Daniel Franc Napište mi
Brain & Breakfast

Přednáška

Rozhovory

Brain & Breakfast

Spolupráce mezi chaosem a řádem

cca 1:26:00

Daniel Franc vysvětluje rozdíl mezi složitým a komplexním světem a proč v komplexním prostředí nestačí hierarchické řízení. Na příkladu mravenců, komunit Google Developer Groups a své práce v Google ukazuje, jak spojit řád s chaosem: výběr lidí, hustou komunikaci, cíle s měřitelnými výsledky (OKR), zpětnou vazbu a sdílení chyb. Odpovídá i na otázky publika.

Poslechnout na Českých podcastechČíst přepis

Přepis je upravený pomocí AI kvůli lepší čitelnosti: bez výplňových slov a opakování, s učesanými větami. Nejde o doslovný záznam. Místa, kterým v záznamu nebylo rozumět, označuje […]. "Přehrané promo video Google Developer Groups (0:06:31 až 0:08:37), ve kterém krátce mluví komunitní organizátoři z různých zemí; není to řeč účastníků přednášky."

Kampaň pro tisíce dobrovolných organizátorů

Daniel Franc

Děkuji za přivítání a děkuji, že jste přišli v tuhle, jak se říká na jednom rádiu, příšernou hodinu. Máte v sobě hodně kofeinu? Zdravím i tam, odkud nás teď sledujete. Upřímně řečeno, já dneska moc času nemám a myslím si, že ani vy ne. Proč jsem tady? Možná ze stejného důvodu jako vy. Potřebuju se přeladit, malinko vypnout, potkat se s novými lidmi.

Dneska v 9 večer spouštíme velkou aktivitu, která se připravovala několik měsíců, takže si umíte představit, že dnešek je naprosto psychedelický. Když jsem jim ještě oznámil, že celé dopoledne strávím v Hubu, už se ničemu nedivili. Ta aktivita, kterou dneska spouštíme, se ale hodně týká toho, o čem si tu s vámi chci povídat.

Dneska v 9 odejde velký manuál několika tisícům komunitních organizátorů po světě. Dozví se z něj, jak můžou sami organizovat meetupy, jako je třeba tento, s podporou Google a našich technických týmů. Bude v něm obsah až do posledního detailu, třeba jak vytisknout trička. Oni to můžou uchopit, nebo nemusí. Na základě modelování očekáváme, že díky tomu bude od 15. března po světě, včetně Česka, zorganizováno 300 až 500 meetupů. Dohromady se dotknou nějakých 15 až 20 tisíc vývojářů a proškolí je v tom, jak vyvíjet pro Google Asistenta.

Představte si, že dneska pouštíme vzdělávací program, který má proškolit 15 až 20 tisíc vývojářů v Google Asistentovi. Děláme to v Google dva lidé na poloviční úvazek zhruba dva měsíce, a možná je i těch 50 % nadhodnocených. Vstupuje do toho spousta kolegů z jiných týmů, kteří tomu dají možná 10 % svého času. Takže vezměte dva lidi na poloviční úvazek, zhruba 10 lidí na nějakých 10 %, zhruba měsíc až dva práce, a výsledkem budou tisíce proškolených vývojářů po celém světě. To by se nám nepodařilo, kdybychom úplně neopustili klasický hierarchický pohled na svět a na řízení. A o tom si tu s vámi dneska chci povídat.

Co to tam běhá? To mi tam asi vlezlo z jiného slajdu, tamhle ta věc. Dneska si tu budeme povídat i o mravencích, protože od mravenců se máme hodně co naučit. Chvilku mi trvalo, než jsem na to přišel.

Celý život se nějakým způsobem pohybuju kolem vzdělávání a propojování lidí. Zakládal jsem spoustu komunit a pár startupů. Na vysoké škole jsem se přitom zařekl, že v životě nebudu podnikat a v životě se nebudu zabývat vzděláváním, protože mi to přišlo jako ta úplně nejpitomější věc. A podnikání, to byla devadesátá léta, ta fialová saka jsem nechtěl. Teď jsou modrá. A skončil jsem jako podnikatel ve vzdělávání. Takže malý pozdrav na střední školy: pokud si myslíte, že něco dělat budete, nebo nebudete, ono to pak ještě dopadne celé trošku jinak.

Pak jsem si dlouhá léta říkal, že se v životě nenechám nikde zaměstnat. Být zaměstnaný, zejména v korporaci, mi přišlo jako ten úplně nejpitomější osud, který může člověka potkat. Teď jsem korporátní manažer. Je fakt, že prostředí, o kterém si tu dneska budeme povídat, je hodně jiné. Podobá se spíš tomu, jak spolupracují lidé v komunitách.

Tohle je můj tým, potkali jsme se letos v Singapuru, jsme po celém světě. Jsem součástí tohohle týmu a mám v něm svůj podtýmek. Tohle je část lidí, dohromady je nás asi 80. Společně jsme součástí organizace, která se snaží o to, aby se externím programátorům kolem Google dobře dařilo s Googlem a s nástroji, které pro vývojáře máme. Ať tu používáte Android, nebo třeba aplikace na Applu, na iOS, spousta z nich je vyrobená vývojáři, kteří od nás mají nějakou podporu. Aktuální statistika je myslím taková, že našimi programy jich dohromady projde 900 000. Na letošek máme cíl milion, tak uvidíme, jak se zadaří. Celé to obhospodařuje tahle partička lidí, kteří se potkávají jednou do roka, protože jsme roztahaní po celé planetě.

Zmínil jsem komunitní program. Máme jich několik, já mám na starosti dva a jeden z nich dnes použiju jako ilustraci: Google Developer Groups. V Česku to funguje pod značkou GUG.cz. Jak tu ráno říkali, historickou shodou okolností to skutečně vzniklo tady v Česku. První meetup byl před 11 lety. Pamatuju si, že jeden z prvních meetupů tenkrát natáčel na notebook takový kudrnatý kluk, jmenoval se Vojta, a teď tady má celou partu SlidesLive. Ono to taky nějak roste. Není to největší komunita vůbec, komunit v jiných oborech je víc, ale co se týče vzdělávání vývojářů mezi sebou, jsme v tuhle chvíli rozhodně největší.

Tady jsou zase nějaká čísla, abych ukázal dopad a že se tu nebavíme o nějaké aktivitě na malém písečku. Jsou to velké věci a velká čísla a já vám dneska chci ukázat, že cesta k nim vede i jinak než přes hierarchie.

„Jsou to velké věci a velká čísla a já vám dneska chci ukázat, že cesta k nim vede i jinak než přes hierarchie.“

Daniel Franc

Tohle je mapka. Program je vysoce globální. Když jsme navrhovali aktivitu, kterou dneska spouštíme, bylo poměrně netriviální způsobit, aby to zajímalo vývojáře v Limě, v Jakartě i v Los Angeles. Musíme to podat tak, aby se organizátoři meetupů podívali na naši nabídku a řekli si: „Hele, to je dobrý, to chceme, do toho jdeme.“ Když tu slibuju nějakých 300 až 500 meetupů, technicky se nemusí udát ani jeden. Já nevím. To je ten chaos, který v mé práci je. Jsou u nás lidé, kteří mají tendenci z toho nespat, a ti dlouho nevydrží. Musíte se smířit s poměrně vysokou nejistotou. To je jeden z důvodů, proč jsem dneska tady: abych na to na chvilku zapomněl. A vidíte, pořád o tom mluvím. Tak možná ukážu krátké video, které je právě o našich organizátorech.

Složité, nebo komplexní

Daniel Franc

Viděli jste tu pár organizátorů v akci. Oni to ještě nevědí, ale večer dostanou ten mail s velkou nabídkou a je to na nich. Všimněte si ale, že z toho jde energie, radost. My je neplatíme, nikdo je neplatí, dělají to kvůli svým vnitřním důvodům, baví je organizovat tyhle potkávačky. Naším cílem je způsobit, aby se tam nějak protnul náš zájem, který je mít vyškolené vývojáře, a jejich zájem, který je mít spokojené vývojáře. A ono je to totéž.

S mým týmem si klademe otázku, kudy s tím dál. Jennifer je taková moje pravá ruka, tamhle je náš šéf, ten byl na začátku, a v téhle trojici si to říkáme. V tomhle programu máme třeba 3 000 lidí, a když říkám „máme“, musím to dát do závorky: my je nemáme. Jsme s nimi v partnerském vztahu. Jak tedy způsobit, aby ten vztah vydržel a nějak se vyvíjel? A aby se pro aktivitu, jako je ta na Google Asistenta, kterou pouštíme dneska, nadchli minimálně takovým nadšením, jaké vidíte tady? Ta otázka není složitá. Je horší než to: je komplexní.

Téma, na které se tu díváme, a tady musíme udělat malou odbočku, hodně charakterizuje to, čemu spousta lidí říká komplexita v podnikání nebo ve světě. Mezi tím, co je složité a co je komplexní, je sémantický rozdíl. Jeden z příběhů o těch dvou slovech říká, že je to skoro rozdíl mezi Fordem a Teslou. Ford dokázal způsobit obrovský výsledek tím, že uchopil složitost, komplikovanost. Před Fordem se auta vyráběla, nechci říkat jen v manufakturách, ale výroba byla relativně jednoduchá. Nikdo ji nedokázal uchopit tak, aby všechny složitosti tak složitého systému, jako je auto, do sebe zapadly a vytvořily ekonomický efekt.

Tesla, kromě toho, že střílí auta na Mars, čelí, řekl bych, komplexnějším problémům, než jakým čelil Henry Ford. Za prvé se říká, že komplexní systémy nedokážete celé popsat. Vždycky do nich vstupují podněty a vstupy, které v tuhle chvíli nevidíte a ani vidět nemůžete. Když se podíváme, v jakém oboru se firma Tesla pohybuje, je to s otazníkem. Nabízí se odpověď, že je to automobilový průmysl, ale není to třeba software, urbanistika, logistika? A každý z těch oborů má svoje specifika, která potřebujete umět pochopit. Kdyby si Tesla řekla: „Jasně, jsme automobilka, budeme dělat auta,“ byli by jedni z mnoha. Jim se podařilo vstoupit do té komplexnosti, nenechat se zastrašit a smířit se s tím, že ten systém jako celek v životě nepopíšete.

„Jinými slovy, v komplexním světě pravda vzniká nějakou dohodou.“

Daniel Franc

Další věc je, že jak svět podnikání začíná být komplexní, je hrozně těžké přijít na to, co je pravda. A teď nemyslím ten post-truth world, jak se říká, ale pravdu v tom smyslu, že proměnných a změn je tolik, že si nikdo nemůže dělat monopol na to, že ví, co je zrovna to pravé. Když jsme dělali naši kampaň na téma Google Asistent (interně tomu říkáme kampaně), nic takového se předtím nikdy nedělalo. To, jak to dneska spouštíme, má pár novinek, a podporu v týmu jsme získali přes spoustu rozhovorů a diskuzí, kdy jednotlivým aktérům ukazujeme jednotlivé části a oni s tím souhlasí, ale spíš na základě intuice, pocitu. Já mám vystudovaný byznys, a kdybych u zkoušky řekl, že korporátní rozhodnutí se dělá intuicí, vyhodili by mě. Nesmysl. Jinými slovy, v komplexním světě pravda vzniká nějakou dohodou. Dohodli jsme se, že to, co dneska chceme dělat, bude správné. Když to nedopadne dobře, ukážu vám, co se s tím pak stane. Vyhozený nejspíš nebudu, ale k tomu se dostaneme později.

Další věc je, že spousta firem se snaží řešit komplexitu tím, že si najme konzultantskou firmu, stráví půl roku velkou analytickou prací a výsledkem je obrovský report, který se sdílí s nejvyšším managementem, a ten ho pak nechá probublat dál. Jenže za ten půlrok je realita jinde, takže se konzultantská firma najímá znovu a znovu. Se změnou je nutné pracovat víceméně za pochodu.

Ukážu vám, jak tomu čelíme my. Místo analýz, které mají za cíl popsat všechno, si vezmeme jen malý úsek, ale ten zanalyzujeme pořádně. Pak ukážu, jak pracujeme s daty. […] V naší branži se třeba hodně snažíme zmapovat, jaký je vztah mezi proškoleným vývojářem a počtem aplikací na Google Play. A zjistili jsme, že to nedokážeme. Možná se dá říct, že čím víc aplikací na Google Play, tím víc vývojářů. Možná se dá říct, že počet aplikací na Google Play se nás vůbec netýká. A zase, místo abychom půl roku složitě analyzovali a psali reporty, sázíme jednu aktivitu za druhou a je to rybaření. Zkoumáte, kde se vám začne hýbat splávek, a tam vidíte, že nějaký vztah zřejmě je. Je to ale úplně jiný druh fungování, který předjímá, že hierarchický přístup, jak tušíte, úplně nefunguje.

Když se na to podíváme takhle: komplexní problémy charakterizuje nejistota, změna, neustálé interakce a to, že systém nedokážete celý popsat. Když vstupujete do světa, který je nepopsaný a nový, kde se kombinují obory a kde je změna obrovsky rychlá, a to platí pro naši organizaci i pro všechny ostatní, vstupujete do komplexního světa a musíte se na to dívat komplexně.

IBM je firma, která byla dlouhá léta organizovaná stylem Henryho Forda, vysoce procesní firma. Hodně se mění a patří k těm, kdo dělali výzkum i na téma komplexity. V roce 2010 jim ředitelé firem prozradili, že vůbec nevědí, jak komplexitu řídit. Polovina CEO říká: „Já nevím. Říkám vám to tu soukromě, jen do toho výzkumu, hlavně to na mě neřekněte.“ A oni to prozradili takhle agregovaně. Jsem rád, že se na nás dívají i ve školách. Studenti, pokud dokážete přijít s tím, že umíte zmanažovat nejen složitost, ale i komplexitu, a dokážete se rozhodnout intuicí způsobem, který dává smysl i ostatním, máte vyhráno.

Ale zpátky k mému příběhu. Co s tím, jak to poučení uchopit? Jak uchopit to, že pravda leží někde jinde? Další studie říkají, že firmy, kterým se to daří, tančí, aniž by to úplně popisovaly, na hranici mezi chaosem a řádem. Říká se tomu chaordické firmy, chaordické systémy. Dá se to vygooglit a nevěřili byste, kolik je na to literatury, protože to lidi fascinuje. Fascinuje je, jak můžete zkombinovat chaos a řád. Na té tenké hranici nastává takový kvas, to, co jsem popisoval před chvilkou. Na jednu stranu je tu systém, v příkladu našich komunitních akcí ho tvoří naše organizace ve firmě. Já mám taky šéfa, výplatu, performance appraisal, máme firemní procesy. To je ten systém. A pak tam máte chaos: ti nadšenci, kteří tam skáčou do barevných světýlek, zcela nepredikovatelný svět. A my tyhle dva systémy kloubíme dohromady.

Hodně firem se o to pokouší. Když jsem ještě konzultoval, občas jsem potkal firmy, které by to hrozně moc chtěly, ale byly úplně zaseknuté v oblasti řádu. A řád vás ve firmách v jakési neblahé podobě postupně dovede k tomu, že firma tuhne a tuhne, až úplně zatuhne. Pak řeší spíš svůj systém a kontrolu než vlastní výkon. A na druhé straně: sám jsem měl několik startupů, a pokud se nepovedly, minimálně u dvou z nich to byla přemíra chaosu. Říkali jsme si: „Nebudeme jako oni, kašleme na řád.“ Ta firma už není. Skončili jsme v kolapsu.

Jak to skloubit? Popisy chaordických systémů většinou končí právě tady a říkají: „Běžte a udělejte chaordickou firmu, nazdar.“ Ale jak? Na to téma je spousta různých konferencí, třeba tady […] nebo různé Svobody v práci. Tušíme, co bychom chtěli. Tušíme, že tady někde se odehrává ten kvas, díky kterému se věci dějí i v komplexním světě. Ale moc nevíme jak, a mě ani tohle moc neuspokojilo. Pořád v tom nevidím odpověď na to, co máme konkrétně dělat. Jaké konkrétní kroky.

Co víme o mravencích

Daniel Franc

Před dvěma lety jsem si udělal menší prázdniny v Indii a narazil jsem na takovéhle termitiště. Říkám si: „Hele, ti mravenci taky staví poměrně chaoticky, ale všechno vypadá podobně, nějaký výkon tam nastane, uživí se, ubrání se a tak dále. Jak to ti mravenci dělají?“

Přednáška o vývojářských komunitách
Přednáška o vývojářských komunitách

Myslím si, že mravenci mají jaksi nárok tvrdit, že vědí víc než my. O kolik déle jsou mravenci na planetě než my, lidi? Asi o 90 milionů let. Musejí si o nás myslet, že jsme nějaká historická anomálie, takové zabzučení mouchy, a zase odletíme. A kolik je mravenců na světě, tušíte? Říká se, že jen v New Yorku je jich na každém čtverečním metru asi 500. A někdo spočítal, že celkem to vychází na jeden kvadrilion, což jsem se musel podívat, to je jednička s patnácti nulami. Hele, ti mravenci musejí něco vědět.

Začal jsem přemýšlet, co vím o mravencích. Všechno, co o mravencích vím, jsem se naučil tady od Ondřeje Sekory. Ten ale říká, že mravenci mají pevné role, je tam královna, která to celé šéfuje, a mravenci pořád makají. To mi nějak nepřipomínalo, co jsem viděl v tom termitišti.

Tak jsem si řekl: dobrá. Kousek od kampusu v Silicon Valley máme Stanford, kam chodí moji kolegové na computer science. Vyrazil jsem tam na katedru biologie, kde sedí paní doktorka Gordonová, profesorka, která je asi jednou ze tří světových top mravencoložek. Přečetl jsem si od ní několik knížek, nakoukal pár TEDových přednášek. Nebylo úplně triviální se k ní dostat, má celou armádu sekretářek a asistentů. Pak mě přijala, báječně jsme si popovídali a ona mi ukázala takovou krabičku: „Pane Franc, co to je?“ Já jsem to neviděl, vy asi taky ne, překvapili byste mě. Ona říká: „This is a spaceship. Tohle je raketa, ve které společně s NASA posílám mravence do vesmíru, a zkoumáme, jak se tam chovají.“ O mravencích ví fakt hodně. Společně jsme zkusili několik experimentů. Interně jsem je maskoval jako hry pro vývojáře, ale v zásadě to byly experimenty na téma, jak se lidská společnost chová jako mravenci.

Protože, přátelé, důležité je, že všechno, co víme o Ferdovi Mravencovi, je špatně. Nerad to říkám, občas se v plénu objeví slzičky, že moje dětství je pryč. Mravenci to mají stejně jako chaordické systémy. A abych nebyl vytržený z kontextu, budu malinko mluvit i o tom, jak funguje naše firma.

Za prvé tam není královna, to je terminus technicus. Doktorka Gordonová říká: „Pane Franc, mravenci, to je takové politikum. Každá vládnoucí garnitura si mravence pojmenovává podle toho, co se jí zrovna hodí.“ Říkala, že to, že mravenci mají královnu, vzniklo v době osvícenectví, kdy bylo nutné legitimizovat, že král kraluje nad všemi. Aby si lidé uměli představit, proč pro Boha mají poslouchat krále, vymysleli si, že mravenci taky poslouchají královnu. A říkala: „Neposlouchají.“

Já jsem jí říkal: „Paní doktorko, u nás se zase za komunistů říkalo pilný mraveneček.“ A ona: „Máte to. Ale pane Franc, u mravenců žádná dramatická pilnost není. Zhruba 30 % mravenců nedělá nic. Takhle ztuhnou.“ Já říkám: „Tak jo, ale když už dělají, mravenec má tu DNA, takže pak všichni dělají totéž.“ Ona říkala: „Ale kdepak. Pane Franc, já tu mám tolik dat. Zhruba 20 % mravenců to nedělá. I když by měli jít bojovat, seberou se a jdou někam jinam. Nebo jsou popletení, nebo nepochopí zprávu.“ A říkala, že důležité je, že jich je jen 20 %. Těch 80 % jde jedním směrem.

A já říkám: „A jak se to dozvědí? Povídají si mezi sebou?“ Ona říká: „Povídají? Mravenci mají mozek?“ A dívá se na mě takovým tím pohledem: jo, ajťák. Nervová soustava mravenců, nebo to ani není nervová soustava, je tak jednoduchá, že si nepovídají, jen se očuchávají. Čichají, jestli druhý mravenec smrdí jednou ze čtyř základních aktivit: boj, sběr, péče o mladé a ještě něco. Mravenec je statistická mašina. V čase si vyhodnotí, co dělá většina ostatních, a usoudí z toho, že je ho tam asi třeba. Když cítí, že většina mravenců smrdí bojem, vydá se bojovat. Neustále spolu interagují. Když není s kým bojovat, přestanu smrdět bojem, můj smrádek se změní na něco jiného, a když si ke mně čuchne jiný mravenec, usoudí, že boj není třeba, a jde dělat něco jiného. To, co se objevuje ve filmech, že se narodíte do nějaké role, u mravenců neplatí.

„Mravenec je statistická mašina. V čase si vyhodnotí, co dělá většina ostatních, a usoudí z toho, že je ho tam asi třeba.“

Daniel Franc

Teď se podívejte, jak je to podobné firmám, které decentralizují. U nás ve firmě mám sice na org chartu nějakého šéfa, ale on ani neví, co dělám, ve smyslu, že by mě musel kontrolovat. Jeho zajímá, s čím přijdu a co ze mě vypadne.

Role. Tohle bude zajímat studenty: když najímáme do Google, jedna z věcí, které zjišťujeme, je, jestli ten člověk bude schopný za pět let dělat něco úplně jiného. Když ho najímáme jako zaměstnance, počítáme s ním dlouhodobě. Takže se opravdu díváme, jestli nás přesvědčil, že až nastane těch x změn (a pět let je pro nás docela astronomická doba, takže je dost pravděpodobné, že bude dělat něco jiného), bude schopný změnit roli, z boje přepnout na sběr. Jestli ne, k nám se nedostane.

Vzory chování. Například komunitní aktivity, které spouštíme dneska večer, vznikly na základě toho, že se v menší míře zkoušely jinde, začaly se opakovat, opakovat s nějakým úspěchem, a vzniklo něco, čemu můžeme říkat vzorec. Ve firmě se navzájem neočucháváme, ale hodně sledujeme, co kdo dělá. Ukážu vám, jaké na to máme nástroje. Díky nim sledujete, kde vznikají nějaké zhluky zkušeností nebo aktivit, ke kterým se můžete přidat.

To, že nepracujeme tvrdě, bych radši nekomentoval. Maximálně 80% sladění, to okomentovat asi můžu. Někdy se říká: „Jo, ale v Google si každý dělá, co chce.“ Je to pravda a není to pravda. A já zase ukážu, jak to do toho vstupuje. Dělat si, co chcete, to je ten chaos, ale zároveň je tam systém, který říká: dělejte si, co chcete, v rámci dohod, které společně uděláme.

Komplexní adaptivní systémy a vznik Gmailu

Daniel Franc

Zajímavé je, že stejně jako mravenci funguje spousta dalších systémů. A tady už máme jakési světlo na konci tunelu, až budeme hledat návod na konkrétní aktivity. Patří sem mraveniště, mozek, křižovatky v Hanoji, které si možná někdo pamatujete, burzy nebo prales v Brazílii. Říká se tomu komplexní adaptivní systémy. Přiznám se, že jsem na ten termín poprvé narazil asi před 6 lety, kdy jsem poprvé začal přemýšlet o tom, jak budovat komunity. Potkal jsem se s jedním think tankem na umělou inteligenci v Berlíně a říkal jsem jim, že mám úplně neřešitelný problém. Oni říkali: „Moc nás to mrzí, asi s vámi moc kšeftů nenaděláme, protože svou práci musíte začít nahlížet perspektivou komplexních adaptivních systémů.“

Ten kolega říkal: „Máte agenty, mravence, komunitní organizátory, ve firmě zaměstnance, kterým dáte nějaké zdroje a nějaká základní pravidla.“ Mravenec má zdroje, totiž že si může zajít nasosat cukr, a základní pravidla, která říkají: čichej, a co smrdí nejvíc, to dělej taky. To je celé. Naši komunitní organizátoři jsou vybraní tak, aby je bavilo dělat akce. Mají k tomu od nás nějaké zdroje, a zároveň jim říkáme, jak se dají zdroje sehnat jinde, a nějaká základní omezení: například že akce by měly být non-profit a hodně inkluzivní, aby se tam nikdo necítil vyloučený. Zbytek je na nich.

Samo o sobě to nestačí, tady máme to očuchávání. Ten pán z Berlína mi říká: „Musíte způsobit, aby spolu lidé maximálně komunikovali, aby se navzájem viděli, aby si řekli, co dělají, aby si předávali zkušenosti. A když se někde něco objeví, jako když v mraveništi spadne kostka cukru, ať se o tom ostatní dozvědí, protože jeden mravenec kostku cukru do mraveniště nedonese. A sledujte, jaké jsou ty vzorce, které je možná dobré podpořit, nasvítit. A na konci vám vznikne emergence.“

Je taková legenda o vzniku Gmailu. Kdo používáte Gmail? Pro ty, kdo to na videu neuvidí: hlásí se skoro všichni. Nezlobil bych se, kdybyste používali něco jiného. Ale ještě kolem roku 2002 Gmail nebyl a zaměstnanci v Google používali Yahoo Mail, který v roce 2002 fakt nebyl dobrý. A dva programátoři v Austrálii, praví legenda, díky tomu, že si můžou dělat, co chtějí… Někdy se říká dvacetiprocentní projekty. Slyšel někdo z vás, že Google má těch 20 % času? Bohužel je to trošku jinak. Nejsou to dvacetiprocentní, ale stodvacetiprocentní projekty. Lidé se nás při náboru někdy ptají: „A ten volný den, to je čtvrtek, nebo pátek?“ A já říkám: „Jak to myslíte?“ „No, těch 20 %, jestli můžu dělat, co chci.“ A my říkáme: „Můžete si dělat, co chcete a kdy chcete, ale až po těch 100 %.“

I tak je to ale zajímavé, protože tihle dva programátoři si můžou vyvíjet nad infrastrukturou, která je určená k vývoji těch nejrobustnějších aplikací. Řekli si: „Hele, kašleme na Yahoo Mail, uděláme si vlastního e-mailového klienta.“ A začali si to někde šmudlit, tuším v Sydney. Měli k tomu zdroje, to znamená, že můžete sedět v práci přesčas a dělat si vlastní e-mail, a nějaká pravidla: až poté, co si doděláte svou práci.

Daniel Franc přednáší
Daniel Franc přednáší

Povídali si o tom. My máme v Google kanceláře, kdo jste u nás byli, udělané tak, že obědváme kolem takových hodně vlnitých stolů a všechno jídlo je zdarma. A je to právě proto, abyste si sedli dohromady a povídali si, co děláte. Kromě metod, které ukážu za chvilku. Oni si povídali a přidalo se k nim pár lidí: „Hele, to je dobrý, můžu ho taky používat, ten váš klient?“ A v té legendě to asi bylo tak, že ti dva programátoři pak řekli: „Hele, jo, ale potřebujeme, abys nám tady píchl s automatickými odpověďmi.“ „Tak můžu.“ A najednou se to začalo zhlukovat a vznikl projekt zdola. Představuju si, že kdyby to bylo třeba u nás, v nějakou chvíli začne pohlcovat váš čas a v tu chvíli jdete třeba za managementem, který má určitou kontrolu nad zdroji a pravidly.

Zažil jsem pár takových programů i u nás, kdy autor dvacetiprocentního projektu říkal: „Hele, z tohohle by mohl být strašně zajímavý produkt pro firmu. Když mi, šéfe, dáš pár headcountů, pár lidí, a dovolíš nám na tom dělat na full time, pojďme něco zkusit.“ Takhle vznikla první verze Gmailu a teď máme produkt pro 1,2 miliardy lidí. Říkám, je to legenda, nicméně založená zhruba na tom, co skutečně proběhlo.

Jak to tedy uchopit? To je druhá část, o které si s vámi chci povídat. Když víme, že současný svět není jen složitý, ale komplexní, když víme, že tajemství leží někde na hranici chaosu a řádu, a když víme, že mravenci to dokážou, tak kurňa, proč bychom neměli taky? A pokud máme tenhle model, jak ho přetavit do nějakých pravidel?

Chaordická spolupráce v komunitách

Daniel Franc

Pro mě byla ta otázka zpočátku nejzajímavější ve vztahu k práci s našimi komunitami. Před třemi lety mě Google, asi po deseti letech, přesvědčil, že mám opustit své přesvědčení, že korporátní zaměstnanec je největší zlo. Není, jsem moc spokojený. Každopádně když jsem tam vlezl, zjistil jsem, že firma, minimálně v naší organizaci, funguje dost podobně. Ukážu vám i firemní pohled, protože jste tu lidé, kteří přemýšlejí, jak zorganizovat svůj tým, svou organizaci nebo svou práci. Nejdřív ale jen shrnutí, jak ty principy aplikujeme v našich komunitách.

Rozdělil jsem to nakonec do čtyř bloků, přes které má relativně smysl dívat se na chaordickou spolupráci. Začíná to celé samozřejmě lidmi. Když jsem, jak tu ráno zaznělo, rozjížděl GDG po světě, udělali jsme to dvěma způsoby. Za prvé jsme vydefinovali systém. Říkali jsme: organizátor GDG je někdo, koho baví to a to. Pokud to chce dělat pod hlavičkou GDG, má k tomu nějaké zdroje a nějaká pravidla. A to jsme vypustili do světa, třeba do Polska nebo do Pobaltí. Ozvala se mi spousta lidí. Dal jsem si hodně velkou práci s tím, kdo budou ti zakládající. Říkali jsme jim otcomatky, zakládající otcové a zakládající matky, protože to jsou lidé, kteří celému systému vdechnou DNA. Pro nás je strašně důležité, aby ti lidé měli stejnou DNA, tedy aby například komunitní organizátoři dělali meetupy stejně.

Sleduje nás tu x lidí z coworku a jsem přesvědčený, že meetupy v coworku organizují proto, že je to jejich srdeční zóna, jak se někdy říká. Je to v nich, ta práce sama o sobě jim něco dává. Hledáme lidi s podobnou DNA. Důležité ale je, abyste pak nevybírali kopie sebe nebo lidi, kteří jsou úplně stejní, protože pak ztratíte to, čemu říkáme diverzita, k tomu se ještě dostanu. Už Darwin říkal, že pro přežití druhů je diverzita nutná. Druhů mravenců je něco kolem milionu. Milion druhů mravenců, velká diverzita.

Máte agenty. Další důležitá věc je způsobit interakce. Podle toho, co nás učí mravenci a matematická teorie komplexních adaptivních systémů, je u nás minimální jednotkou, ve které organizátoři organizují, skupina. Nejsme moc nakloněni tomu, aby akce dělal jen jeden člověk, vždycky chceme, aby to byla skupina. Tohle je GDG Holandsko. O té interakci vypovídá třeba to, že tahle holka, organizátorka z Gruzie, je tam na jakési stáži, kterou si sami zaplatili přes sponzory. Ukazoval jsem tenhle slajd na jedné konferenci v Anglii a úplně vyděšený pán zvedl ruku a říkal: „Tenhle vlevo, to je můj syn. Konečně vím, co dělal v tom Holandsku, když jsem ho tam pustil.“ I pro mě to byl silný moment, který fakt ukazuje, jak hodně propojujeme naši komunitu, zhruba 3 000 lidí, kteří ty aktivity organizují. Čím houšť, tím líp. Náš direktor v naší organizaci ve firmě říká: „Přátelé, jestli váháte, jestli ten e-mail poslat, nebo ne, tak ho pošlete. Radši over-communicate than under-communicate.“ Výsledkem je samozřejmě obrovská e-mailová záplava, ale to je jiné téma.

„Máme tedy agenty v nějakém systému, kteří spolu interagují. Z těch interakcí je potřeba neustále vyvozovat důsledky.“

Daniel Franc

Máme tedy agenty v nějakém systému, kteří spolu interagují. Z těch interakcí je potřeba neustále vyvozovat důsledky. Je tam cukr? Není tam cukr? Podařil se nám ten event? Nepodařil? Má smysl ještě dělat akce na Google Maps API, když náš Geo tým přichází s něčím jiným? To si musíte říct. Všimněte si, že tu nemluvím o žádném šéfovi ani o nějakém design committee, který by řekl: „Tématem příštího roku je Google Earth API, Maps API opouštíme,“ co já vím. To ne. Jak jsme si říkali, tohle vzniká zdola. Jsou to lidé přímo ve výkonu, kteří spolu volně jednají a vyvozují z toho důsledky.

Tohle je v coworku Pracovna, tuším u nás na Žižkově, kde se čeští organizátoři potkávali, teď se potkávají zase jinde. Dvakrát do roka si takhle sednou, tohle je jedna z pěti skupinek, a sdílejí. Sdílejí úspěchy i neúspěchy. Když jsem ještě vedl podporu českého týmu, vyhlašovali jsme i výroční ceny. Jednou za rok se dávaly ceny organizátorům za různé věci a nejoblíbenější a nejlépe hodnocená cena byla Fail roku. Udělali jsme to tak, že… Myslím, že to dělají dodnes, a někteří nás asi sledujete, čímž zdravím české Google organizátory. Nominujete se sami, což je důležité, aby nedocházelo k obviňování. Ne: „Jak jsi tam udělal ty registrace na té konferenci? To byl podle mě fail roku.“ Ne. Napsal to ten člověk sám o sobě: „Myslím si, že jsem hoden získat Fail roku, protože registrace na konferenci v roce 2016 byla naprostá kalamita.“ Lidi o tom hlasují a říkají: „Hele, máš recht. Byl to fakt průser.“ A on od nás dostal velkou cenu. Tenhle příklad říkám proto, že se pak za dva roky stal mým nástupcem a nějakou dobu vedl celé české komunity. Korelace mezi neúspěchem a tím, co děláte pro výkon, tedy vůbec není daná tak jednoznačně, jak máme tendenci vnímat.

„Korelace mezi neúspěchem a tím, co děláte pro výkon, tedy vůbec není daná tak jednoznačně, jak máme tendenci vnímat.“

Daniel Franc

Ze všeho tohohle vám nakonec vznikají výsledky, to je ta magie, což jsou v případě komunit ty aktivity. U komunit je to relativně, nechci říkat jednoduché, ale pořád pracujete se systémem, který je založený na dobrovolnictví. Když se to někomu nelíbí, může odejít. Co ve firmě? Tam je to složitější. Máte zaměstnance, máte vůči nim zodpovědnost, oni mají zodpovědnost vůči svým rodinám, hypotékám a co já vím. Pokud chcete systém rozvolnit do chaordu, musíme ty principy uchopit malinko jinak. Myslím si, že nikdo ještě úplně nepřišel na to jak. I u nás je to samozřejmě velká metoda zkoušení toho, co funguje. Ale díky permanentním interakcím to neustále zjišťujeme a vyvozujeme z toho závěry, takže se snažíme jít vždycky aspoň tou cestou, kde se zdá, že to funguje.

Mravenci sledují feromonovou stezku. Když cítí boj, nevědí, kde se bojuje, ale čichají a říkají si: „Hej, měl bych bojovat, tak kde je nejvíc feromonů? Jdu tam.“ Podobně fungujeme my. Kde cítíme, že je největší, u nás se říká impact, dopad, tam jdeme.

Jak to funguje v Google

Daniel Franc

Když se podíváme na ty čtyři parametry, zkusme něco takového zavést ve firmě. Ve zbývající části vám zkusím ukázat pár příkladů, jak to děláme v organizaci, ve které se pohybuju. Rovnou to celé trošku dám do závorky. Z toho, co říkám, myslím automaticky vyplývá, že naše firma je skoro takový zhluk firem. Je tam sice jednotná kultura a některé jednotné procesy, ale každý z těch týmů si to hodně ohýbá podle svého. Budu se tu s vámi hodně bavit o tom, jak funguje engineering, což je vývojářská organizace, do které patříme. Google má ještě obchodní organizaci, která se stará o hlavní monetizační byznys Google, a celou velkou organizaci, která řeší provoz, hiring a tak dále. Tam implementace těch čtyř parametrů funguje trošku jinak. Říkám to i proto, že o tom, jak funguje třeba naše obchodní organizace, se můžete dozvědět třeba i na workshopech, které se dělají tady po Česku. Jsou i workshopy kolegyně Petry Hruškové z hiringu, která se pohybuje v provozu.

Každopádně, jak na to? Vezmu to od čtyřky, protože firmu samozřejmě nejvíc zajímá výstup. Mého šéfa zajímá jen výstup. Je mu úplně jedno, jestli jsem dneska v Hubu, nebo jestli dělám x nebo y. Zajímá ho emergence, co vznikne ze systému, který vytvořím. U nás je to hodně podpořené systémově. Jinak všechno, co vám tu říkám, je nějakým způsobem popsané externě, což má dvě výhody. Za prvé se o tom s vámi můžu bavit a za druhé si pak můžete sami dostudovat, jak to konkrétně funguje. Na konci vám dám nějaké odkazy.

Naše organizace, zhruba těch 80 mávajících panáčků, je dost decentralizovaná. Jednak geograficky, každý sedíme jinde, jednak hierarchicky. Přestože každý z nás spadá do nějakého formálního týmu, to je tady ta žlutá bublina, spolupráce probíhá napříč. Máme na starosti dva komunitní programy a je nás na to… V užším vedení jsme tři a k sobě máme ještě asi čtyři lidi. Sedm lidí, kteří přispívají k tomu, že se ročně proškolí zhruba 600 000 vývojářů. Šest lidí, 600 000. To bychom samozřejmě absolutně sami neudělali. Potřebujeme všechny kolegy kolem nás, kteří nám do projektů přispívají právě proto, že si do značné míry můžou sami vybrat, co chtějí dělat. Jednak máme lidi, kteří nám pomáhají dočasně. Ať děláme cokoli, třeba v komunitách, na nějakou dobu se k nám přidá někdo, jehož náplň práce je trošku jiná. Ale on nebo ona si tím, že se k nám přidá, zajistí nějaký svůj pracovní výkon, který považuje za důležitý. A pak máme dočasné projekty. To můžu ilustrovat na příkladu kampaně, kterou spouštíme dneska.

O Google a o jiných firmách existuje mýtus, který je trošku nebezpečný, protože hlavně menší firmy, které ho chtějí aplikovat, žene do chaosu: „Jo, v Google si každý může dělat, co chce.“ Co se týče projektů, je to, řekl bych, půl na půl. Zhruba polovina projektů, které řeším, ke mně skutečně přitekla shora. Nejsou to ale projekty úplně mimo to, co bych stejně chtěl dělat, protože díky zpětnovazební smyčce je rozhodnutí o projektu, které udělá někdo nade mnou, hodně výsledkem feedbacku, který přichází ode mě, zdola. A pak jsou projekty, které vznikají takhle zdola. Příkladem je kampaň, kterou jsme tu vymysleli. To znamená, že musíte udělat trošku práce navíc, protože ji musíte protlačit u interních sponzorů. Pokud chcete dělat globální kampaně, jako je ta naše, jde interně už o významnější peníze. Ty s kolegyní nemáme, protože jedno z našich pravidel mimochodem je, že každý z nás má relativně omezený rozpočet. To nás nutí hledat rozpočet ve skupině lidí.

„Když do mého projektu někdo ten první rok nalil svůj čas nebo peníze, znamená to, že si ten člověk musel sám vyhodnotit, že to má smysl.“

Daniel Franc

Když mě před třemi lety najímali, řekli mi: „Jo, hele, budeš nám tu šéfovat globálnímu programu komunit, cílem je partnerství s x tisíci komunit. A mimochodem, máš na to 0 dolarů a 0 lidí. Tak si poraď.“ Nutilo mě to, abych ke všemu, co dělám, automaticky potřeboval jiné lidi. Zároveň je to validace toho, že můj nápad není úplně praštěný. Když do mého projektu někdo ten první rok nalil svůj čas nebo peníze, znamená to, že si ten člověk musel sám vyhodnotit, že to má smysl. Můj šéf nemusel. Já jsem svého šéfa žádat nemusel. On říká: „Hele, pokud chceš způsobit nějaký výkon a já ti na to nedávám ani korunu a žádného člověka, je naprosto jasné, že potřebuješ souhlas sobě rovných.“ Což je pro něj nejlepší záruka, že se o mě nemusí starat, a zodpovědnost za rozhodnutí hodil na mě. Upřímně, já to se svými lidmi dělám taky. Docela to funguje.

Tak, a teď: jak funguje stanovování cílů? Myslím, že to můžu ilustrovat, aniž bych cokoli prozrazoval, na příkladu té komunitní kampaně. Kdo jste přišli později: ráno jsem říkal, že dneska v 9 spouštíme aktivitu, kdy dobrovolníci zorganizují 300 akcí po celém světě. Ale možná taky ne, my nevíme. Na základě předchozích zkušeností doufáme, že ano. Jak ta aktivita vznikla?

Vždycky po kvartálech si říkáte, někdy i vůči celému roku: co bych tak chtěl tenhle rok způsobit? To, co chcete dělat, je jednak vaše rozhodnutí, a tady nahoře to možná není moc dobře vidět, musíte chtít vidět, o co jde vaší organizaci a o co jde vašemu týmu. Zase, můžete si říct, co chcete. Můžu si říct, že budu dělat vzdělávání IT pracovníků v zoologických zahradách. Nikdo by neřekl ani mňau. Ale budu mít problém sehnat si na to zdroje a lidi, kteří řeknou: „Zoologické zahrady, člověče, to není zrovna podobné tomu, co dělám.“ A není to podobné, protože systém se chová tak, že vnímá, co zhruba dělají všichni. To jsou ty patterny, to je to očuchávání. Pro mě je výhodné sledovat, co dělají ostatní, a snažit se své nápady aplikovat tak, aby se týkaly práce ostatních lidí.

Pro mě je třeba jedním z velkých cílů pro tenhle rok způsobit, aby komunitní partnerství s Googlem mělo pro komunity větší hodnotu v tom, že jim nabídneme nové způsoby, jak se potkávat na meetupech. Třeba to, co děláme teď, přátelé, přednáška, jednosměrný tok, to je upřímně řečeno dost out. Trošku se to kompenzuje tím, že tu pak bude ta půlhodinka sdílení a že to dáváme naživo. Tak se meetupy posouvají dál. Musím tady pochválit Brain & Breakfast, že opravdu jdou směrem, kterým se vyvíjejí inovované meetupy. A já chci, abychom i my za Google dokázali komunitám nabídnout takové formáty. Řeknu si: OK, objectives and key results, můj objective, můj cíl na druhý kvartál je způsobit nový formát aktivit, který se dá nabídnout komunitám. To je cíl.

Cíle a klíčové výsledky

Daniel Franc

Hodně firem a hodně týmů je řízeno tak, že u tohohle už nějak zůstane. Je to takové, jak se říká anglicky, wishful thinking. Šel bych za šéfem a řekl: „Hele, šéfe, budu způsobovat nové metody a agendy meetupů pro komunity.“ On by řekl: „To je od tebe úctyhodné.“ Pak by skončil kvartál a já bych řekl: „Tak se to povedlo.“ A on by řekl: „Jak poznáš, že se to povedlo?“ A já bych řekl: „Dva měsíce jsme to plánovali, pak jsme to spustili.“ To komentuje aktivitu, ne výstup.

U nás je to úplně jinak. U objectivu musíte říct, jak ho změříte, jak poznáte úspěch. To, že s kolegyní Katarínou z Německa vyvíjím poměrně inovovaný formát meetupů, nikoho nezajímá. Zajímá je, když řeknu: „V inovovaném formátu se mezi březnem a červencem 2018 uskutečnilo 300 meetupů po celém světě.“ To je můj cíl. A už chápete, z čeho občas pramení to nespaní kolegů. Já nevím. Možná jich bude 500, možná 100. Možná jich bude 10 s nějakým feedbackem na Twitteru. Doufám, že ne. Tohle oznámím svému šéfovi, ten to dá do svých cílů a pošle to dál. V tu chvíli začíná ta pravá psina, protože si musím vymyslet, jak ten cíl splním.

Zase moje první zkušenost: když mě najali, šel jsem za svým šéfem Amirem. On se nedívá, ale i tak ho zdravím. Amir je bývalý důstojník izraelské armády, máme jich tam hodně, jsou to takoví ostří hoši a holky, ti izraelští důstojníci. Říkám mu: „Amire, dělám si tady OKR na svůj první kvartál a říkal jsem si, že máš přece jenom zkušenosti, tak bys mě mohl někam nasměrovat.“ On se na mě tak podíval, fakt velký chlap, a říkal: „What do you mean? Co ty máš na mysli?“ A já říkám: „Chápu, že si je stanovuju sám a tak, ale kdybys mi přece jenom dal nějaké vedení v tom, co konkrétně by bylo dobré dělat…“ Podíval se na mě a řekl: „Nenajal jsem tě, abych ti říkal, co máš dělat. Najal jsem tě, abys ty mně řekl, co máš dělat. Prosím tě, já tu jsem ještě čtyři hodiny, napiš si to a za čtyři hodiny, ještě než půjdu, mi to řekneš.“ Říkal jsem si: „To nám to pěkně začíná.“ Ale v tu chvíli je to opravdu na vás.

Pracovní skupina u kulatého stolu, pohled shora
Pracovní skupina u kulatého stolu, pohled shora

Vymyslel jsem si svůj cíl. A teď je důležité, že se s kolegy očucháváte a zkoumáte, kdo zhruba dělá něco podobného, s čím by se dalo pomoct. U téhle naší aktivity jsem identifikoval dva hráče, kteří mají jiné OKR. Je tu kolegyně Katarína, jejímž cílem je, aby bylo co nejvíc vývojářů proškolených v Google Asistentovi, a je tu jeden kolega z marketingu, který má zase nějaké své cíle ohledně brand awareness. Tři úplně jiné cíle, ale důležité je, že je nezpůsobíme sami. Katarína může chtít proškolit, kolik lidí chce, ale nemá přístup ke komunitám. Já můžu chtít nabízet inovované formáty, ale nemám obsah. Tak jdu za Katarínou a říkám: „Hele, Kato, ty mě propojíš s Google Asistentem a já tě propojím s komunitami.“ A tady týpek z marketingu nám to celé pomůže obarvit, abych tak řekl. Tak jsme se potkali, plácli jsme si, to bylo loni, a řekli jsme si: „Jdeme do toho.“

Najednou uděláme to, čemu jsem tam říkal dočasný projektový tým. Všimněte si, že tu neproběhlo nic takového, že by šéf kohokoli z nás říkal: „Musíš dělat s Francem a s […] z marketingu.“ Ne. Tohle nechávají na nás. Vědí, že pokud chceme ten výkon způsobit, musíme se propojit s ostatními. Každý jsme si namalovali takového sněhuláčka. Každý máme trošku jiné key results. Pro Katarínu je důležité, že bude N tisíc vývojářů proškolených v Asistentovi. Pro mě je důležité, že N tisíc vývojářů projde inovovaným formátem. Takhle jsme si to napsali.

A pak, teď v červenci, respektive v našem případě… Ano, tady to bude v červenci, protože kampaň končí v červenci. Podíváme se na sněhuláčka: jak to dopadlo? Řekneme si: „Není to úplně ono, klobouk se nám ztratil.“ A sami sebe oznámkujete na škále 0 až 1. Řeknu: „Hele, tady je výsledek 0,6.“ Pokud slíbím, že eventy projde 10 tisíc lidí, a projde jimi jen 6 tisíc, je to 0,6. Je to jednoduchá, banální matematika. Nedíváme se na žádnou atomovou vědu. Takhle to udělám, oznámím to svému šéfovi a ten to pošle dál.

Jakou chybu dělají firmy, které systém OKR zavádějí? Používají ho jako nástroj hodnocení výkonu. To je problematické, protože od hodnocení výkonu se obvykle odvíjí kariérní postup, peníze a tak dále. Lidi se pak trošku snaží, aby čísla vypadala dobře, což může znamenat, že tu a tam něco ošulíte. U nás to tak není, z těch čísel se nevyvozuje vůbec nic. Když mi moji lidé dají čísla, dívám se, a moji kolegové taky, na extrémy. Když jsem šéfovi dal výsledek 1, říkal: „Hele, tady je jednička, řekni mi trošku o tom, jak to, že se ti podařilo splnit cíl na 100 a víc procent. My nejdeme na 100 %.“ Má tam takový otazník, protože si říká, že sis buď dal moc nízký cíl, nebo se tam možná něco přehlédlo. Fakt jsme proškolili všechny? Zajímá ho to. Stejně tak ho zajímá, když to spadne zhruba pod 0,5. Ptá se: Co jsme se naučili? Co nám ten projekt řekl o tom, že se to nepovedlo? Proč se to nepovedlo? Co z toho vyplývá? Co z toho dokážeme přetavit dál? Manažer tu funguje trošku jako coach, k tomu se za chvilku dostanu.

„Jakou chybu dělají firmy, které systém OKR zavádějí? Používají ho jako nástroj hodnocení výkonu.“

Daniel Franc

Důležité je, že pokud máte zájem o kariérní růst, píšete jednou za půl roku takový příběh o pěti sekcích, kde popíšete, jak jste přispěli ke zdaru své organizace. U nás říkáme impact. Tohle je ten bod, kdy se díváme na hodnocení výkonu. Samotné OKR ještě nic neznamenají. Hele, klidně bych mohl proškolit 15 000 lidí v inovovaném formátu eventů, ale pokud není žádná vazba mezi tím, o co se snaží moje organizace, a tímhle výsledkem, můžu být sebelepší a impact stejně neukážu. Takže lidé se opět hodně snaží volit si aktivity, které nějak podporují misi firmy.

Občas jsem trošku […] z takových těch firem, kde jdete a všude na stěnách visí motivační plakáty. Teamwork. Všichni pracují týmově. Tady nemusíte nikoho nutit. Nás nutí systém. Upřímně řečeno, já bych to taky radši dělal sám. Je vás tu pár, se kterými se známe a kteří víte, že asi rád dělám věci sám. Nemůžu. Protože na konci nepodám výsledek. Sakra.

Další věc. Docela se mi vyplatí poslouchat, co říká náš vyšší management, různá strategická vyhlášení a tak. Nikoho k ničemu nenutí, pustí to do éteru. Že by nám vyvěsili plakáty „Strategie 2018“? Ne, je moje zodpovědnost si to zjistit. A zjišťuju to ze sobeckých důvodů, protože když si to nezjistím, jednak nebudu umět dát dobrý příběh o tom, jak jsem té strategii pomohl 15 tisíci proškolenými vývojáři, a jednak na to neseženu kolegy, protože oni na rozdíl ode mě třeba tu strategii poslouchají a dělají aktivity, které se jí podobají víc. To je to, co říkám: že si dělám, co chci, a… nedělám. Je to taková kombinace.

Proto je důležité najímat lidi, které by věci, které firma dělá, bavily stejně. Minimálně v našem týmu jsme takoví trošku srdcaři. Hrozně dobře se mi s těmi lidmi dělá, protože to nedělají ani tak kvůli Sundarovi, ale proto, že je baví potkávat se s vývojáři. Spousta z nás pochází z coworkového prostředí. Svou kolegyni, omlouvám se tady Hubu, jsem si přetáhl z Hubu k sobě, protože rozumí komunitám, baví ji to a teď to dělá s námi.

Takhle si to ohodnotíte a tak dále. Důležité je, jak to funguje manažersky. Vás jako zaměstnance neřídí ani tak systém rozděl a panuj. Jednak je vaše zodpovědnost zjistit si, o co firmě jde. Nikdo vám ani nemusí říkat, že je to vaše zodpovědnost, protože když si to nezjistíte, jste na tom bití. A za druhé manažer, a to je jeho zodpovědnost, způsobí, že máte ten systém. Můžu třeba kdykoli letět za Katarínou do Německa, aniž bych kohokoli musel žádat o letenky, rozpočty a tak dále.

Kultura, o té se ještě budeme trošku bavit. Kultura vám říká, jak se v daných chvílích rozhodovat. Pro nás je třeba strašně důležitá kultura proaktivity: že pořád zkoušíte, trošku provokujete. Můj syn říká: „Ty provokuješ, tati.“ U nás provokujete tím, že zkoušíte, co by se dalo. K té kultuře patří hodnota integrity, pravdomluvnosti, transparentnosti, sdílení. Kultura vám říká, jak se v určité chvíli rozhodnout. Teď máme třeba se spouštěním docela komplikované situace, je tam hodně lidí a jsou tam potenciální konflikty. U nás je kultura taková, že jakmile se schyluje ke konfliktu, okamžitě si dáte pohov a řešíte to jinými metodami, protože konflikt je v takhle vypjatém prostředí nesmírně toxický.

Jen rychle projedu ty tři další, protože cítím, že máme ještě tři minuty, je tady čas… Nemáme čas? Neumím úplně interpretovat tamhle ten signál. Dobře. I tak to projedu, protože vaše otázky bývají většinou zajímavější než to, co tu říkám já, a případně se k některým slajdům vrátím.

Zpětná vazba, měření a přijetí chyby

Daniel Franc

Když to probubláme zpátky k těm čtyřem pravidlům, o kterých jsem mluvil: agenti, kteří interagují, probíhá tam feedback a na konci je výstup, který jsem tu ukazoval. Jak tedy u nás pracujeme s adaptací a učením? Pár věcí jsem tu vypíchl. Jedna je, že neustále probíhá feedback. Každý projekt v sobě implicitně obsahuje nějaké hodnocení. Někdy to po vás systém vyžaduje, je tam kolonka „pošlete nám závěrečný report“. Někdy to děláte kvůli sobě, protože se z toho chcete poučit, protože nikdo jiný vám to neřekne.

Kromě toho probíhá dost formální hodnocení. Jednou za rok Google hodnotí sám sebe, té akci se říká Googlegeist, a hodně vás nutí k tomu, abyste byli kritičtí. Důležité je, že se s tím feedbackem pracuje. Manažeři se pak potkají se svými týmy a řeknou: „Hele, tady vyšly nějaké nízké výsledky a navrhuju, abychom s tím společně udělali to a to.“ Hodně často jsou to nízké výsledky vůči samotnému manažerovi. Do značné míry je to hodnocení managementu, včetně našeho CEO.

„Strašně důležité je hodnocení peer-to-peer. Proč by šéf měl hodnotit něco, co nevidí?“

Daniel Franc

Strašně důležité je hodnocení peer-to-peer. Proč by šéf měl hodnotit něco, co nevidí? Hodnotíme se navzájem v nejrůznějších kategoriích. Třeba programátoři: lidé se mě občas ptají, jak se v Google vyvíjí. Je to dost jednoduché […]. Můžete dělat párové programování, kdy dělají dva lidi dohromady. U nás je ta týmová spolupráce trošku volnější: můžete si něco naprogramovat sami, ale pak vám to musí schválit minimálně dva další programátoři. Kdo jste tady programátoři, víte, že vám vaše čest velí nepustit nějaký špinavý kód. Jsou tam nějaká pravidla a lidé si to mezi sebou vracejí. A je to zase peer-to-peer, žádné schvalovací komise. Vrátíte jim to, protože je to vaše čest. Zároveň víte, že když jim to vrátíte, neřeknou si: „Ty mě nesnášíš. Dobře, ty mi vrátíš tohle, já ti budu vracet tvoje.“ Protože kultura je nastavená tak, že nezdar, chyba nebo neúspěch je nedílnou součástí toho, co děláme. K tomu se dostanu.

Ke sdílení: sdílíme hodně. Jednou týdně, každý čtvrtek, se třeba v Mountain View potká celá firma. Může tam přijít, kdo chce. Na pódium přijdou zakladatelé, CEO, většina seniorních viceprezidentů a odpovídají na otázky z pléna a na otázky přes Slido, úplně stejně jako tady. Otázky bývají ostré, hodně na tělo, proto ten TGIF nikde nenajdete. Říká se tomu TGIF, Thank God It's Friday, a dělá se to ve čtvrtek, aby se mohli připojit i lidé ze zemí, kde víkend začíná už v pátek. Otázky jsou ostré a zase: u nás je taková kultura, a to byl pro mě jeden z velkých důvodů, proč jsem do té firmy šel, že upřímně věřím, že je tam pořád velká míra transparentnosti. Pokud můžu dát Sergeji Brinovi otázku na tělo, ano, dám ji já, ale když je ta otázka ve Slidu zajímavá, díky interakcím ji lidé uvidí a upvotují ji. Top ten otázek je vždycky zodpovězeno. Vždycky. Pokud odpověď nezazní z pódia, napíšou ji.

Stejně tak máme interní sociální síť, jmenuje se MemeGen. Taky je popsaná tak, že o ní můžu mluvit. Je, řekl bych, ultra privátní, proto vám neukazuju slajdy kolegů, ale tohle jsou moje. Komentujete na ní dění ve firmě pomocí memů, těchhle věciček, které si sami vyrobíte, a lidé vám je lajkují. Dostat se do top ten je obrovsky prestižní záležitost. Tady se musím pochválit: tenhle mě jednoho dne dostal do top ten. Vzal jsem tam synka a moc se mu tam líbilo. Ten nahoře je taky můj a taky dostal hodně lajků, protože komentuje realitu, kterou hodně z nás zná. I na MemeGenu to funguje přes interakce a vzájemné lajkování. Pokud je nějaké téma, které hýbe firmou, někdy se poprvé zvýrazní právě na téhle sociální síti. Některé kauzy kolem Google, které jste třeba v minulých letech zaznamenali, spustila buď nějaká interní komunikace, nemusel to být nutně MemeGen, nebo něco venku.

Měřit čísly je strašně důležité, do toho už jsem ťuknul. U nás jsou takové hlášky, že co neměříte, to neexistuje. Pokud si řeknu, že budu dělat inovované formáty, a nemám jak to změřit, neprokážu, že jsem v tom byl úspěšný. A úspěch prokazuju vůči OKR a příběhu o impactu. Čísla, všude čísla. Vyplývá z toho obrovský důraz na analytiku. Každý tým má buď částečný, nebo plný úvazek analytika. Některé týmy mají celé analytické oddělení, které jen zkoumá, jak se systém chová. Feedback je v komplexních adaptivních systémech neskutečně důležitý komponent. Máme milion různých dashboardů, databází a dat. Když děláte nějakou aktivitu, hned přemýšlíte, jak ji naměříte. A jestli je indikátor, který jste si vybrali, ten správný, který vám řekne, jestli byla aktivita úspěšná.

Přijmout chybu. Tohle je moje dítko, když se učilo chodit. Pořád padalo. Kdybych byl klasická hierarchická firma, řekl bych: „Dobrý, padáš, zkus to ještě jednou. Zase sis spadl, nemáš na to, nemůžeš chodit. Máš padáka, budeš dělat něco, kde nemusíš chodit, protože chození a ty, to ne.“ Dodnes by nechodilo. U nás samozřejmě jsou chyby, které neakceptujeme. Předpokládá se, že chyba nejde proti klíčovým hodnotám firmy, proti hodnotám spolupráce. Předpokládá se, že to není chyba, kterou jste udělali podruhé, potřetí. A když uděláte chybu, předpokládá se, že poučení z ní nasdílíte dál. Jsou k tomu i celé velké dokumenty a čím větší chyba, tím větší povinnost sdílet. Jednou měsíčně nám chodí e-mail s top ten největšími průsery ever. Jsou to fakt dlouhé dokumenty, přečtete si v nich, že někde v Austrálii kdosi cosi, je to sto stránek a jsou tam přepisy chatů, ve kterých to programátoři řešili, a tak dále. To je strašně důležité. U nás se říká blameless culture of fail. Je neskutečně důležité, aby tam nebyl blame, obviňování, protože jinak vám lidi nebudou sdílet. Proč bych měl sdílet, když vím, že mě za to někdo bude kamenovat?

Ano, možná se stane, že váš manažer vyhodnotí, že na tenhle typ aktivity to s chozením dlouhodobě opravdu nevypadá dobře a je třeba vám nějak pomoct. Co kdyby ses zkusil učit chodit ve sněhu? Třeba ti dá nějakou podporu. Akceptování failů.

Viditelnost, týmová pohoda a nábor

Daniel Franc

Interakce, to už jen prosvištím. U nás je viditelné všechno. Můžete to zneviditelnit, ale kultura je taková, že to zviditelníte. Vidím cíle všech lidí v celé firmě, jejich OKR. Díky tomu se s nimi můžu dobře propojovat. Můžu jim dát nabídku, která přispěje jejich cíli, nebo přispěje jejich objectivu i mému, přestože key results jsou jiné. K tomu ale potřebuju vidět, co dělají. Musejí mi to říct, a ne jen mně, musejí to říct všem. Vidíme si do kalendářů, do dokumentů a spousta organizací si jednou týdně posílá report. Musíte být dostupní. Protože jsme distribuovaný tým, je vysoce podporované cestování, neskutečně dobře funguje videokonferenční systém a neustále nám jede nějaký chat. Kdo používáte Slack, my používáme Google Hangouts, ve výsledku je to totéž. Aby mravenečci vůbec mohli vytvořit nějakou hodnotu na základě toho, že tam probíhají nějaké patterny, musejí spolu extrémně komunikovat a být si extrémně dostupní. Komunikace a dostupnost jsou absolutní základ.

Strašně důležitá je týmová pohoda. Don't be a jerk, don't be an asshole, to je trošku jedna z neoficiálních hodnot Google, máme na to i stránku na intranetu. V našem týmu máme ještě hodnotu „očekávej dobrý záměr“. Když někdo přijde a kritizuje tě, nalaď se prosím na to, že tě možná nechce potopit, sestřelit, ukázat, jaký jsi hlupák. Možná to myslí dobře. Když máme s kolegou feedback, někdy mu třeba předem řekneme: „Hele, prosím tě, k tomu, co budu říkat: assume positive intent. Nechci tě tu nějak sestřelit, jde mi o to, abychom se v tom, co teď děláme, nějak pohnuli jinak.“

„Když někdo přijde a kritizuje tě, nalaď se prosím na to, že tě možná nechce potopit, sestřelit, ukázat, jaký jsi hlupák. Možná to myslí dobře.“

Daniel Franc

Tohle je výzkum, který si pak můžete vygooglit na jedné stránce, kterou vám ukážu. Máme výhodu dat, obrovského množství čísel. Pokud máte firmu měřenou čísly, máte na všechno nějaká čísla. Naše personální oddělení, kterému se říká People Operations, toho samozřejmě využívá a podle číselných ukazatelů úspěšnosti zkoumá, kdo je úspěšný a kdo ne. Zjistili, a je to projekt Sokrates nebo Aristoteles, to je jedno, dá se to vygooglit, těchto pět předpokladů úspěšných týmů. Jejich komentář k tomu říká, že je to dost jiné, než co se běžně učí třeba na kurzech týmové spolupráce. Říkají, že u jejich nejúspěšnějších týmů je zdaleka nejdůležitější, aby se tam lidé cítili psychicky bezpečně: že z nich nikdo nebude dělat vola, že můžou volně sdílet, že je tam transparentnost a tak dále. Pak to, že se na sebe můžou spolehnout, že je jasná struktura rolí, komu jde o co. A dál je důležité, že práce má nějaký smysl a že je vidět dopad, který uděláte. Tyhle věci může hodně ovlivnit manažer, kdo tady vedete týmy.

A konečně poslední. Asi už cítíte, proč jsme tak obsedantní v najímání lidí, kteří tam patří: celé se to od toho odvíjí. Abyste v tomhle systému byli úspěšní, potřebujete mít tu DNA, tu kulturu, protože strašně moc věcí rozhodujete sami. Náš hiringový, najímací proces je dost komplikovaný i komplexní. Studenty hodně zajímá, na co se díváme. Jednu věc už jsem řekl: jestli ten člověk dokáže uspět i v jiné roli za pět let. U každého interview, ať je na jakoukoli roli, od recepční po seniorního direktora, se díváme na čtyři oblasti. Za prvé, jestli ten člověk myslí a je kreativní, když to hodně zjednoduším. Kognitivní dovednosti. Nevím, jestli se tohle úplně naučíte ve škole. Druhá věc, my tomu říkáme emergent leadership, je to, že když je třeba, dokážete jít a vést projekt, vést lidi, nebo minimálně protlačit myšlenku. Najímáme hodně studentů přímo ze školy a ptáme se jich, kde nám dokážou ukázat, že k tomu došlo. I kdyby to mělo znamenat: „Naplánoval jsem dovču pro rodiče a bráchu, přesvědčil jsem je, že je to dobrý, a nakonec byli spokojení.“ Taky nevím, jak se to učí ve škole. Googliness, to je soulad s hodnotami, které jsem tu jmenoval. A konečně poslední, ohledně školy taky nevím, je až technická znalost. Jako programátor jste dobrý programátor, jako programový manažer dokážete manažovat projekty a programy. Ale všimněte si, že ty první tři jsou to, čemu se říká soft skills. Jsme inženýrská firma a koukejte: tři ze čtyř věcí jsou pro nás soft skills. Když se bavím s učiteli, říkám: ano, technické dovednosti jsou naprosto nezbytné a nutné, ale u nás jsou tři další kolem soft skills.

Kultura… Asi bych teď skončil. Tady jsou nějaké odkazy. Hodně věcí, které vám tu ukazuju, je ze stránky re:Work, g.co/rework, protože jedna z hodnot Google je zveřejňovat co nejvíc věcí. Díky tomu tu s vámi můžu být, jinak by to asi bylo tajné. Zveřejňujeme proto, že tím rozvíjíme ekosystém, celé okolí. Pokud chceme lidi, kteří pracují jako my, bylo by dobré, aby firmy, ze kterých k nám přicházejí, pracovaly jako my, protože pak bude třeba o něco větší match, jestli to řeknu hodně zjednodušeně.

Ze všech knížek, které o Google vyšly, můžu s lehkým srdcem doporučit především Nová pravidla neboli Work Rules od Laszla Bocka. To byl pán, který tenhle systém zaváděl, šéfoval našemu personálnímu oddělení. Od ostatních se ta knížka liší jednak tím, že je inside, a za druhé: některé inside knížky jsou trošku moc na růžovo, v Google je všechno… Kdežto Laszlo Bock je přiměřeně kritický, ukazuje i to, jaké jsou slabiny tohohle systému. To bych rozhodně doporučil. Tak, máme čas na otázky, děkuju.

Otázky publika o korporacích, výrobě a specializaci

Moderátor

Vy to, Dane, ani nevíte, ale my jsme odstřelovali jednu otázku za druhou, protože jste na spoustu z nich odpověděl v průběhu, což je dobře. Hodně vysoko jsou otázky, jak zavést chaord v korporaci, co je největší zabiják, 20 % času a tak dále. Co byste poradil lidem, kteří cítí, že by tohle asi byla cesta, ale jsou ve velkých firmách?

Daniel Franc

„Hele, v malém týmu si můžete udělat ostrov pozitivní deviace a jet si tam svůj příběh.“

Daniel Franc

Dám jednu radu, která je trošku na nic, protože se s tím moc nenadělá: nejdůležitější jsou samozřejmě lidi. Pokud máte možnost vybírat si členy týmu, vybírejte takové, kteří svým nastavením odpovídají třeba tomu, o čem jsem vám tu povídal. Pokud máte možnost ty lidi rozvíjet, rozvíjejte je. Chodíval jsem a ještě občas chodím do velkých korporací, které jsou zoufalé z toho, že celkový rámec tohle nepodporuje. Hele, v malém týmu si můžete udělat ostrov pozitivní deviace a jet si tam svůj příběh. A jen si udělat interface na zbytek firmy. To jde.

Když se vám podaří tohle postavit a máte ty lidi, co je nejdůležitější? Nastavení systému a očekávání. Pojďme se měřit podle key resultu objectivu, který si řekneme na začátku. Já jako manažer si možná poslechnu, co chcete, OKR, […], když se to zavede, ale nakonec vás budu hodnotit podle toho, jak vaše klíčové výsledky přispěly tomu, o co se snaží náš tým. Začít od kultury a od systému. Kultura jsou lidi, systém je těch pár věcí, o kterých jsem tu mluvil. Pak vám bude fungovat i sdílení a otevřenost. Někdy lidé říkají: „Tak pojďme sdílet, co jsme se naučili, jaké chyby.“ Nikdo vám ale nebude sdílet chybu, pokud z ní plyne postih. Postih může být i nepřímý. Postih může být, že kolega slyší, že se vám něco nepovedlo, a použije to proti vám v nějaké interní politické hře. Pokud tohle všechno existuje, nemáte šanci ten systém postavit.

Moderátor

Možná se zeptám, je tu pár otázek: IT firma versus výroba. Výborná otázka.

„Nikdo vám ale nebude sdílet chybu, pokud z ní plyne postih. Postih může být i nepřímý.“

Daniel Franc

Daniel Franc

Prosím pěkně. Ve výrobě je to celé daleko komplikovanější. Potkávám se a potkal jsem se s manažery výrobních firem, kde je kultura celého odvětví úplně jiná, než o jaké se tu bavíme. Pravidla, o kterých jsem tu mluvil, je nutné přetavit. Doporučuju k tomu knížku, a nechci, aby to znělo jako reklama, já jsem ji překládal. Jmenuje se Wikinomie a překládal jsem ji proto, že mě naprosto nadchla tím, jak ukazuje, že pravidla téhle spolupráce z měkkých oborů, ze služeb, financí, IT, dostanete i do firmy, jako je Boeing. Boeing 777 byl vyvinut na základě těchto principů mezi výrobními firmami. Zajímavé bylo, že ten Boeing tenkrát soupeřil s Airbusem A380. Dlouho se říkalo, že Boeing má spoustu problémů, vyvíjeli ho o tři roky déle než Airbus, který velmi direktivně řídilo francouzské konsorcium. Kdo jste loni viděli zprávy, Airbus A380 možná skončí, nikdo ho nechce kupovat. Boeingu 777 se naopak daří. Osobně k tomu umím poradit málo, ale ty metody tu jsou a knížka Wikinomie o nich mluví víc.

Moderátor

Klidně, pokud se chcete zeptat, zvedněte ruku, dám vám mikrofon […]. Ale otázek je habaděj. „Úzce specializovaný odborník je špatný mravenec, když se nedokáže přeorientovat a exceluje jen ve svém oboru. Kam se hodí, když ne do Googlu?“

Daniel Franc

Tady to tvrzení trošku zjemníme. Úzce specializovaný odborník u nás: hele, máme třeba Vinta Cerfa, který v uvozovkách založil internet, a ten je super specializovaný. Parta, která u nás dělá umělou inteligenci, mi připadá jako z jiné planety, jak jsou specializovaní. Pokud chcete být ve svém oboru úspěšní, specializace je nutná. Ale. A teď je tu to ale. Pokud chcete svůj obor rozvíjet ve firmách, které jsou založené na interakci zdola, spolupráci, komunikaci, budování dočasných týmů, na tom, že se v týmu dohodnete, že dokážete zavelet, že dokážete dát programátorovi feedback, který ho nenaštve, tak to jsou soft skills. A minimálně v tomhle prostředí budete jako vysoce specializovaný odborník soft skills potřebovat, pokud chcete být úspěšný.

Kde bude Google za 10 až 15 let? Já nevím, kde bude za půl roku, přátelé. A neříkám to proto, že bych chtěl poukazovat na nějaký chaos, ale právě na komplexitu toho, co řešíme. Už se několikrát stalo, že během roku došlo k nějaké velmi dramatické změně, buď ve vnějším ekosystému, nebo uvnitř, a my jsme na ni okamžitě operativně reagovali. Proč? Protože nejsem svázaný nějakým strašně ostrým plánem, který by říkal: celý rok budeš dělat jedno, protože jsme někomu slíbili nějaká čísla na konci roku, a přes to nejede vlak. Pak se něco stane a já si tu pořád jedu ta svoje čísla. Proto zkušeně říkám: nevím. Uvidíme. Otázka splněna.

Moderátor

Ještě jednu položím: „Nemám IT vzdělání, ale mám nápady. Jak se můžu uplatnit v Google?“

Daniel Franc

„Když dokážete systému přinést hodnotu, je úplně fuk, z jakého zázemí pocházíte.“

Daniel Franc

Super. Vedu tým v engineeringu a vzděláním jsem sociolog. I tak to může být. U nás se uplatní každý. Mám kolegu, který zdola rozjel program, který do Google přinesl mindfulness, meditace. Je to jogín. Manažer v Google, jogín. Dělá jógu naplno. Když dokážete systému přinést hodnotu, je úplně fuk, z jakého zázemí pocházíte. To je strašně důležité. Studentům doporučuju být flexibilní. Rozhodně si držte svou linku, co vás baví, ale prosím nezapomínejte na to ostatní. Nezapomínejte být lidmi.

Otázky publika o škole, práci a zákaznících

Divák

Měl bych dotaz na širší společenský kontext tohohle. Říkáš, vybírejte si do systému lidi tak, aby ten systém fungoval, a to je základ. A teď tu máme nějaké státy a máme tu lidi, kteří v takovém prostředí rozhodně fungovat nemůžou. Jak vidíš tuhle otázku?

Daniel Franc

Ano, to je výborná otázka. Můžete si říct, že chcete nejlepší lidi. My máme třeba určitou výhodu v tom, že nám chodí hodně životopisů. Já jsem měl x svých firem a vím, jak je to strašně těžké. Pokud jsem tu firmu zrovna nepoložil sám svým chaosem, položil jsem ji tím, že jsem neměl dobré lidi. K celospolečenskému kontextu mám osobní názor a pak vám řeknu, co s tím dělá Google. Můj osobní názor je, že výchova a školství jsou absolutní základ. Jsem zapojený do x školských projektů a pomáhal jsem rozjet několik učitelských komunit. Kromě GDG jsem rozjel Google Educator Group, komunitu pro učitele, kterou jsem tu vůbec nezmiňoval. Ta teď jede po celém světě a učitelé se v ní potkávají a povídají si o tom, jak reagovat na všechny ty změny, o kterých se tu bavíme, a jak na ně připravovat děti. Ukázal jsem vám, že tři ze čtyř věcí, které chceme, se ve škole nenaučíte. Stejně tak se firma, nebo minimálně naše organizace, snaží o to, aby se to dobré, co technologická změna přináší, pokud možno dostalo právě do škol, do výchovy, do obecného povědomí, a aby si rodiče a školy mohli vybrat, jak chtějí se svými dětmi pracovat. A pokud vyhodnotí, že je tohle důležité, ať tu možnost mají.

Můj synek chodí na dost alternativní školu, kde je důraz právě na tyhle dovednosti. Taky se v tom plácají, je to začátek, nevědí, jak na to, ale pořád je to pro mě důležitější, protože vím, co umí třeba ve druhé třídě. Teď měli prázdniny a on jeden den strávil tím, že si dělal prezentaci v PowerPointu na téma baterie, protože ho to baví a v té škole ho to naučili. On […], to po něm nechtějte, ale prezentaci na téma baterie vám udělá.

Moderátor

Trošku se dostáváme k work-life balance. Kolik hodin denně pracujete? Zajdete si potom na pivko, nebo jak to vypouštíte? Měl jste tam slajd o tom, že berete synka do práce. Jak to funguje?

Daniel Franc

Každý to máme trošku jinak. Já už jsem svým workoholickým obdobím prošel, myslím, že se to týká asi každého z nás. Jsou dny, kdy jsem v práci do dvou do rána, včera, dneska, protože dneska večer launchujeme. Jsou dny, kdy si v uvozovkách odkroutím svých 8 hodin a jdu spokojeně domů. Jsou dny, kdy nedělám vůbec, protože jsem byl třeba v sobotu na nějakém eventu. Protože jsem, jak říkám, trošku chaotik a kdybych si to nehlídal, možná bych moc nepracoval, mám na sebe osobně takový vnitřní bič, že minimálně těch 8 hodin tam být musí. Velmi často jich je víc. Když si některý den dám třeba dopoledne volno, snažím se to nějak vyrovnat. Tu možnost máte a to je důležité. Musíte ale vědět, co chcete. Mohl bych makat daleko víc, možná chytřeji, možná lítat víc do Ameriky, kde sedí můj tým, a způsobit tím nějaká větší propojení, díky kterým by můj kariérní postup ve firmě byl určitě rychlejší, než je teď. Jsem spokojený, jak to je. Důležité je, že tu možnost máte.

Češi mají jednu charakteristiku. Jsou data, která říkají, že v práci trávíme skoro nejvíc času ze všech evropských národů, a to skoro s nejmenší efektivitou. Chodíme si do práce na kafe a na pokec s kamarády. V Americe, když si chci s někým popovídat, dívají se na mě, že je vytrhuju z práce, co si to dovoluju: zajdeme na pivo po práci. To by bylo širší téma, ale snad jsem aspoň odpověděl.

Divák

Dobrý den. Velmi inspirativní. Mám dvě otázky. První: ve vaší přednášce jsem nezaregistroval interface se zákazníkem. Jak se na to díváte? Je to hlavně kvůli komunitě a vzdělávání, ty platformy jsou vynikající, mají obrovské možnosti. A druhá otázka: jakým způsobem chcete managovat právě třeba interakci se zákazníky a třeba zavádějící informace, které jsou velkým tématem?

Daniel Franc

Zákazníci jsou pro můj tým komunitní organizátoři. To je můj klient. Chci, aby byl spokojený, aby využíval hodnotu od nás. To je pro mě zákazník. Pro jiná oddělení je to jiný typ zákazníků: agentura, která nakupuje reklamu, autor videí na YouTube. Spousta našich hodnot je taková neformální, ale máme tři hodnoty, přes které nejede vlak a které se neustále připomínají, a první z nich je respect the user. Dřív se říkalo user first, everything else comes second. Neboli zaměřte se na uživatele, ne na svůj benefit, ne na konkurenci, ne na to, jestli děláte věc, která je zrovna procesně správně. Dělejte to, co je dobré pro uživatele. Dělejte to důsledně a uvidíte, že zbytek je magie, která nastane potom. Chtěl bych to rozvinout, ale nechám to takhle.

„Dělejte to, co je dobré pro uživatele. Dělejte to důsledně a uvidíte, že zbytek je magie, která nastane potom.“

Daniel Franc

A ta druhá otázka, připomeňte mi ji, já ji pak zopakuju. Tak, nekorektní informace. To je samozřejmě velké téma, které řeší kolegové. Myslím, že se zvažuje spousta přístupů, jak se k tomu postavit. Je to těžké téma, protože se samozřejmě nějak dotýká hodnot. Hodnota svobody slova versus nějaký společenský dopad. Upřímně řečeno jsem sám zvědavý, jak ta diskuze dopadne. Určitě je důležité slyšet hlasy všech, velmi často si i zveme lidi a bavíme se spolu. Uvidíme. To je asi to, co k tomu dokážu říct.

Moderátor

A já si dovolím poslední otázku. Kde vy, Dane, berete inspiraci?

Daniel Franc

Na akcích, jako je tahle. Dodnes chodím na workshopy a školení, a když mám zrovna volno, někam vyrazím. To je pro mě největší inspirace. To je ta obecná, a pak je oborová. V našem oboru moc literatury ani článků není, spíš objíždím různé konference a potkávám se s lidmi přímo v terénu. Hodně je to na interakcích. Ještě ke Slidu: vy to nebudete mazat, takže se tam můžu podívat a případně ještě na některé otázky odpovím v komentáři ve Slidu. Během dneška, zítřka.

Moderátor

Děkujeme. Daniel Franc, díky.

Další rozhovory

Business a managementPodcast

Management nové generace: Proč tradiční příkazy v roce 2024 selhávají

NášKmen Jirky Kratochvíla

Rozhovor o human-centric přístupu ke změně a managementu. Daniel Franc vysvětluje, proč změnová iniciativa stojí na tom, zda ji přijmou lidé, jak pracovat s odporem ke změně a k AI, proč učení patří do běžné práce a proč se manažer posouvá od zadávání a kontroly k vytváření podmínek, ve kterých lidé uspějí.

Číst přepisPustit na YouTube

Business a managementVysílání

Co jsem se o OKR naučil v Google

Red Button EDU, Mistrovství v OKR #6 (placený obsah)

Rozhovor o tom, co se Daniel Franc o OKR naučil v Googlu. Vysvětluje, proč jsou OKR spíš způsob uvažování a zpětná vazba pro tým než metodika, a varuje před jejich napojením na hodnocení lidí.

Na Red Button EDU (placené)

Business a managementVysílání

Leadership a firemní kultura v online světě

Home Office TV (Red Button, Koronavirový speciál #12)

Spolu s: Luboš Malý

Rozhovor z jara 2020 o tom, jak lockdown mění spolupráci, leadership a firemní kulturu. Daniel Franc z Googlu a Luboš Malý z LEGA mluví o procesech jako dohodách, o cílech podle OKR, situačním leadershipu, udržování vztahů v týmech na dálku a o principech komunit, které se dají přenést do firemních týmů.

Číst přepisPustit na YouTube

Všechny rozhovory
Daniel Franc přednáší v sále s publikem

Pojďme se pobavit, jak do vaší změny dostat lidi - a mít je jako její motor.

Zobrazit e-mail

LinkedIn