Daniel Franc Napište mi
NášKmen Jirky Kratochvíla

Podcast

Rozhovory

NášKmen Jirky Kratochvíla

Management nové generace: Proč tradiční příkazy v roce 2024 selhávají

59:07Moderuje Jirka Kratochvíl

Rozhovor o human-centric přístupu ke změně a managementu. Daniel Franc vysvětluje, proč změnová iniciativa stojí na tom, zda ji přijmou lidé, jak pracovat s odporem ke změně a k AI, proč učení patří do běžné práce a proč se manažer posouvá od zadávání a kontroly k vytváření podmínek, ve kterých lidé uspějí.

Pustit na YouTubeČíst přepis

Přepis je upravený pomocí AI kvůli lepší čitelnosti: bez výplňových slov a opakování, s učesanými větami. Nejde o doslovný záznam. Místa, kterým v záznamu nebylo rozumět, označuje […].

Úvod: Human-centric změna 00:00

Jirka Kratochvíl

Posloucháte novou epizodu podcastu NášKmen, ve které se budeme věnovat tématu, které zásadně mění způsob, jakým firmy přemýšlejí o řízení lidí. Mým hostem je Daniel Franc, který se dlouhodobě věnuje propojování lidí zdola a v decentralizovaných strukturách. Zároveň upozorňuje na to, že jakákoli změnová či manažerská strategie potřebuje, aby ji především přijali lidé, kterých se týká, a aby lidé byli motorem změny, a ne její brzdou. Tématem dnešní epizody je human-centric přístup ke změně a managementu. Dane, vítejte v podcastu NášKmen.

Daniel Franc

Díky za pěkný úvod.

Jirka Kratochvíl

Jsem rád, že jste pozvání přijal. Už jsme se v minulosti potkali: vystupoval jste na akci, která se jmenovala HRko, a tam jste mě zaujal, zaujalo mě vaše myšlení. Kdybyste měl našim posluchačům shrnout, jaká byla vaše kariérní cesta až k dnešnímu podcastu? Je opravdu velmi bohatá.

Danielův příběh a „propojování lidí“ 01:11

Daniel Franc

Je to pravda. Na CV mám zdánlivě úplně nesouvisející věci. Býval jsem softwarový inženýr až do úrovně hlavního architekta a vedoucího softwarových týmů, dělal jsem outdoorové vzdělávání v buši v Austrálii, působil jsem jako lektor soft skills, budoval jsem online i offline komunity, zabýval jsem se vývojářským marketingem a dělám i věci jako fotografie. Pro mě je to ale všechno spojené jedním silným tématem: jak jakoukoli iniciativu, o kterou se v těchto oborech snažíme, prosvištět skrz lidi tak, aby byli motorem toho, co chceme způsobit, a ne brzdou, nebo jen někde v pozadí, zatímco si řekneme: tady je nějaká super iniciativa a teď ji spustíme.

Celé moje životní téma je propojování lidí navzájem, propojování lidí s technologiemi (hodně se teď zabývám AI adopcí ve firmách) a propojování lidí se značkami (letos budu mít hodně práce v brand marketingu). Všechno ale právě tím způsobem, že se díváme na to, co na to lidi a jak dosáhnout toho, aby nám to lidi vzali, aby to roztlačili a aby to pro ně nakonec mělo nějakou hodnotu.

Daniel Franc a Jirka Kratochvíl ve studiu podcastu NášKmen
Daniel Franc a Jirka Kratochvíl ve studiu podcastu NášKmen 02:22

Proč změna začíná až po rolloutu 02:31

Jirka Kratochvíl

Lidé jsou tedy středobodem celé firmy, celého byznysu, že?

Daniel Franc

Středobodem byznysu, jakékoli změnové iniciativy nebo obecně jakékoli iniciativy, kterou chceme něco způsobit. Dalo by se asi říct: co je to za blbost, všechno, co děláme, je přece o lidech. Jenže v důsledku tak ty iniciativy často nevypadají. Když máte nějaký velký změnový projekt nebo strategii, dá se, velmi správně, strašně moc energie do toho, jak to udělat, aby to přineslo byznys, jak to nastavit procesně, jak zorganizovat firmu a řídicí orgán. Pak už jsou z toho všichni úplně unavení a řeknou si: tak to vyrolujme. A já říkám, že tady začíná ta práce.

Jirka Kratochvíl

To, že jsou lidé středobodem změny, je často asi hodně jen na papíře, ale v praxi to tak vždycky nebývá.

Daniel Franc

Nebývá. Když domyslíte implikace toho, že jsou lidé středobodem změny, znamená to, že musíme akceptovat, že lidi mají svoji agendu a svoje cíle, které nemusí být úplně totožné s našimi. Ve velmi racionálně, inženýrsky správně postaveném systému, který jim chceme nabídnout, ať je to nějaká změnová iniciativa, nebo třeba adopce AI, která se teď hodně řeší, mají lidi vůči logice toho systému jistou iracionalitu. Během toho, co se snažíme náš projekt dostat do reality, se můžou objevit naprosto drobné věci, které ho můžou úplně zabít, a my jsme na ně nemysleli.

Kantýna a Slack: maličkost, velký dopad 03:24

Daniel Franc

Bavil jsem se, už je to nějakou dobu, s jednou firmou, která dělala velmi komplexní projekt. Byl to merger dvou velkých firem a bylo tam odmakáno strašně moc opravdu dobré práce. Když jste se ale bavili s lidmi v té firmě, byli naštvaní, protože jim zrušili kantýnu a vzali jim Slack. A teď si vezměte: věřím, že kantýna ani Slack rozhodně nebyly nějakou významnou položkou v celém tom možná i miliardovém mergeru. Narazilo to ale na to, že pro lidi byl zrovna jejich zážitek z práce strašně důležitý. Tyhle dvě věci pro ně byly důležité, a pak měli tendenci vnímat i zbytek změny s jistou nedůvěrou a negativně.

A to je jen jeden z mnoha příkladů, kdy by se řeklo: taková blbost. Ono to úplně blbost není, ale v tom miliardovém objemu, v tom, co znamená merger dvou velkých firem, to opravdu byla blbost. A přesto to ovlivnilo celé to, jak ta změna prosvištěla.

Mechanický vs. komplexní svět firem 05:28

Jirka Kratochvíl

Když se dnes bavíme o řízení lidí ve firmách, z jakého mentálního rámce většina firem vychází? Jsou to procesy, výkon, kontrola?

Daniel Franc

Naštěstí se to hodně rozšiřuje, hodně firem začíná uvažovat v rámcích, které jsou nové. Spíš než abych si troufl tvrdit, že většina firem něco dělá, zkusím to postavit do kontrastu. Je tu rámec, který je mechanický, a znovu řeknu to slovo inženýrský, ale v dobrém slova smyslu: Henry Ford a výroba nějakého velmi složitého stroje u pásu. Je o tom, že celý systém dokážeme nadesignovat, vymyslet, pak spustit a řídit. Když v té mašině něco přestane fungovat, vezmete experta nebo manuál, půjdete a opravíte to. A ono to funguje.

Současný svět takhle nefunguje. Říká se, že výroba aut je komplikovaná, kdežto současný svět je komplexní. To nemusí znamenat, že má tisíc stránek manuálu jako výrobní linka u Forda nebo lednička, ale že ten svět funguje jinak. Když vezmu ledničku, ta nám docela predikovatelným způsobem vyrábí chlad. A pak tu máme počasí. Dneska byla neskutečná kosa, ale bylo to krásné. Přitom nikdy přesně nevíme, jaké faktory vedly k tomu, že je dneska minus šest. Víme to samozřejmě s docela velkou pravděpodobností, ale může se to změnit. Fungujeme v prostředí, které je komplexní.

Daniel Franc
Daniel Franc 07:19

Hodně firem to pochopilo a začíná se podle toho i samo organizovat. Jejich mentální východisko je, že říkají: nikdy úplně nepochopíme, jak funguje trh, a nikdy úplně nepochopíme, jak funguje naše vnitřní organizace. Proto se budeme snažit hodně sledovat, neustále sbírat data a feedback a pokusíme se posunout rozhodování hodně dolů, protože než data probublají na nějakou řídicí úroveň, kde se rozhodne, uplyne daleko víc času, než jsme schopní tomu dát. Mindset, který je o hierarchii, direktivě, kontrole, systematičnosti a logičnosti, je úplně v pořádku, ale není vždycky připravený reagovat na komplexitu.

Human-centric posun: komunikace a příběh 08:07

Jirka Kratochvíl

Vy často popisujete human-centric management ne jako revoluci, ale jako posun. Co tím posunem konkrétně máte na mysli?

Daniel Franc

Je dobré o tom uvažovat na konkrétních parametrech. Podíváme se na to, jak fungují firmy, a řeknete si: OK, pojďme naše iniciativy dělat tak, aby reflektovaly, kde jsou lidi, a zároveň lidem pomohly tu změnu zařídit tak, aby z ní firma benefitovala. Celý human-centric přístup není jen o tom, aby lidem bylo ve firmě dobře. To je hrozně příjemný vedlejší efekt. Cílem samozřejmě je, aby firma prosperovala, tedy vytvářela nějaký byznysový výkon. Ta logika ale říká, že to už nepůjde bez toho, aby lidi byli plnou součástí.

Pak můžete řešit nejrůznější věci, například jak funguje komunikace. V hodně firemních iniciativách jsou úžasné interní komunikační týmy, které vám věci umí sdělit a vysvětlit.

Jirka Kratochvíl

Ale to nestačí.

Daniel Franc

Lidem můžete něco oznámit a oni zavřou pusu, drží krok a jedou. Daleko účinnější ale je, když si řeknete: pojďme to, co chceme, možná vytvořit spolu s lidmi. Pojďme to udělat tak, aby si to, co jim chceme říct, možná řekli mezi sebou. Možná odehrát nějaké týmové ceremonie, kde si týmy iniciativu, kterou chceme spustit, nějakým způsobem osahají. Pojďme dosáhnout toho, aby to lidi nezažili jako vyhlášení plakátem na chodbě, ale tak, že jim rovnou nabídneme nějakou možnost, jak se zapojit. Pojďme sbírat zpětnou vazbu a vymyslet, jak upravit komunikaci, a nejen komunikaci, ale i samotný projekt.

„Celý human-centric přístup není jen o tom, aby lidem bylo ve firmě dobře. To je hrozně příjemný vedlejší efekt.“

Daniel Franc

Pojďme to podat jako příběh. Ne data, strukturu, systém a logiku, ale příběh o tom, jak naše firma vstupuje do věku umělé inteligence, což znamená, že se přerodíme na nějakou novou úroveň, a pojďme hledat, co ta nová úroveň je. Takhle se můžete dívat na komunikaci.

Ambasadoři vs. AI šampioni v týmech 09:30

Daniel Franc

Můžete se dívat i na to, kdo je agentem změny. Change management s tím samozřejmě velmi šikovně pracuje, ale human-centric logika říká: pojďme se podívat na to, kdo jsou ve firmách skuteční hybatelé jakékoli změny. Nebývá to nutně board a leadership. Dokonce to ani nebývá úplně team management. Bývají to různí neformální lídři, neformální influenceři.

„Lidem můžete něco oznámit a oni zavřou pusu, drží krok a jedou. Daleko účinnější ale je, když si řeknete: pojďme to, co chceme, možná vytvořit spolu s lidmi.“

Daniel Franc

Můžou to být ambasadoři. Slovo ambasador znamená, že už máte od firmy daný status, firma vám řekne: ty buď ambasadorem téhle změny. To už je dobré, protože to znamená, že ten člověk funguje v těch sítích a že už jsme na cestě. Ambasador nebo ambasadorka je ale pořád pojmenovaná role. A pak jsou lidi, kteří jsou neformálními ambasadory.

V kontextu AI adopce se bavíme o dvou takových rolích. Jedni jsou ambasadoři, které jste vyškolili a připravili a kteří s vámi můžou být průběžně v nějaké komunikaci. A pak jsou ti, kterým se někdy říká […], aby se to odlišilo od ambasadorů. To jsou opravdu lidi v týmu, ten jeden člověk z deseti, který si AI doma večer zkouší, sleduje blogy, sleduje podcasty a hraje si s tím. Když v týmu něco nevím, řeknu: Petře, prosím tě, pojď mi s tím pomoct. Nejdete za oficiálním vzděláváním na intranetu. Je to totéž, co vám řekne Petr, ale intranet je daleko. To není lidská síť.

Tohle je jeden zvláštní příklad. Mohl bych jich dávat víc, ale vím, že máte připravené ještě další otázky.

Jirka Kratochvíl

Je jich tam hodně. Když vás poslouchám, napadá mě, jestli jsem to správně pochopil: human-centric management dává možná větší důraz a sílu lidem, protože tradiční manažerské rámce jsou hierarchické, takové direktivní. Nahoře se něco vymyslí, dolů se to naroluje a takhle to bude. Kdežto vy říkáte, že je potřeba hledat v týmech lidi, kteří převezmou zodpovědnost, protože je to baví. Je to tak? Chápu to správně?

Učení v práci: konec školení „v pátek“ 12:50

Daniel Franc

To je jedna z možností, jak se dívat na to, jak změnu přiblížit lidem. Možností je samozřejmě daleko víc. Můžete se třeba dívat na to, jakým způsobem probíhá učení lidí. Když rolujeme nějakou novou změnu nebo iniciativu a potřebujeme na ni lidi naučit, udělá se centrální školení a doufáme, že to lidi použijí v praxi. Celý loňský rok jsem se pohyboval v L&D, ve firemním vzdělávání, a tam už dávno víme, že to úplně nefunguje. Ve světě, kde se neustále musíme něco učit, je jedinou možností, aby se lidi učili průběžně.

Nefunguje to ale tak, že osvícený manažer nebo manažerka, třeba i v dobré víře, řekne: tak jo, milý týme, příští měsíc si dejte dvě hodiny v kalendáři a učte se, dávám vám prostor. Když si lidi ten dvouhodinový prostor vybukují, určitě to znáte sami na sobě, řeknete si: v pátek od deseti do dvanácti se budu učit. Pak nastane pátek, deset hodin, vy vidíte svoje to-do a řeknete si, že to nechcete dělat o víkendu, a dáte čas tomu.

Když se pak podíváte na human-centric přístup, který říká, jak lidi fungují: lidi si dvě hodiny čas neudělají. Pamatuju si, že jsem školíval dvoudenní tréninky. Dneska se to zrychlilo a problém jsou teď dvě hodiny. Vy s tím nebojujete. Nemusíte lidi do těch dvou hodin honit, ale řeknete si: dobře, pojďme se učit během práce. Pojďme z toho udělat součást práce, říká se tomu in the flow nebo on the job. Pojďme se učit během toho, co děláme.

Když tedy dostanete nějaký úkol, zase třeba v kontextu AI, pojďme použít chatbota. Jasně, vy teď třeba nevíte, jaký je na to prompt. Dejte si během práce chvilku a zjistěte si to. Jsou firmy, které mají intranety s promptovými databázemi, někdy si to opravdu musíte jít najít na internet. V Čechách máme takovou specialitu, že se lidi při těch deliveries, to je ve firmách to magické slovo, často zdráhají věnovat čas tomu, že nedělají tu věc, ale takzvaně brouzdají po internetu. Ale to je v pořádku, to je to učení. I to je učení. A tohle tam potřebujeme dostat.

Daniel Franc
Daniel Franc 15:30

Human-centric přístup k učení říká: bylo by krásné, kdybychom mohli mít dvoudenní školení, a bylo by hrozně hezké, kdyby si lidi každý týden dali ty dvě hodiny, ale to nenastane. Pojďme se třeba z pozice L&D bavit o tom, jak můžeme lidi podpořit v učení on the job. To pak znamená vyrobit třeba chatbota, který agreguje znalostní obsahy, které máte, a naučit lidi: když se potkáte s novým úkolem, zeptejte se aspoň toho chatbota. A už se učím.

Jirka Kratochvíl

Je to spíš reakce na technologický vývoj, nebo na to, jak se mění lidé?

Daniel Franc

Všechno a ještě víc. Není to nutně o technologickém vývoji. Technologický vývoj je součástí toho, kam se vyvíjí svět podnikání, byznysu a firem. Hodně se teď říká, že dokonce ani termín VUCA už přesně nevystihuje nejistotu dnešního světa, že jsme ve světě, který je zranitelný, úzkostný, nevyzpytatelný a nelineární. Firmy na to reagují, protože když nezareagují, nevytvoří hodnotu pro svoje vlastníky. Firmy to hezky tlačí dopředu a přicházejí na to, že se stylem, který je pomalý a tuhý, tedy s klasicky direktivní pyramidou, nic proti ní, Forda v roce 1920 vyrobíte. Když ale chcete bleskově zareagovat na nějaký vývoj na trhu, musí firma reagovat jinak. Firmy jsou k tomu dost často tlačené, takže bych řekl, že je to nějaká reakce na komplexitu světa.

Ano, mění se i to, jak lidi chtějí fungovat. Hodně se mluví o pracovních preferencích Gen Z. Já jsem Gen X a vidím v tom taky sebe, když mi bylo dvacet. Zároveň je ale fakt, že některé hodnoty, které se ve zjednodušení připisují Gen Z, typu dělat práci, která je smysluplná a má viditelný impact, pak ovlivňují i to, s čím tihle lidé do pracovního procesu vstupují a na co jsou připravení. Často se mluví o tom, že lidi z Gen Z by pořád jen něco chtěli a jsou takoví rozmazlení. Co já můžu mluvit o Gen Z, ale jsou lidi z téhle generace, kteří jsou ochotní se do práce opravdu položit. Některé takové znám osobně a makají neskutečným způsobem, protože úplně neoddělují práci a sebe. A to je ten human-centric přístup. Povedlo se tam to, že si ten člověk říká: jasně, ta práce je tím, kým jsem já jako člověk, a proto se jí dám naplno.

Jirka Kratochvíl

To jsem chtěl říct: nehraje v tom největší roli právě pocit spoluvlastnictví?

Daniel Franc

Ve studiu podcastu NášKmen
Ve studiu podcastu NášKmen 19:33

Pocit spoluvlastnictví je pro lidi strašně silný motivátor. Celý život jsem se pohyboval kolem budování dobrovolnických komunit. V úvodu jsem to pojal hodně zeširoka, ale je fakt, že hodně velká část mé práce se točila kolem stavění velkých globálních komunit. Dělal jsem to s Googlem a všechno jsme tam měli na dobrovolnících. Byli to dobrovolníci, já nevím, v řádu nižších jednotek tisíc, kteří nám byli schopní udělat eventy a vzdělávání. Když jsem odcházel, zasáhlo to asi 600 000 vývojářů po celém světě, teď je to výrazně přes milion, a to na dobrovolné bázi. A když říkám nám, myslím tím nás všechny: firmu, organizátory eventů i dobrovolníky.

Tenhle mindset říká, že pro dobrovolníky je strašně důležité, že tu věc spolutvoří. V hodně programech, které pracují s dobrovolníky, jsou lidi z dobré vůle proto, že tu věc spolu vytvářejí a můžou se pak pod ni společně podepsat. Mají tam jakousi autonomii, kterou jim dáte. Snažíte se s nimi mít třeba hodně dobrý vztah. Celé je to v takovém férovém prostředí, dobrovolníci vědí, proč ta práce třeba není placená. A zároveň podpoříte nějaký status: když člověk dělá něco z dobré vůle, většinou to dělá, protože je to pro něj důležité, a buduje si v tom svůj status. Kdo z vás zná metodiku Davida Rocka jménem SCARF, tak tu jsem teď právě přeříkal. Říká, jak naše neurologie pozitivně reaguje, když jí dáme dobrý status, pocit jistoty, dobré vztahové prostředí, autonomii a férovost.

AI odpor: identita a lidský kontakt 20:37

Jirka Kratochvíl

Možná jsme tím otevřeli i téma, o kterém se dnes na konferencích a obecně v odborných kruzích dost často mluví: že lidé jsou rezistentní ke změně. Není to ale spíš omyl? Možná lidé nejsou rezistentní ke změně jako takové, ale spíš k tomu, že je někdo chce měnit podle sebe.

Daniel Franc

Ano. Takové to ohrožení vlastní osobnosti. Občas si vzpomenu, a je to hrozně bizarní kombinace, na českého undergroundového básníka z doby druhé kultury Egona Bondyho. Napsal báseň, ve které je spousta slov, která se v tomhle podcastu nedají citovat, ale byla tam taková linka: nesnažte se nikoho změnit, změnit dokážete leda sebe sama, a to jen, když jste hodně dobří. Bylo to tam řečeno jinými slovy. A v tomhle máte pravdu. Tohle je jeden z velkých důvodů, proč změny nefungují: chceme po lidech, aby se změnili způsobem, který není úplně v souladu s jejich agendou.

Ve firmách je to někdy složité, protože lidi to udělají, protože tu práci potřebují, potřebují zaplatit hypotéku a náklady na školy pro děti. A vy si pak říkáte: tak jo, funguje to. Ale lidi to udělají z donucení. A tady je to zase trochu generační záležitost. Občas slýchám hlasy, které říkají: co, z donucení děláme celý život, o tom je práce, ne? Možná, může být. Ale já občas říkám: zkuste si představit, že by vaši lidi byli ve firmě dobrovolníci. To je realita mého života. Opravdu jsem dělal s tisíci dobrovolníků, měl jsem tvrdý byznysový cíl a splácení hypotéky jsem měl navázané na to, jestli dobrovolníci udělají to, co bylo potřeba na globální úrovni.

Daniel Franc
Daniel Franc 22:11

Pointa je, že hledáte průnik mezi vaším byznysovým KPI, nebo KPI firmy, a tím, co chtějí dobrovolníci. A protože jsou to dobrovolníci, víte, že to neudělají, pokud tam ten průnik nebude. Pointa je, že ten průnik se dá najít i ve firmách. Ano, vždycky tam bude velký balík věcí, třeba i většina, které lidi udělat musí. Ale o tohle se s vámi rád pohádám v komentářích nebo na kafi: v každé změnové iniciativě najdete něco, v čem se s lidmi můžete sladit, jen to musíte hledat. V human change managementu se někdy říká, že empatie je tvrdá byznysová dovednost.

Vždycky je byznysově šikovnější a užitečnější, když si představíte, jaké máte lidi, po kterých chcete, aby dělali to, co jste vymysleli. Možná předem přijdete na to, že tam je nějaký odpor, a to už je dobrá zpráva. Staré myšlení říká: jak ten odpor překonáme, jak ho vyřešíme? Odpor je dobrý, když ho dostanete, protože vám říká: hele, je tady nějaký disconnect, nějaký nesoulad mezi tím, co chcete vy, a tím, co chtějí lidi. A když to oni tak vidí, tak to tak vidí. Vůbec nemusíme hodnotit, jestli je to dobře, nebo špatně. Funkčně, jak se říká, it is what it is. Pojďme s tím odporem pracovat a hledat jeho zdroje.

„Odpor je dobrý, když ho dostanete, protože vám říká: hele, je tady nějaký disconnect, nějaký nesoulad mezi tím, co chcete vy, a tím, co chtějí lidi.“

Daniel Franc

Tohle je další velké téma human-centric přístupu, který říká: odpor je fajn, odpor nám dává spoustu informací. Pojďme ho nepřekonávat, ale zkusme najít řešení, které ten odpor buď nevyvolá, nebo se víc strefí, nebo dokáže vyřešit i podprahové části. Odpor často bývá třeba kolem adopce AI. Čeho se ale lidi bojí? Co je zajímavé: lidi se až tak nebojí ztráty práce.

Jirka Kratochvíl

Tak to by mě zajímalo.

Daniel Franc

Z dat se ukazuje, že ta čísla jdou spíš dolů. Po prvotním šoku a odporu, že mi to vezme práci, lidi vědí, že k masivnímu propouštění nedochází. Data to potvrzují. Ano, zpomaluje se nábor, ale k masivnímu propouštění nedochází. Z čeho tedy ten odpor pramení? Z toho, že se lidi bojí ztráty svojí identity. Pokud jste celý život zaměstnanec v nějakém back office: co když nebudu platný? Nebudu mít smysl. Práci mít budu, firma mě upskilluje a reskilluje, ale budu dělat něco, co nejsem já. Ano, je to o nějaké osobní reinvenci, ale v tom už lidem můžeme pomoci.

Odpor kolem AI adopce může také pramenit z toho, a vylézají na to data, že se lidi bojí ztráty lidského kontaktu, protože s AI to opravdu vypadá, že se budeme bavit už jen s chatboty. Je dobře, když to firma ví, protože jinak můžete vyrolovat AI iniciativu, nevědět to, a najednou to drhne a nechápete proč. Pokud si ale namodelujeme situaci, že se lidi bojí ztráty lidského kontaktu, doprovoďme AI rollout ještě nějakými iniciativami, které lidi nějakým způsobem propojí mezi sebou. Nebo vytvořme nějakou aktivitu, kde se lidi opravdu potkají, třeba i v čistě sociálním kontextu. A najednou zjistíte, že vám AI rollout funguje líp poté, co jste doplnili věc, která s AI nemá vůbec nic společného.

Manažer jako zahradník + lekce z Googlu 26:14

Jirka Kratochvíl

Otevřel jste tady celou řadu témat a otázek a skočili jsme k AI, ale napadá mě, že tradiční manažerský způsob je pro firmy možná jednodušší. Někde se něco vytvoří, vymyslí, dá se strategie, ta se naroluje a řekne se: takhle to bude a podle toho pojedeme. Dřív to byly možná osmiletky, pětiletky, dneska to budou možná roční cykly. Tenhle nový způsob uvažování, human-centric management, ale cílí spíš na malé skupiny lidí, menší týmy nebo jednotlivce. A v tom může být ve firmách zakopaný pes, protože musím přemýšlet, co motivuje každého člověka v týmu, musím znát jeho motivátory, aby se tím de facto zvýšila angažovanost. Zase skáčeme k angažovanosti, to je také velké téma. Ale samozřejmě, když lidi budou dělat práci, která je naplňuje a je podle nich a podle jejich vnitřních hodnot, budou angažovanější. Pro management je to ale velké sousto. Třeba v pětitisícové firmě se to dřív nadiktovalo a jelo se, rozpadlo se to na jednotlivá oddělení a manažery, a najednou se musí ptát: co motivuje tohohle a co tamtoho?

Daniel Franc

Já zase nechci stavět černobílé obrazy a řešení. Jak víme už ze sto let staré metodiky situačního vedení, direktiva má svoje místo, čas a prostor. Na lidi zaměřený přístup ale říká, že se ten prostor čím dál tím víc zužuje. Spíš se musíme dívat na to, jak pracovat s lidmi způsobem, který jste popsal. A manažeři si řeknou: ale proč? Je důležité si říct, že díky tomu jste v týmech schopní reagovat rychleji. Máte zapojenější lidi, jsou inovativnější a přicházejí s lepšími nápady, protože mají pocit spoluvlastnictví a můžou se do té práce položit. I termín work-life balance tady dostává trochu na frak, protože tenhle přístup říká: pojďme z našeho life udělat tu práci. To neznamená, že budeme během pracovní doby hrát fotbal, ale že budeme dělat věci, které pro nás mají smysl.

To, co jste pojmenoval, zaměření na jednotlivce, je teď i pojmenovaný přístup, se kterým přicházejí velké konzultačky. Deloitte, nevím, jestli to bylo loni poprvé, ale já jsem se s tím v jejich reportech poprvé setkal loni: v employee experience hovořme o unit of one. Employee experience ne pro zaměstnance obecně, dokonce ani pro celou divizi, ale pro jednoho konkrétního zaměstnance, který možná potřebuje něco trochu jiného než ten vedle. Technologie nám to umožňují. Samozřejmě by byl nesmysl vůči operativě a provozu, kdyby manažeři opravdu měli chodit za každým člověkem a neustále dělat nějaké check-iny, ale technologické nástroje nám to teď umožňují.

„Vy jako manažer se posunete z role toho, kdo zadává a kontroluje práci, což bude v době AI systémů už úplně přežité, a jste spíš ten, kdo pro svého člověka vytváří hrací pole nebo zahrádku, aby na ní byl úspěšný.“

Daniel Franc

A zároveň je tu i model, který znám hodně z Googlu, kde jsem dělal 13 let, z toho sedm jako zaměstnanec, a sám jsem vedl neformální týmy, lidi se mnou pracovali dobrovolně. Vy jako manažer se posunete z role toho, kdo zadává a kontroluje práci, což bude v době AI systémů už úplně přežité, a jste spíš ten, kdo pro svého člověka vytváří hrací pole nebo zahrádku, aby na ní byl úspěšný. Samozřejmě to předpokládá, že máte správného člověka na správné zahrádce. V Googlu jsme často říkali, že když někdo nebyl ve své roli úspěšný, hledali jsme v prvním kole nesoulad, říkali jsme tomu role mismatch, mezi člověkem, tím, co od něj chceme, a zahrádkou, na které je. Když si totiž zahrádku postavíte správně, dáte na ni správného člověka, dáte mu autonomii a samozřejmě jasné byznysové cíle, protože ten člověk se musí snažit naplnit to, o co jde vašemu týmu a firmě, lidi někdy doslova rozkvetou.

Byla taková manažerská otázka, kterou jsem občas dostal od svého tehdejšího manažera: How can I help you be successful? To neznamená oddřít to za mě. Ptal se: co já ve své roli, kde mám přístup k víc lidem a víc zdrojům, můžu udělat pro to, abys byl na své zahrádce úspěšný? Nebudu ti říkat, co máš dělat.

Můj první manažer v Googlu, byl jsem tam nejdřív šest let kontraktor a pak asi sedm let zaměstnanec, byl Izraelec. Přišel jsem za ním a ptám se ho: Amire, kam bych měl ten první kvartál nasměrovat svoji pozornost, co bych měl dělat? A nezačal jsem úplně dobře, protože se na mě tak podíval. Byl to bývalý armádní důstojník a já vždycky říkám: jestli máte nějaký stereotyp o tom, jak vypadá mírně naštvaný důstojník izraelské armády, tak přesně tak se na mě podíval a říkal: Co tím myslíš? What do you mean? A já už jsem věděl, že je něco špatně. Říkám: sám si tady vytvářím cíle, OKR, tak jak to v Googlu funguje, ale možná bychom je mohli nasměrovat. A on říkal: Nenajali jsme tě, abychom ti říkali, co máš dělat. Najali jsme tě, abys nám řekl, co se má dělat. Byly tam nějaké cíle, ale řekl mi: tak si to vymysli, přijď za týden a můžeme se o tom bavit.

Jirka Kratochvíl

Jirka Kratochvíl
Jirka Kratochvíl 32:02

Před lety jsem četl jednu manažerskou knížku, teď si nevzpomenu na název, ale byla o manažerském řízení. Utkvěla mi z ní jedna myšlenka: manažeři by neměli být manažery, ale měli by být umožňovači. A vy to krásně popisujete. Manažer nemá rozdělovat práci, pak ji kontrolovat a jet podle nějakého checklistu, ale ptát se: co potřebuješ ty, Dane, k tomu, abys byl dobrý a aby byla dobrá firma? Co potřebuješ, abys dělal práci lépe, a v čem ti můžu pomoct?

Daniel Franc

Ano. Zase se to ale dá přepísknout. Když si vzpomenu na svou googlí minulost: byl jsem na tenhle systém hodně naučený a jednou jsem si dost nabil pusu. Postavil jsem si tým, který byl spíš z juniorních lidí, a dal jsem jim tenhle empowerment, ale dal jsem jim ho moc. Oni v nejlepší víře chtěli být na té zahrádce úspěšní, ale já jsem jim úplně nedal všechny znalosti a kontexty a nedocenil jsem, že nemají potřebné dovednosti. Ano, řekli byste, že tohle je klasické situační vedení, ale potřeboval jsem udělat dva kroky zpět a lidi trochu vést. Odpověď na otázku how can I help you be successful v mém pojetí zněla tak, že jsem si část agendy stáhl zpátky pod sebe. A část fungování našeho týmu byla o tom, že jsme se hodně učili mezi sebou a hodně jsme sdíleli. Udělal jsem si pak z těch lidí takovou neformální, skoro komunitu, kde jsme se učili komunitně v rámci celého globálního prostředí, byl to globální tým.

Slovo manage znamená v angličtině zařídit. A dává větší prostor pro výklad než české slovo manažer, které nic neznamená, protože slovo manage v češtině nemáme. Zařiďte to, jak chcete, ale human-centric přístupy říkají, že když to uděláte s vědomím toho, jaké máte lidi a tak dál, budete efektivnější.

AI v human-centric managementu 34:06

Jirka Kratochvíl

A jak umělou inteligenci, ať jako technologii, nebo jako mindset, zasadit do human-centric managementu tak, aby to bylo opravdu efektivní? Už jste naznačil, že neplatí rámec „dvě hodiny v pátek se něco vzdělávejte“, ale spíš „zeptejte se chatbota“. Kdybychom tu myšlenku rozvedli?

Daniel Franc

To je široká otázka, zkusím odpovědět nějak úsporně. Jednak je to celé téma adopce AI. Pro mě je strašně zajímavé, že zhruba co dva měsíce děláme workshopy, kde se potkávám s lidmi z nejrůznějších firemních funkcí, kteří mají na starosti právě rollout AI do firem. Díváme se na to, jak to takzvaně prosvištět přes lidi. Hodně nám pomáhá dívat se na to, kde může AI technologie pomoci. Když se teď díváme na AI v oblasti osobní produktivity každého jednotlivého člověka: jaké jsou možné bariéry, které lidem v tomhle brání? Když si to cvičení poctivě uděláte, vylezou vám v celé firmě tři nebo čtyři. To není úplně neřešitelná věc. To je jedna věc, adopce AI.

Druhá věc je, jak se dívat na to, co technologie AI může udělat s mou vlastní osobní rolí. Jsou dva takové velké směry. Jednomu se říká automatizace: jestli denně trávím hodinu skenováním cestáků, teď to za mě udělá AI a je to za deset minut. Automatizuji nějakou svoji roli. Anebo augmentace. Jedna úžasná kolegyně v L&D si teď pomocí vibe codingu naprogramovala pěkný interaktivní kvíz k nějakému vzdělávacímu modulu. Je to věc, kterou lidi v L&D většinou zadávají ajťákům, a ona si ji vytvořila sama. To je augmentace, rozšíření.

Když se na AI díváme z humanistického pohledu, díváme se na to, jak člověk nebude nahrazen AI. Teď se hodně mluví o konceptu human-AI power couple nebo human-AI handshake: potřeseme si rukama a fungujeme spolu, máte vedle sebe parťáka. V kontextu AI se loni začala objevovat zajímavá linka, která říká: pojďme se na nás, jednotlivé zaměstnance, dívat jako na někoho, kdo najednou dostane k ruce permanentního asistenta. Až nastoupí agenti, bude to pět asistentů, pět agentů, které můžu manažovat. To je další pohled, jak se můžeme na AI dívat.

Pak je samozřejmě pohled na to, jak nám to pomůže v týmové efektivitě. Hodně se potkávám s HR týmy a tam se samozřejmě dá zautomatizovat hodně věcí z back office i front office. Je to zase na souhře managementu týmu a lidí, aby si spolu řekli: tak jo, chodí nám denně 5 000 CV, nemáme nějaký AI nástroj, který nám s tím pomůže? Rovnou doplním: který je kompatibilní s EU AI Actem, tady je to složité. Je to asi další věc, kterou si můžete, řeknu to blbě, jako lidi říct: co nás v té práci štve, co nám bere čas, jak to dokážeme zoptimalizovat.

Ve studiu podcastu NášKmen
Ve studiu podcastu NášKmen 37:14

Jirka Kratochvíl

Nebude to ve výsledku tak, že umělá inteligence přinese do firem víc lidskosti?

Daniel Franc

Takové názory se objevují, je to strašně zajímavé a nejsou úplně liché, protože technologie nám paradoxně může pomoci být víc lidmi a soustředit se na věci, které vyžadují lidskost. A teď k lidskosti: hodně se mluví o kreativitě a inovacích. Jenže AI dokáže být dost kreativní. Troufnu si navrhnout pohled, že lidská chaotičnost je asset, je to výhoda. Chaotičnost totiž znamená, že někdy uděláte něco nepredikovatelného. V manažerských učebnicích jsou známé příklady typu, jak vznikly lepíky 3M: byl to omyl, který vznikl z nějakého chaosu. AI moc chaotická není.

Pak jsou tam věci jako dát někomu emoční podporu. AI to umí simulovat, ale nikdy se to nevyrovná tomu, když jdete s kámošem nebo s kámoškou na pivo, nebo když vám manažer nebo manažerka najednou naslouchá a vy si během půl hodiny vyřešíte něco, co potřebujete. V tomhle nám AI možná umožní být víc lidmi a já říkám: sláva lidskému chaosu, který AI neumí. Myslím si, že chaos je v zásadě užitečný. Brownův pohyb je chaos a z Brownova pohybu vzniká jakási emergence.

Druhá věc je, že nás AI může přiblížit k sobě, a to vidím hodně v kontextu komunit, ve smyslu lidí, kteří si spolu povídají, dávají si podporu a sdílejí znalosti. První reakce na AI byla, že zabije komunity. Upřímně, třeba v softwarovém vývoji chodili vývojáři do komunity Stack Overflow a ta teď umírá, protože se vývojář zeptá chatbota nebo agenta. Jenže vývojáři pořád potřebují potkat jiné vývojáře a sdílet svůj životní úděl softwarového inženýra. To uděláte na různých Python pivech a podobně. Možná nás AI vrátí blíž k sobě, protože si začneme uvědomovat důležitost lidského kontaktu.

Jirka Kratochvíl

Zpátky do hospod, protože hospody dneska pláčou, že lidi nechodí.

Daniel Franc

Zpátky do hospod. To je velké téma v celém světě komunitního managementu: jakýsi revival socializování.

Jirka Kratochvíl

U nás v Ostravě například vzniklo hned několik AI komunit a scházejí se samozřejmě v nějaké restauraci nebo hospodě. Dost často si uvědomuji, že umělá inteligence je spíš otázka mindsetu než technologie. Přesně jak jste zmínil, vibe coding a podobně. Samozřejmě nám dává nové vlastnosti a znalosti, které nemáme. Ale často si na různých přednáškách nebo v podcastech uvědomím: jo, takhle můžu umělou inteligenci používat. A k tomu jsou pak důležité komunity, kde mi někdo řekne: použil jsem to k tomu, abych si vytvořil takovouhle strategii nebo takovouhle aplikaci. Pak už není problém, jak to mám udělat, protože to už vím a de facto to není nic složitého. Klíčový je ten nápad a tam hrají roli lidské komunity.

Daniel Franc

Daniel Franc
Daniel Franc 41:55

A věřte, že to, co říkáte, se dá přeložit do jazyka byznysového doporučení. Dneska tu hodně mluvíme o AI, ale doufám, že ti z vás, kdo zrovna AI neřešíte, v tom slyšíte jakoukoli jinou iniciativu. Můžeme si říct: OK, pokud víme, že je to pro lidi důležité, že to chtějí sdílet, s něčím pracují, a zároveň víme, že tím sdílením vzniká nějaké učení, chceme to podpořit. Tak pojďme lidi dát dohromady, pojďme vymyslet nějakou platformu. Může to být ranní snídaně jednou měsíčně, může to být online platforma, může to být nachytřovací hackathon jednou za tři měsíce, kde si lidi na chvilku oddechnou od deliveries a to-do listů a půjdou sdílet.

Co změnit ve vzdělávání lidí a manažerů 42:08

Jirka Kratochvíl

Skočme zpátky ze světa AI do světa lidí. Kdyby firma, manažeři nebo lídři chtěli zavést human-centric management, co se musí změnit ve vzdělávání lidí a manažerů?

Daniel Franc

Udělám tady ještě jednu závorku. Na celém tomhle paradigmatu human-centric přístupu se mi hrozně líbí, že v podstatě není dobře pojmenovaný a popsaný. Není to kánon jako třeba situační vedení nebo CliftonStrengths. Považuji to za obrovskou výhodu, protože když to není kánon, nikdo si nebude uzurpovat přesnou metodiku a říkat: ano, tady na Jirkovu otázku máte deset odpovědí a k tomu můj workshop a e-book zdarma. Tohle je hrozně limitující. My říkáme: pojďme každý po svém, metodami, které už většina z nás stejně někde má, umí nebo zná sama na sobě, přemýšlet o tom, jak můžeme zapojit lidi do toho, co chceme udělat.

Dám příklad z úplně jiné branže. Mám docela blízko i k marketingu, ale k marketingu službou. I na iniciativách, které sám řeším, vidím, že zdaleka nejlepší způsob, jak si lidi vytvoří pozitivní vztah k produktu nebo značce, je, že s nimi zažijí něco pozitivního, něco úspěšného. Neboli že jim ta značka udělá nějaké dobro. Nejde o to, že na vás značka křičí: kup si mě, my jsme nejlepší. Značka říká: vy jste klub zahrádkářů, my tady v tomhle městě shodou okolností máme kontakty na radnici, tak pojďme s radnicí společně dohodnout, že tu vznikne komunitní zahrada. Oni samozřejmě vědí, že jste zástupce firmy a že to děláte trochu proto, aby se o vás vědělo, ale v důsledku dáte té komunitě službu.

Teď jsem zažil jednu velmi osvícenou marketingovou manažerku, která mi říkala, že se ve svém týmu lidí, kteří s marketingem vstupují do různých oblastí, ptá těch většinou dost mladých lidí, co je baví, čeho jsou fanoušci a v jakých komunitách fungují. A říká: identifikovali jsme tady pár opravdu zajímavých segmentů a do nich teď budeme šlapat. Nevzniklo to nutně z analýzy trhu, i když tam samozřejmě je velmi silný analytický útvar. Její přemýšlení je hrozně moc totožné s tím, co jsem říkal o práci s dobrovolníky: zaměstnanec marketingu bude daleko líp vědět, jak se chovat v nějakém konkrétním oboru nebo fanouškovské komunitě, pokud je sám její součástí. A bude to dělat s nadšením, protože to, co by normálně dělal po práci, může dělat v práci.

Zároveň může přijít námitka: ale to je přece nějaká kravina. A to jsou přesně věci, které jsem zažil s dobrovolníky. Říkal jsem jim: hele, dělejte eventy a témata, která vás zajímají. To jsme se bavili o vývojářském vzdělávání. A oni mi říkali: hele, […], ale z dotazníků nám vylézá, že by lidi radši chtěli trochu jiné téma. A já říkám: ne, dělejte tohle, i když je o to menší zájem. Odvedete to pak opravdu dobře, protože to budete dělat trochu kvůli sobě, budete v tom víc vy, a byznysový impact nakonec bude větší, než když se budete mermomocí rvát do něčeho, co nejste vy. Opravdu mě překvapilo, že tohle, co jsem zažil při práci s dobrovolníky, což je přece jen trochu jiná hra, než když ve firmě řídíte lidi, teď říká seniorní marketingová manažerka: pojďme takhle dělat část našeho marketingu.

Jirka Kratochvíl

Už několikrát jsme se dotkli tématu vzdělávání lidí ve firmách, což s tím zase úzce souvisí. Není dnes vzdělávání ve firmách zaměřené spíš na budování tvrdých dovedností, i když by mělo být zaměřené na budování nějakého způsobu uvažování?

Jirka Kratochvíl
Jirka Kratochvíl 46:28

Daniel Franc

Teď trávím hodně času s Českou spořitelnou. Pokud se vám změní legislativa nebo máte nový interní produkt, musíte udělat hard skills vzdělávání. O tom žádná. Vzdělávání v hard skills bude vždycky nutné a důležité. Zároveň se ale ukazuje, že pokud chcete být třeba dobrý bankéř na pobočce, musíte samozřejmě znát všechny produkty, externí legislativu, compliance a tak dál. Potřebujete ale umět vytvořit prostředí, ve kterém se klient bude cítit dobře a bude ochoten s vámi projít nějakou cestu, která může vést k obchodu. To je soft skill, který je zaměřený na klienta.

Ve Spořce je teď třeba jedna velká vzdělávací iniciativa, která v kontextu automatizace a AI učí lidi dovednost odolnosti. Jak naučit odolnost? Nijak. Odolnost si musíte zažít, musíte si to trochu odžít a zreflektovat. Když říkám, že učí odolnost, jde spíš o to, že se tam sehraje nějaká hra a z ní se pak vytěžují reflexe. To je měkká dovednost a je na to docela velký program, aby lidi pak byli schopní fungovat s tvrdým nástrojem, jako je třeba nějaké nové AI prostředí.

Dá se human-centric přístup naučit? Myslím si, že naučit se dá všechno. Otázka samozřejmě je, jestli z učebnic, nebo ne. Jestli si teď někdo googlí učebnici human-centric přístupu: haleluja, není. Je to opravdu o tom, jak to každý uchopíme po svém. Řekl bych, že cesta k tomu vede v prvním kroku možná skrz takovou tu business-driven empathy. Představit si: to, co dělám, mi dává naprostý smysl, byznysu to dává naprostý smysl, v Excelu ta čísla opravdu sedí. Sedí to ale i s lidmi, se kterými to potřebuji odehrát? A upřímně si to říct. A pokud to nevím, vyrazit.

Hrozně mě inspiruje jeden HR konzultant, který dělá velmi složité projekty, a trochu jsem mu záviděl. Říkám mu: jak to, že se ti vždycky daří ten projekt takhle odvést? Já bych opravdu nevěděl, co mám dělat. A on mi říká: kámo, já taky ne, ale první měsíc se lidí jenom ptám. A z toho zjistíš strašně moc. A ano, zjistíš věci, které bys úplně slyšet nechtěl. Třeba že ti lidi tu kompetenci nemají.

Jirka Kratochvíl

Takže něco vymyslí a pak se ptá lidí na názor?

Daniel Franc

Dokonce ještě naopak. Ještě než začne vymýšlet, nejdřív si zmapuje terén. V tomhle jsou třeba komunity výborné, protože se v nich odehrávají nějaké interakce a vy je jen sledujete. Jeden z byznysových důvodů, proč lidem umožnit organizovat se v komunitách, je ten, že tam slyšíte cvrkot zdola. V každé komunitě, kterou jsem dělal, jsem měl jakousi radu starších, v uvozovkách. A naučil jsem se, tvrdým způsobem, protože jsem si párkrát nabil pusu, když jsem to neudělal, každou větší iniciativu nejdřív prosvištět s radou starších: chceme tady způsobit něco v celé komunitě, co myslíte, jak to bude fungovat, co byste k tomu ještě měli? Víc než jednou se mi stalo, že řekli: to je úplná kravina, kámo. A já jsem zesinal, protože za tím třeba bylo hodně práce na vymýšlení, ale vždycky jsem byl rád, že mi to řekli. Je lepší, když mi to řekli oni, než kdybych to pustil do terénu a tam to nezafungovalo.

Řekl bych, že dobrým prvním krokem je začít se lidí ptát, začít s nimi chodit na pivo, na kafe. Lidi mají rádi, když se jich ptáte. Když se jich ptáte bez té intence, že je chcete změnit.

„Řekl bych, že dobrým prvním krokem je začít se lidí ptát, začít s nimi chodit na pivo, na kafe. Lidi mají rádi, když se jich ptáte.“

Daniel Franc

První krok a kdo má změnu začít 50:48

Jirka Kratochvíl

Krásně jste mi nahrál na smeč další otázky, co by mělo být prvním krokem. Ptát se lidí.

Daniel Franc

A na chvilku, jak říká jeden můj známý, nechat svoje ego za dveřmi. Úplně se ho nevzdat, ale v tu chvíli opravdu nasávat a akceptovat, že lidi […], ale ten člověk je sám sebou. Možná mu nějakou iniciativou pomůžeme, aby ve vašich očích nebyl tak omezený a tupý, ale teď je tam, kde je, a my ho nezměníme. Můžeme vytvořit podmínky, aby se tam vyvinul.

Jirka Kratochvíl

A teď mi povězte: je to role HR? Nebo jen managementu? Nebo vůbec, kdo má být prvním iniciátorem takové změny směru ve firmě?

Daniel Franc

Já v tomhle hodně věřím na roli osvícených team leadů. Občas, když jsem dělal workshopy na tahle témata, mi team leadi říkali: hele, pane Franc, to je moc pěkné, ale naše firma má úplně jinou kulturu. A já říkám: to nevadí, v týmech si můžete část těch věcí odehrát po svém, aniž byste šli nějak proti byznysu firmy. Myslím si, že je to hodně o team leadech. Případně pokud jste team lead a máte v týmu někoho, kdo je zapojenější, možná na tom pracovat s ním. Možná s ním v prvním kole zajít na kafe a pobavit se: hele, jak lidi teď berou ten reorg? Nemusíš mi říkat jména, ale štve je to hodně? A on řekne: člověče, štve.

Jirka Kratochvíl

Bude takový způsob řízení, nebo možná koordinace, v nejbližších letech ve firmách standardem, anebo spíš konkurenční výhodou?

Daniel Franc

Hele, opět: jak v kterých. Opravdu tady nechci jít cestou černobílých dogmat. Na směrech, které jsou tomuhle blízké, mě totiž občas rozčiluje, že na mě působí hrozně dogmaticky: jestli jsme dřív vyráběli auta mechanickým způsobem u výrobní linky Henryho Forda, teď budeme všichni používat tenhle způsob. Takže to chci znovu říct: opravdu jeďte podle sebe.

Ale jak by řekli Angličané, having said that, přemýšlím o Googlu. Google je aktuálně druhá nejvaluovanější, nejcennější firma na světě, nebo Nvidia. Já už tam pár let nejsem a kultura se tam taky trochu posouvá. Ale pamatuju si Google, kde hodně z věcí, o kterých se dneska bavíme, opravdu bylo nějak žité. Samozřejmě se všemi nedokonalostmi reálného života. A očividně se jim daří. Hodně firem, které tyhle způsoby adoptují, a jsou to opravdu i velké korporáty, s tím má zajímavé výsledky.

Zase je ale nutné být realista. Pokud mám v managementu lidi, kteří byli úspěšní díky tomu, že dělali klasický management, musím zcela v duchu human-centric přístupu jít možná trochu empatičtěji. A empatičtěji si tím pomůžu, protože mi to lidi neomlátí o hlavu, ale uvidí v tom sami pro sebe nějaký přínos.

Největší lekce z kariéry 54:24

Jirka Kratochvíl

Blížíme se k úplnému závěru. Kdybychom to teď vztáhli úplně k vám a k vaší kariéře: máte za sebou Gen, Spořku, nebo ve Spořce stále působíte, Google, samé zvučné firmy. Co pro vás bylo největší lekcí? Co jste se kde nebo v rámci té cesty naučil a těžíte z toho dodnes, o čem si říkáte, že to bylo nejcennější?

Daniel Franc

Daniel Franc
Daniel Franc 55:08

To je hezké, ta otázka mě baví, protože jste mi ji neposlali předem. Jdu po tom, co mě napadlo jako první. A jako první mě napadlo, jak se nám s týmem, který jsem pak nějak vedl, podařilo rozjet vývojářské komunity v Googlu. Nutno říct, že jsem to původně měl vymyšlené úplně jinak. Původně jsem to měl vymyšlené jako klasickou organizační strukturu: chtěli jsme fungovat tak, aby byly buňky nejdřív po Česku, pak po Evropě, pak po celém světě, ale chtěl jsem je strukturovat centralizovaně. Byla tam centrála, kde jsme odehrávali hlavní věci a vymýšleli eventy, a pobočky, místní skupiny, to realizovaly.

Ukázalo se, že to vůbec nefunguje. Jednak to limitovalo růst, protože u všeho jsme my jako centrála museli být. A omezovalo to, jak to lidi bavilo, protože byli jen pobočkou nějaké centrály. Ukázalo se, že tam ta energie není. Měl jsem dilema a říkal jsem si: tak jo, musím to hierarchické řízení dělat důsledněji. Musím lidem dávat víc podpory a víc materiálů, víc je řídit a víc s nimi komunikovat. Ale tenkrát jsem neměl čas. Narodilo se mi malé dítě, dělal jsem ještě x projektů kolem toho a řekl jsem si, že to lidi musí nějak udělat.

Měl jsem pak památný meeting v jedné hospodě v Praze, kde jsem řekl: přátelé, rušíme iluzi, že je tady nějaké centrum a nějaké pobočky. Tenkrát jsme řekli, že Google User Group tvoří místní skupiny, že ty dělají ten projekt, že ony jsou to centrum. A tady je jen jakýsi servis, který vám teď budu dělat. Ukázalo se, že tohle bylo explozivně důležité rozhodnutí. Explozivně, myslím si, že opravdu nastala exploze rozvoje těch skupin. Jak jsem říkal: Česko, druhá skupina byla v Polsku, pak východní Evropa, pak jsme dělali trochu v Latinské Americe a pak už celý svět. A to už samozřejmě byla práce celého týmu.

Pointa byla v tom, že když jsem se z donucení, tenkrát by to opravdu nebyla moje první volba, donutil k tomu, abych dal lidem prostor, a redefinoval jsem centrum spíš jako centrum kola, bicyklu, než jako něco, na čem by to celé záviselo, neskutečným způsobem to uvolnilo stavidla lidské energii, kreativitě a tak dále. Samozřejmě to přineslo úplně nové výzvy ohledně řízení, ale takové, které nám pak umožnily škálovat program daleko líp, než bych kdy byl schopný z pozice centra.

Jirka Kratochvíl

Takže se i tady uplatnilo hlavní téma, o kterém se dneska bavíme.

Daniel Franc

A je možné, že jsem tímhle švihnutý a biased, by se řeklo, mně věci tímhle způsobem fungují. Proto o tom dneska mluvím s docela významným optimismem. Ale jak říkám, vidím, že to funguje i v jiných firmách, tyhle přístupy se objevují. Doufám, že o tom nikdy nenapíšu knížku a ten kánon. A pravidla, přesně: abyste byli správně human-centric, musíte splnit body jedna až deset, jinak to není správně human-centric a nedostanete od našeho institutu badge.

Jirka Kratochvíl

Dámy a pánové, slyšeli a viděli jste podcast NášKmen, který je o lidech, firemní kultuře a firmách, které to dělají dobře. Dneska jsem se bavil s Danem Francem, který je odborníkem na celou řadu věcí, ale já ho mám spojeného jako velkého odborníka na technologie a vůbec technologický mindset. Kdyby vás zajímalo, jak zavést human-centric management k vám do firmy nebo do týmu, myslím si, že v Česku není erudovanější člověk než právě Dan. Dane, ještě jednou díky, že jste byl hostem podcastu.

Daniel Franc

Díky za pozvání a hodně štěstí všem. Mějte se krásně.

Další rozhovory

Business a managementVysílání

Co jsem se o OKR naučil v Google

Red Button EDU, Mistrovství v OKR #6 (placený obsah)

Rozhovor o tom, co se Daniel Franc o OKR naučil v Googlu. Vysvětluje, proč jsou OKR spíš způsob uvažování a zpětná vazba pro tým než metodika, a varuje před jejich napojením na hodnocení lidí.

Na Red Button EDU (placené)

Business a managementVysílání

Leadership a firemní kultura v online světě

Home Office TV (Red Button, Koronavirový speciál #12)

Spolu s: Luboš Malý

Rozhovor z jara 2020 o tom, jak lockdown mění spolupráci, leadership a firemní kulturu. Daniel Franc z Googlu a Luboš Malý z LEGA mluví o procesech jako dohodách, o cílech podle OKR, situačním leadershipu, udržování vztahů v týmech na dálku a o principech komunit, které se dají přenést do firemních týmů.

Číst přepisPustit na YouTube

Business a managementPřednáška

Spolupráce mezi chaosem a řádem

Brain & Breakfast

Daniel Franc vysvětluje rozdíl mezi složitým a komplexním světem a proč v komplexním prostředí nestačí hierarchické řízení. Na příkladu mravenců, komunit Google Developer Groups a své práce v Google ukazuje, jak spojit řád s chaosem: výběr lidí, hustou komunikaci, cíle s měřitelnými výsledky (OKR), zpětnou vazbu a sdílení chyb. Odpovídá i na otázky publika.

Číst přepisPoslechnout na Českých podcastech

Všechny rozhovory
Daniel Franc přednáší v sále s publikem

Pojďme se pobavit, jak do vaší změny dostat lidi - a mít je jako její motor.

Zobrazit e-mail

LinkedIn