění. Jak jsi říkala na začátku, do světa focení jsem fakt přišel zásadně nepolíbený fotografickou tvorbou a technikou, což mi, umím si představit, teď možná někdo z branže může zazlívat. Ale pro mě je to spíš výhoda.
„Ke každé fotce fakt přistupuju úplně znovu. Hele, nemám ani žádný vlastní preset.“
Daniel Franc
Zkusil jsem si třeba stáhnout nějaké LUTy, předdefinované barevné palety, a pustil jsem je na svoje fotky. Dokonce se mi to i líbilo, fakt to vypadalo jako ty instáčovky, co sbírají všechny ty lajkísky. A v tu chvíli jsem měl pocit, že budu zvracet. Vidíš svoje dílo obalené růžovými mašličkami a říkáš si: „Ty vole, to není ono, to nejsem já. Pryč.“ Ke každé fotce fakt přistupuju úplně znovu. Hele, nemám ani žádný vlastní preset. A taky jsem si myslel, že je z toho sajrajt. Proto mi editace někdy trvá šíleně dlouho. Mám fotky, které mám rozdělané třeba tři roky.
Gabriela Balvínová
Tohohle si vážím na fotografech, jako jsi ty: nenechají se ovlivnit trendem, tím, jak dnes lidi mají rádi, aby fotky vypadaly. Třeba ve svatební fotografii: sleduju některé svatební fotografy a musím uznat, že i když je to dnes už takové komerční a řekla bych, že se tam zase vytrácí nějaký um a začíná to být taky prefabrikát, jsou tací, kteří to umějí udělat opravdu dobře. Je vidět, že na to neplácnou jen preset, ale dají si s tím práci, ladí barvy, ladí pleťovku, aby nikdo nebyl oranžová mrkvička a aby všechny stíny nebyly modré. Každá fotka a každá lokace si zaslouží něco úplně jiného. A to je právě to, co tě může od ostatních fotografů odlišovat: dáš si tu práci, najdeš barevnou paletu, která k fotce sedí, a nebudeš využívat jen tyhle instantní vylepšováky, dalo by se říct.
Daniel Franc
Zároveň už jsem měl feedback třeba od kamarádů a blízkých lidí, kteří to říkali v nejlepším úmyslu, že jim některé moje fotky přijdou jako klišé nebo skoro kýč. Možná, nevím. Ale energie, se kterou se k tomu snažím přistupovat, je sednout si k tomu a co z toho vyleze, to vyleze, hlavně ať se to líbí mně. A jestli z toho někdy vyleze příšerný kýč, tak se stalo. Ale vůbec k tomu takhle záměrně nepřistupuju.
Jednu dobu, trvala asi týden a bylo to dlouhé období, jsem si řekl: „Hele, já se těmi fotkami budu živit.“ Byla to doba, kdy to mělo hodně dobrou odezvu a chodily dost nadšené reakce. Ne, to bylo nějak předtím. Řekl jsem si: „Hele, tak jo, potenciál tu je.“ A už při focení jsem začal přemýšlet, které kompozice a které obrazy můžou mít úspěch u jiných lidí. […] Lezl z toho takový sajrajt, bylo to špatné a focení mě tak strašně nebavilo, že jsem si řekl: „Hele, ne.“ Kdybych z toho neměl vidět ani korunu, to by se mi taky nelíbilo, ale ne, pokud to znamená, že bych se měl takhle pokořit sám před sebou. A hlavně mě ta tvorba přestala bavit. Baví mě na ní, že fakt hledáš divnosti v tom světě. A pak jedeš z lokace a říkáš si v autě: „Tyjo, mám tam něco, mám tam něco, vylezlo z toho něco.“ Ježiš, to byl zlý týden.
Gabriela Balvínová
To je ale právě ta svoboda, kterou si díky tomu dáváš, a možná proto zůstáváš tak kreativní. Přijde mi, že se lidi pak sami uzavřou do bubliny, kdy se musí držet určitého stylu, který si dali nebo okopírovali, a pak v sobě zabijí kreativitu a nerozvíjejí ji dál, což je škoda.
Daniel Franc
Abych to zase zrelativizoval: mě taky hrozně baví, když někdo stojí nad fotkou a je vidět, že mu to kliklo, že s ní zarezonoval. Musím se sice snažit krotit ego, které má tendenci pak najednou vyskočit. Ale uvědomil jsem si, že mě na tom baví, že když s fotkou někdo zarezonuje, většinou je to kvůli nějakým jeho vnitřním stavům, energiím a pocitům, které očividně musíme nějak podobně sdílet, když jsem tu fotku vyrobil tak, jak jsem ji vyrobil. Vždycky mám pocit takového napojení s těmi lidmi.
V tomhle ohledu, ano, nedělám věci do šuplíku. Fakt mě hodně baví dávat věci ven a dostávat od lidí reakce. A jak říkám, mám to s kamarády tak dobře nastavené, že se mi nerozpakují říct, že něco nefunguje.
Gabriela Balvínová
Je pro tebe kritika něco, co zvládneš? Přijmeš ji? Je to těžké?
Daniel Franc
Je to těžké.
Gabriela Balvínová
Je to těžké.
Daniel Franc
Ale jsem za ni hrozně rád. Třeba jeden náš společný kamarád říkal: „Hele, tvoje fotky jsou super.“ Zrovna jsme se bavili o tom, že je prodávám přes web. A on říkal: „Hele, kámo, já si to domů nedám. Domů nad gauč tohle nedám.“ Já říkám: „Proč?“ A on: „Hele, je to takové moc…“ A hledal správné slovo. Říkal: „Takové moc perfektní.“
Gabriela Balvínová
Aha.
Daniel Franc
„Nad postel si dám nějaký rozmáchlý štětec, nějaký bordel.“ A já jsem si říkal: „Hele, super, děkuju.“ Není to feedback, po kterém se zamyslíš a řekneš si, že budeš něco dělat strašně jinak. Protože já s tím souhlasím, nedělám rozervané rozmachy štětcem, bordel. A taky se mi to strašně líbí. Proč ne?
Gabriela Balvínová
To je zase o vkusu, každý je jiný, a to je na tom pěkné. Někdo jiný se zase podívá na tvůj, nechci říct obraz, ty jsi mluvil o obraze, na tvou fotku, i když si někdo bude myslet, že je to obraz, bude nadšený a dá si ji nad gauč nebo nad postel.
Postprodukce a umělá inteligence
Gabriela Balvínová
V rámci postprodukce mě ještě napadá: předpokládám, že určitě používáš Adobe, Lightroom, Photoshop. A co AI, umělá inteligence, tyhle tooly, které jsou tam teď docela krásně implementované? Používáš je?
Daniel Franc
Hele, mám takový příběh, který chci sdílet s lidmi, kteří vidí moje fotky: že vycházejí z reality. Nikdy neřeknu, že fotka je realita, protože už to, co vidíme, vidí každý trošku jinak, a pak je tu to, co s tím provede foťák a co postprodukce. Ale chci, aby fotky z reality vycházely. To znamená, že když na mé fotce vidíš tři stromy, můžou mít výrazně upravené kontrasty, sytost, lokální nasvícení, ztmavení a tak, ale ty tři stromy na tom kopci byly. Nebyly tam čtyři a nebyly tam dva.
„Nikdy neřeknu, že fotka je realita, protože už to, co vidíme, vidí každý trošku jinak, a pak je tu to, co s tím provede foťák a co postprodukce. Ale chci, aby fotky z reality vycházely.“
Daniel Franc
Dřív jsem to tak neměl, dělal jsem výraznější retuše. Před nějakou dobou jsem některé fotky z té doby úplně stáhl, protože mám pocit, že už neodpovídají tomu, co k fototvorbě cítím. Snažím se, aby to vycházelo z reality.
A teď AI. Jedna rovina jsou samozřejmě fotky vytvořené AI. Těch jsem vyrobil tuny, na hraní.
Gabriela Balvínová
Promiň, že ti do toho skočím. Pamatuju si tvoje období. Myslím, že to mělo pár lidí kolem mě, když začalo Midjourney a všichni jsme tím byli úplně pohlcení. Ten magic, to kouzlo, že něco napíšeš a vyleze ti z toho obrázek. Sledovala jsem to na tvém Facebooku. Teď nevím, jestli už nebyl covid, nebo byl, ale mám pocit, že jsme byli častěji doma a že to byla určitá zábava, kterou moje bublina měla. Byli jsme třeba s manželem fakt schopní být zavření v bytě, každý na svém počítači. Koupili jsme si ten největší balíček hodin na generování a normálně jsme jeli bez přestávky. A ty jsi vypadal, že jsi tomu na chvilku docela propadl.
Daniel Franc
Jo, určitě. A doteď, když vyjde nějaký nový model nebo nový nástroj, musím ho vždycky vyzkoušet, protože mě baví nové možnosti. Každý model je navíc trénovaný na jiných datech, takže z nich lezou různé věci. Přijde mi to naprosto legitimní umělecký výraz. Někdo ti řekne: „Hele, celé umění je v tom, že děláš dobrý prompt.“ Tak jo, umění je udělat dobrý prompt, který se pak odrazí v nějakém vizuálu. A některé z těch věcí jsou fakt famózní, o tom žádná. Ale ve své přírodní tvorbě to nedělám, protože mám fakt takové nutkání ukazovat neznámé stránky našeho světa, ne světa, který máme vymyšlený skrz AI.
A pak je druhá věc, AI nástroje pro fototvorbu, a tam je to daleko zajímavější. Dron má třeba dost významné omezení v megapixelech. Můj Mavic 2 Pro fotí jen 20 megapixelů. Když chceš udělat plátno jako támhleto na stěně, které má 1,50 m na metr, a chceš se na ně dívat zblízka, to už rozhodně není rozlišení, se kterým to můžeš poslat do tisku. Dřív byl dost velký problém zvětšit fotky na takovou velikost. Teď jsou AI nástroje, které ti fotku zvětší tak, že prostor mezi pixely skutečně dopočítají. A s tím nemám problém. Zrovna teď jsem posílal nějaké fotky do Czech Nature Photo, včera byl deadline, a v pravidlech stálo: „Nechceme fotky generované AI.“
Gabriela Balvínová
„Ale upscalovat můžete.“
Daniel Franc
Teď to trošku parafrázuju, tak mě případně nechytejte za slovo, jestli to mají jinak. Takhle jsem to pochopil.
Gabriela Balvínová
Tak uvidíš, jestli se umístíš, nebo jestli tě diskvalifikují.
Daniel Franc
Ne, upscalované fotky tam nemám, to ne. Když už, používám to na tisk. A druhá věc je, že to nefunguje na abstraktní věci, protože modely jsou natrénované na konkrétních fotkách. Když tam dám fotku lesa shora, jakž takž to zvládne, protože je to pořád přece jen les. Ale když tam dám něco abstraktnějšího nebo vodu shora, vůbec to neumí a hází mi tam šílené artefakty. Zkoušel jsem si ale zvětšovat třeba malé portréty a bylo to až děsuplně dobré, jak to zvětšilo. Úžasné, protože je to natrénované na tunách lidských obličejů, ale fotek shora tam moc není.

Tohle je jedna věc, kde se tomu nebráním. Druhá věc je drobné čištění fotek od různého bordelu. Velké retuše nedělám. Když je tam strom, nechám ho tam, beru to, c'est la vie, i když se mi tam třeba úplně nehodí. Když je tam ale třeba spadlá větev, která nic nevypovídá o obrazu, o kompozici, o fotce, můžu ji dát pryč. A na to je AI mazání vynikající, i na rozdíl třeba od toho, čemu ve Photoshopu říkají Adaptive Fill. Ten to taky umí dopočítat docela dobře a na pozadí v něm určitě byla nějaká AI, ještě než to bylo moderní. Takže malé retuše, a nesmí být velké. Jak uděláš velkou, zase ti to tam dělá různý bordel, artefakty. Ale takovéhle malé retuše dělám.
Dopočítání obrazu a dohoda s divákem
Daniel Franc
Přiznám se k jedné věci a možná ji řeknu takhle do mikrofonu, aby mě to do budoucna zavazovalo. Zatím nemám úplně jasný postoj k tomu, co s dopočítáváním obrazu kolem okrajů. Někdy se stane, že kompozice úplně nesedne a ty bys strašně potřebovala ještě těch 150 pixelů nahoře. A AI ti to tam docela často dá, a docela pěkně. Zatím na to nemám úplně názor, myslím, že to zatím nemám na žádné fotce, ale musel jsem se nad tím zamyslet. Jak se na to teď dívám: když je to třeba voda a dopočítá mi tam vodu, nemám s tím problém, protože to dopočítané vypadá úplně přesně tak, jak jsem to viděl při letu. Ale kdyby na druhé straně už začínal břeh a já si tam nechal dopočítat vodu, s tím už problém mám. To už je jiný výchozí zdroj pro realitu.
Zatím se na to dívám tak, že jsem ještě nemusel dopočítávat a trošku se tomu bráním. Cítím, že by to mohla být cesta do pekel: jednou otevřeš dvířka a už se to povalí. A možná tady za dva roky na dalším podcastu budu říkat: „Jasně, dopočítáváme to v pohodě.“ Ale v tuhle chvíli se to snažím nedělat, maximálně když je to nějaký malý úsek, je toho dopočítaného málo a byla by to voda, která tam byla i předtím. Jak říkám, zatím jsem se nesetkal s tím, že bych to musel udělat, ale občas se nad tím takhle zamyslím a říkám si: „Tyjo, já nevím.“ Co bys s tím dělala ty?
Gabriela Balvínová
Hele, já tohle používám dost často, ale třeba ve chvíli, kdy fotím ve studiu a potřebuju zvětšit jen pozadí. Mám nějaký objekt, který už nepotřebuju dopočítávat, a je tam prakticky jen obyčejná plocha nějaké solidní barvy nebo případně gradientu. To je za mě perfektní.
Daniel Franc
To je jasné.
Gabriela Balvínová
Mám totiž možnost fotit v ateliéru ve firmě, ve které pracuju, a kdyby ten ateliér viděl jakýkoli fotograf, podle mě by se pokřižoval, polil to benzínem, zapálil a utekl s křikem […]. Jsou to naprosto strašné podmínky. Ale pro mě je to challenge. Když tam fotím třeba nějakou zakázku a jsem schopná z toho vyprodukovat opravdu profi fotky, říkám si: „Jo, hele, už můžu fotit třeba někde ve sklepě.“ Každopádně je to blbé a samozřejmě o to pracnější na postprodukci. Jednak mám zmuchlané pozadí, které je špinavé a zmačkané, je tam strašně vlhko, a i když ho pak narovnáš, zase se zmačká. A když máš nějaké specifické studiové svícení, dělá to pak na pozadí různé stíny a zmačkaniny a je to blbé. Kdybych to měla retušovat fakt klasickým způsobem, tak se zblázním.
Daniel Franc
„Ale když já dělám s lidmi dohodu, že to, co vidí, tam nějak bylo, i při vědomí toho, že si s tím dost hraju v barevnosti, kontrastech a nasvícení, nechci tuhle dohodu narušit.“
Daniel Franc
Hele, ale to je o dohodě, kterou máme s příjemci našich fotek. Když děláš portrét ve studiu, děláš fotku toho člověka, ne toho podělaného pozadí, ať je jakékoli. Tam si představuju, že naše dohoda je, že ten člověk bude takový, jak ho vidím já. Zase neříkám reálný, může tam být spousta postprodukce, ale pozadí ať je, jaké je. Ale když já dělám s lidmi dohodu, že to, co vidí, tam nějak bylo, i při vědomí toho, že si s tím dost hraju v barevnosti, kontrastech a nasvícení, nechci tuhle dohodu narušit. Umím si představit, že kdybych to někdy udělal, asi bych to normálně natvrdo napsal do popisku: že část této fotky byla kompozičně upravená za pomoci…
Gabriela Balvínová
To je podle mě férový přístup. Kdybych to měla okomentovat zrovna v tvém případě, spíš bych se tomu vyvarovala. Za mě je to, jako kdybys samotnému Midjourney nebo třeba ChatGPT řekl: „Udělej obrázek takový a makový.“ Už je to vygenerované. Sice to není promptem, ale je to vygenerované na základě jiného obrázku, toho tvého.
Daniel Franc
Jo, ale zase, není to černobílé. Vezmi si, že obrázek může mít na delší straně 5 000 pixelů a ty potřebuješ dopočítat jen 100.
Gabriela Balvínová
Jde o to, kolik procent fotky to má být. Pokud mluvíme fakt o jednom procentu, je to úplně minoritní.
Daniel Franc
Kolik procent a jakou roli v příběhu fotky hraje to, co se objeví v dopočítané části. Jak říkám, když mi to dopočítá něco jiného, než tam bylo, tak vůbec, absolutně ne. Nebo i s retušemi. Umím si představit, že když někdo dělá fotku, která nemá být dokumentární, třeba holku v metru, můžeš lidi v pozadí luxusně dát pryč pomocí AI. Nikdo nic nepozná a kontrakt té fotky se tím nezmění. Stejně tak u retuší: když nějaký fotograf usoudí, že věc, která tam je, nijak nevypovídá o tom, co ten fotograf nebo fotografka v tu chvíli zobrazuje, umím si představit i významnější retuš a pak AI funguje. Ale já teď spíš jdu cestou, a možná se to zase otočí někam jinam, že beru trošku jako výzvu to, co mi záběr naservíruje.
Třeba ta fotka z Třeboně, o které jsem mluvil. Chytil jsem tam volavku nad popraskaným ledem, ale kompozičně úplně jinak, než bych chtěl. Je divně v horní třetině a pod ní je velký flek ledu. Představoval bych si tu fotku úplně jinak a trvalo by mi tři minuty volavku vyříznout a přesunout dolů. Nikdo by si ničeho nevšiml. Ale baví mě představa vzít to v té nedokonalosti a buď to takhle akceptovat, takové to bylo, a fotka kvůli tomu třeba nepůjde ven, anebo naopak půjde, právě protože je nedokonalá.
Gabriela Balvínová
Je divná.
Daniel Franc
Je divná. Tuhle fotku, prosím vás, dám asi za týden ven na web. Teď máme, co, 20. února.
Gabriela Balvínová
To jo, ale já nevím, kdy to dám ven já, uvidíme.
Daniel Franc
Právě, proto radši říkám datum.
Gabriela Balvínová
Tak uvidíme. Řekni datum […].
Daniel Franc
17.
Gabriela Balvínová
17.
Koláže, pravda a férovost k divákovi
Gabriela Balvínová
Hele, ono je to asi opravdu takové balancování mezi tím, co nechat reálné a co potom upravit. Pro mě je to třeba při focení portrétů, kdy se lidi často snažím retušovat tak, jak je vidím. Fotka je přece jen opravdu záznam strašně kratičkého momentu a ty se pak můžeš detailně soustředit na věci, které bys v běžném životě vůbec nezkoumal. Ať už je to spadlý vlas, nebo nějaká drobná nedokonalost, rozmazaná řasenka, něco takového, to samozřejmě dáváš pryč. Pořád ale jde jen o to, aby člověk vychytal podstatu, to, co na fotce mělo být, co zachycuje, a jestli už z toho neudělá něco úplně jiného. A přijde mi, že spousta fotografů začala docela dost implementovat AI do fotek.
Jako člověk, který miluje surrealistickou fotku, fakt obdivuju ty, kteří ji fotili na analog, kdy to ještě nevznikalo v postprodukci ve Photoshopu. Člověk skutečně jel na lokaci, naskládal tam věci, udělal si tam nějakou stavbu, vyfotil to a dal si tu práci. To samozřejmě obdivuju, protože za tím je víc než jen kliknutí. Tím ale rozhodně nechci shodit postprodukci, protože dává člověku mnohem větší možnosti a nějakou svobodu. Ale když pak u fotografů vidím, že vyfotili támhle chlapíka na poli, v AI mu přidali něco hořícího a za ním stojí něco divného, říkám si, že je to už taková zvláštní koláž, která na mě tolik nepůsobí.
Daniel Franc
Hele, ale ve fotce se to dělalo vždycky, je to určitý žánr takovýchto koláží a mixů. Už za Photoshopu 3 se kritizovalo, co se s ním dá dělat. Mně jde o to, aby člověk cokoli dělal v nějaké integritě se sebou i s ostatními. Když ostatní rozumí tomu, že děláš crazy koláže, které jsou z půlky z AI a z půlky z fotobanky, vyměníš tam nebe a uděláš brutální krvavý západ slunce, tvoje publikum si to najde. Jen o tom neříkejme, že to v tu chvíli byl západ slunce v Dolomitech. Říkejme tomu jakkoli jinak, aby bylo patrné, že je to svébytný žánr. Proto fakt říkám, že fandím lidem, kteří generují obrázky v AI, protože z toho občas lezou úžasné věci. A proč ne?
Jen zachovejme konzistenci, nebo spíš integritu příběhu, fotky a dohody. Jak říkal Andy Warhol, teď přesně nevím, jak to znělo v originále: umění je cokoli, co vám projde.
Gabriela Balvínová
Jasně, je to určitá férovost sdělit to lidem. Stejně jako ti 3Dčkař řekne, že je to 3Dčko, vymodelovaný render, a nebude tvrdit, že je to fotka, tak by k tomu asi měl přistupovat i fotograf nebo nějaký kreativec, který vytváří svoje vizuály pomocí AI a těchhle toolů. Nemyslím si, že by to bylo špatně, jen je potřeba to takhle veřejnosti, divákům sdělit, už jen proto, že se mi zdá, že se na internetu strašně moc šíří, nechci říct dezinformace, respektive je to informace, obrazová informace. Všímám si, jak třeba nějaký můj přítel sdílí na Facebooku krajinku nebo nějaký historický artefakt, a já jako člověk, který s tím má zkušenost, vidím, že jsou v tom generativní prvky.
Daniel Franc
Snažím se to moc nebrat přes pravdu a nepravdu, teď si to vezmu do pusy, protože co je pravda a co nepravda? Nemyslím si, že celá fotografická práce je o pravdě, ale ani o nepravdě. Je o mojí pravdě, kterou nabízím k přijetí jiným lidem. A fotograf pak může říct: „Moje pravda je tohle a ti dva panáčci jsou dogenerovaní v Midjourney, to je můj fotografický toolbox. Dřív se mávalo rukou před vývojkou, tak já si to tady vygeneruju v Midjourney.“ Ale je to pro mě pravda, kterou definuje příběh tvůrce a celé fotky.
„Nemyslím si, že celá fotografická práce je o pravdě, ale ani o nepravdě. Je o mojí pravdě, kterou nabízím k přijetí jiným lidem.“
Daniel Franc
Jestli říkám, že dělám krajinářskou tvorbu, a udělám západ slunce v Dolomitech, kde vyměníš oblohu a dáš před kameru tři kosatce, možná by ještě tohle bylo akceptovatelné. Ale v krajinářské tvorbě občas vidíš, že tam jsou domalovaní letící ptáci. A to mi přijde tak strašně levné a zbytečné. Člověk úplně ví, že to někde vzniklo, a říká si: „Tyjo, […].“
Gabriela Balvínová
Ano, tohle je téma, které nesouvisí jen s AI za posledních pár let. Pamatuju si na všelijaké kauzy z dávných dob, už od vzniku fotografie, kdy se opravdu vytvářely koláže a retuše, z fotek se vymazávali lidé. Existují historické fotky, které jsou podvrhy. Byl to jeden ze způsobů, jak už tenkrát šířit informace a nepravdy. Nemusel jsi k tomu mít AI, jen to bylo pracnější a náročnější. Pamatuju si na takovou tu známou soutěž, kterou vyhrál nějaký chlapík s fotkou dvou mrakodrapů, mezi kterými letí letadlo. A ukázalo se, že to celé byla jen koláž.
Daniel Franc
A teď si vezmi, že by ten chlapík říkal: „Dělám vize dramatických situací, které jsou založené na realitě.“ Tak to beru, je to vize. A je založená na realitě, ty dva paneláky […]. „Já jsem tu situaci viděl takhle a takhle vám ji dávám.“ Jenže pokud říká: „Tyjo, náhodou jsem tam stál s foťákem a kámo, koukej, co jsem vyfotil,“ tak to je, jak říkám, jiný kontrakt. To je asi špatné slovo, ale jde o to, na čem se s diváky dohodneme, co jim předkládám.
Gabriela Balvínová
To je ta férovost.
Daniel Franc
To je ta férovost.
Havárie dronu
Gabriela Balvínová
Mám na tebe poslední otázku. Hrozně jsem ti ji chtěla položit, i když mi na ni možná neodpovíš, nebo k ní nemáš nic zajímavého. Létáš s dronem. Focení dronem je podle mě jiné než natáčení, můžeš být při letu trošku rozvážnější, není to tak dynamické. Ale pořád podle mě hrozí rizika, že třeba nemáš pořádně prozkoumané prostředí, letíš někde nízko nad lesem a tak dál. Máš za sebou nějaký crash dronu?
Daniel Franc
Hele, mám dokonce několik crashů.
Gabriela Balvínová
Fakt? Výborně.
Daniel Franc
A všechny vznikly mou blbostí, nebyly nutné. Jeden crash: když dron přistáváš, můžeš na některých modelech dokonce zmáčknout tlačítko a on sám najde místo, odkud vystartoval, a sám poslušně přistane. Měl jsem to všechno v paži, zmáčkl jsem to tlačítko, dron u toho pípá, že se vrací, a já si u toho jedu nějaký chat. A najednou slyším, že klesá, ale klesá někde jinde, než by měl. Koukám a on klesá přímo do vody, protože si blbě zafixoval startovní polohu. Horko těžko okamžitě beru do ruky ovladač a naštěstí neskončil ve vodě, to by byl úplně konec, ale napálil to do břehu. Nakonec to byla oprava za mnoho tisíc, pořád ale levnější než nový dron. To byla jedna blbost.
Druhá blbost byla, že jsem nerespektoval mořské racky. Mořské racky je dobré respektovat. Jsou velmi teritoriální, na rozdíl od těch českých, se kterými jsem nikdy žádný problém neměl. Ale mořský racek, to je zvíře jako kráva. A fakt jsem jim vletěl na nějaký jejich útes. Hele, trvalo to vteřinu. Letím a najednou bum a dron je na útesu. Až pak si říkám, co se to proboha stalo, protože najednou na displeji nevidíš nic. Nebo vidíš, pořád přenášel, že je někde na útesu. Kouknu tím směrem a vidím, jak tam kejhají racci. Jo, mrchy. Ale zpětným pohledem: „Racci, vy jste tam byli doma, já jsem tam neměl co dělat, respekt.“
A třetí crash: zase jsem s dronem dělal strašné ptákoviny, nějak jsem létal z balkonu. A ne, to nezkoušejte. […]
A to je jeden z důvodů, proč jsem při focení v takovém permanentním adrenalinu. Dřív to možná byl stres, teď je to spíš adrenalin. Stačí fakt dost málo. Senzory, které by to mohly ohlídat, nejsou dokonalé. A v letových módech, kdy se dron potřebuje pohybovat trošku rychleji, je jich hodně vypnutých, protože to nestíhá dopočítat. Když se člověk dívá na fotky, vypadá to, že to na dronu fakt vidíš. Ale na displeji je to rozdíl, já nevím, jako mezi poštovní známkou a obrázkem v časopise. Já tam vidím tu poštovní známku a těchhle věcí si fakt nevšimneš. Dráty jsou úplné peklíčko, protože je fakt nevidíš, nevidíš je ani ze země a nevidí je ani dron. A to ještě, přesně jak jsi říkala, fotím, takže si můžu dát fakt velký majzl.
Mám velký respekt k lidem, kteří dronem točí videa, protože tam je to neustálá loterie, kdy do něčeho vrazíš. A drony, zejména ty, které umějí pěkně fotit, nejsou levná zařízení. Dá se to pojistit, ale pojištění stojí hodně.
Gabriela Balvínová
A ty si ho neplatíš? Zrovna DJI má podle mě něco super, nevím co.
Daniel Franc
Jo, zrovna teď ho aktivní nemám, ale většinou ho mám. Měl jsem jednu totálku, to byli ti racci, to byla totálka.
Gabriela Balvínová
Ti s ním zamávali. A tam to snad funguje tak, že musíš mít ten šrot. Pokud ti dron spadne někam do moře a už ho nevylovíš, je to blbé, ale když ze šrotu najdeš dílek se sériovým číslem a pošleš ho zpátky DJI, jsou schopní ti poslat buď úplně nový dron, nebo nějaký servisovaný.
Daniel Franc
Nevím, jestli by uznali dílek, já jsem tam vždycky poslal dron relativně ucelený. Nebyla to úplně hromádka, spíš jako když máš auto, které je fakt už totálka. A byl to tenkrát opruz, protože byl podzim, kdy jsem potřeboval fotit. Kamarádka […] svůj a já jsem měl třikrát takový stres. Říkal jsem si: „Ještě jí ho třísknu a budu za úplného debila.“
Gabriela Balvínová
Tak jo. Jsem strašně vděčná, že sis na mě udělal čas. Vůbec jsem se tě nezeptala na spoustu otázek, na které bych chtěla, takže možná, když mi to někdy odsouhlasíš, uděláme ještě nějaký další díl.
Daniel Franc
Moc děkuji a je mi velkou ctí, že tady zahajuju tvoji sérii.
Gabriela Balvínová
Mně taky. Tak ať se ti daří.
Daniel Franc
Díky.
Gabriela Balvínová
Děkuji i vám, posluchačům, za pozornost a budu se těšit u další epizody. Ahoj.




