Přepis je upravený pomocí AI kvůli lepší čitelnosti: bez výplňových slov a opakování, s učesanými větami. Nejde o doslovný záznam. Místa, kterým v záznamu nebylo rozumět, označuje […].
Úvod pořadu a představení hostů
Honza Mašek
Ahoj a dobrý den, jmenuji se Honza Mašek a dnes jsem tady proto, abychom uvedli další díl Home Office televize. Na začátek možná shrnu předchozí díly a témata a zkusím říct, o čem Home Office TV zhruba je. Tuhle televizi jsme udělali jako reakci na to, že jsme teď doma. Chtěli bychom se posilovat a vzdělávat, ale nechtěli jsme, aby to byla jen inspirace z jedné strany. Chtěli jsme, aby to byla oboustranná komunikace, a proto sbíráme témata, která nám posíláte, a podle nich tvoříme jednotlivé přenosy.
Tady vedle mě vidíte přenosy, které už proběhly. Můžu je shrnout. S Radvanem Bahbouhem jsme se bavili o situaci 19. 3., kdy jsme chtěli věci zklidnit. Pak jste si řekli o téma práce na dálku, na které jsme pozvali Petra Máru a Filipa Dřímalku. Dita Přikrová s Tomášem Hrudou otevřeli téma vzdělávání a učení, protože si myslím, že v téhle době se budeme muset všichni posouvat a učit. Řekli jste si o téma kritického myšlení, o kterém mluvili Josef Šlerka a Petr Koubský. Pak jsme se dostali ke vztahům, k rodině a výchově, protože jsme izolovaní, zavření a všechno to nějak eskaluje; o tom mluvil […] s Bobem Kartousem. Petr Skondrojanis si potom pozval Michala Schroera a […] a bavili se o firemní kultuře pod tlakem, tak se ten díl jmenoval, a bylo to hodně zajímavé. Vrátili jsme se zpátky ke vztahům a k tomu, jak tuhle dobu přežít z hlediska odolnosti, fyzicky i psychicky. O tom nám řekli Bára Janečková, Honza Benda a Martin Ruman. V posledním díle jsme se s Pavlem Dvořákem věnovali tomu, jak to teď vypadá v Číně. Udělali jsme takový teleport a podívali se, jak by to eventuálně mohlo do budoucna vypadat tady u nás.
Jak jsem říkal, zaměřujeme se na to, aby to byla oboustranná komunikace a abyste si co nejvíc věcí mohli převést do praxe. Z toho nám jednoznačně vyplynulo, že nechceme zůstat jen u přenosů, a proto ke každému přenosu vytváříme metodiky a questy pro vás, pro vaše rodiny nebo pro vaše týmy ve firmách, abyste všechna ta témata, o kterých jsem mluvil, učení, kritické myšlení a mnoho dalších, opravdu aplikovali v praxi. Pokud byste metodiky chtěli, zaregistrujte se na www.homeofficetv.cz.
Poprosím vás, abyste si vzali mobilní telefony a otevřeli www.slido.com. Díky tomu budete moct našim hostům pokládat dotazy, hashtag je HomeOfficeTV. A máme pro vás ještě malé překvapení, soutěž, to už je taková tradice. S Urban Monkeys tady máme soutěž o velkou krabici plnou tohohle zdraví, která připutuje na vaši adresu, pokud nám odpovíte na anketní otázku, která se týká komunikace. Jak se ve vašem týmu změnila komunikace? Máme tam tři možnosti, tak nám prosím odpovězte. Pokud nám necháte jméno a e-mailovou adresu, ozveme se vám a velkou krabici plnou dobrot vám doručíme.
Už se nám to plní, děkuju moc. Desátý, dvacátý a třicátý získá tuhle krabici. Teď už představím slíbené hosty. Moderátor a autor dnešního vysílání je Peťa Skondrojanis. Petr má obrovské zkušenosti v HR a pozval si dva hosty. Peťo, nechám už na tobě, abys je uvedl a celé si to oddirigoval, protože je to tvůj pořad. Peťo, je to na tobě, a vy si to užijte, mějte se krásně.
Petr Skondrojanis
Honzo, děkuji ti za to, že máme prostor zvát si zajímavé osobnosti a povídat si s nimi i v době social distancingu. Zdravím tedy dva známé přátele a kolegy v místnostech vedle mě napravo a nalevo, Daniele, Luboši, zdravím vás. Uvědomil jsem si, že denně používám Google a denně používám LEGO, protože mám malého syna a LEGO je úplně standardní denní výbava našich aktivit. Tím jsem napověděl, že tu mám Dana France z Googlu a Luboše Malého z LEGA. Říkal jsem si, že toho děláte tolik, že možná ani nevím, co přesně všechno v běžném životě děláte, tak vás nechám, abyste se představili. První otázka tedy zní: co vám plnilo kalendáře před koronakrizí? Luboši, poprosím tebe, představ se.

Luboš Malý
Dobré ráno, díky, Petře. Jmenuji se Luboš Malý, to je tak. A že jsem z LEGA? Doufám, že nejsem úplně z kostky, ale ve firmě LEGO pracuju, to je taky pravda. Můj kalendář před koronakrizí vypadal podobně jako teď. Mezi osmou a čtvrtou, pátou, někdy o trošku déle, mám spoustu interakcí s týmy, se kterými spolupracuju. Oblast, kterou se zabývám, jsou technologické inovace. S týmem přes padesát lidí se zabýváme tím, jak se bude v budoucnosti vyrábět a jak se do toho promítnou trendy jako aditivní výroba neboli 3D tisk, umělá inteligence a robotika, všechny ty věci, kterých se do jisté míry někteří obávají. Jsem součástí globálního týmu, který právě takové věci řeší.
Pro mě to znamená, že moje role je urychlovat technologické inovace ve firmě. Nemá to příliš přesný pracovní popis, je to spíš takové poslání. Je to spolupráce s mnoha různými týmy na tom, jaký mít v týmu rytmus a jaké způsoby práce, ať už formální, nebo neformální. A co je nejdůležitější, jak k inovacím přibližovat lidi. Je to tedy částečně vzdělávání a komunikace, řekl bych takový mini Daniel Stach, který propaguje novinky ze světa. Něco takového interního by mohlo být jednou ze součástí schůzek.
Petr Skondrojanis
A jen doplňující otázka: kde všude po planetě se tvůj tým nachází?
Luboš Malý
Největší část je v Dánsku, kde má společnost LEGO ústředí, v městečku Billund. Další část je na Kladně, další v Londýně a máme jednoho kolegu v Maďarsku. To je ale reportovací struktura, ty týmy nejsou, jak to říct, takhle vázané. Spolupracujeme se všemi zeměmi, s Amerikou, se Singapurem. Moc nevím o zemi, kromě možná Fidži, se kterou bychom nějak nespolupracovali.
Petr Skondrojanis
Skvělé. Pamatuji si, že jsme si říkali, že LEGO je největší výrobce pneumatik, což mě úplně rozbilo, to jsem do té doby vůbec netušil. Dane, ty jsi Googler. Mám pocit, že jsi autorem jedné z prvních profesionálních googlerských komunit a dnes tvoje komunita, nebo komunity, které spravuješ, čítají kolem 400, nebo mají dosah na 400 tisíc vývojářů po světě, jestli jsem to číslo někde správně zachytil. Jak vypadá tvoje práce, nebo jak vypadala před koronakrizí? Teď bude asi podobná jako u Luboše?
Daniel Franc
Tak jo, dobré ráno, ahoj. Moc se mi líbilo, že používáme Google i LEGO každý den. U nás doma rozhodně ano. Můj den teď vypadá dost podobně jako předtím, tedy bych řekl poměrně chaoticky. Chaoticky v tom smyslu, že pořád přicházejí různé schůzky, srazy a telefonáty na dálku s lidmi z celého světa, protože, jak říkáš, Petře, jedna z linek mojí práce je pečovat o lidi v Googlu, kteří se pak starají o vývojářské komunity po světě. U nás jsou to hlavně Google Developer Groups, které skutečně vznikly tady v Praze s partou kamarádů asi před 12 lety. Rozrostlo se to a teď je to velmi široká celosvětová komunita. Moje role se ale ještě posunula ke spolupráci s jinými komunitami, a komunitami teď myslím různé lidi a dobrovolníky, kteří organizují akce a srazy pro ostatní.
Pro nás je současná situace obrovská výzva, protože všechny tyhle akce a srazy se po celém světě konaly samozřejmě tváří v tvář, prezenčně, zhruba 8 až 10 tisíc akcí ročně. Všechny se teď přesouvají do online prostředí. Zároveň se ukazuje, že ten přesun je méně bolestný, než jsme původně čekali, protože síla komunity je ve vztazích, a ne úplně v tom, jestli se potkáváme tváří v tvář, nebo na dálku. Můj den předtím tvořila hlavně komunikace s kolegy kolem tohohle.
„Zároveň se ukazuje, že ten přesun je méně bolestný, než jsme původně čekali, protože síla komunity je ve vztazích, a ne úplně v tom, jestli se potkáváme tváří v tvář, nebo na dálku.“
Daniel Franc
Kromě toho se už zhruba 10 let potkávám na různých workshopech a konzultacích s lidmi z českých firem a organizací právě kolem spolupráce na dálku, takže ten posun vnímám. Současná doba je úžasná v tom, že naprosto božsky akceleruje přístupy a dovednosti, které se lidi ve firmách snažili adoptovat nebo na ně přejít. Teď nás to k nim trošku nutí a já v tom vidím spoustu pozitiv. A když mám ještě trošku volna, dělám fotky ze vzduchu, ale na to vedle práce moc času nezbývá.
Co se mění ve spolupráci na dálku
Petr Skondrojanis
To je úplně parádní pojmenování toho, co se kolem nás děje. Nahrál jsi mi tou druhou linkou svojí práce: už léta letoucí školíš práci na dálku, spolupráci na dálku, leadership, komunitní leadership a tak dále. Zajímalo by mě, jak se z vašeho pohledu změnila nebo jak se proměňuje kultura spolupráce, jestli vidíte výrazné změny v kultuře spolupráce ve firmách. Dřív to byla výsada opravdu jen remote týmů a týmů, které spolupracovaly napříč světem, a firmy […] si nedokázaly představit, že budou spolupracovat na dálku a že to pro ně bude běžná součást pracovního dne. Vnímáte teď posun u svých známých, klientů a partnerů v různých firmách? Jak se proměňuje kultura spolupráce? Dane, poprosím.
Daniel Franc

Pro většinu firem to vůbec není novinka, řekl bych. Zhruba před pěti lety jsem začal vnímat, že to, co předtím byla skutečně výsada nějakých IT firem nebo výslovně distribuovaných týmů, zasáhlo úplně všechny firmy. Je to skutečně tak pět let, co principy spolupráce na dálku zasáhly všechny. Jak ty největší, které se samozřejmě naučily pracovat s různými dodavateli a se svými týmy, které dnes nesdílejí stejnou kancelář, což může znamenat, že jsou v jiném českém městě, tak i malé firmy a startupy, které naopak využívají sílu distribuované spolupráce.
Co se podle mě změnilo: to, co předtím byla záležitost jen některých týmů, některých typů práce nebo některých typů organizací, teď zasáhlo úplně všechny. I organizace, které měly tendenci tomu trošku vzdorovat nebo preferovaly styl práce na blízko. Ten trend tady ale rozhodně byl, v tomhle ohledu to, musím říct, žádná novinka není. Možná je to novinka v kvantitě, ale ne v tom, že by šlo o úplně novou revoluční změnu, která tady předtím nebyla. Pak jsou tam různé posuny, ke kterým se třeba dostaneme dál, ale zatím to nechám asi u tohohle.
Petr Skondrojanis
Jen doplním: novinkou to sice není, ale mám pocit, že spousta firem už byla tak daleko, že si dokázala představit home office. Home office se díky mileniálům začínal dostávat do slovníku všech manažerů a všech firem. Ale co se nám teď stalo, ten lockdown, to, že jsme v karanténách a firmy jsou prázdné, to už není home office. To je opravdu spolupráce na dálku, jak ji víc znáte z týmů, které nemají šanci se potkávat. A tohle je možná novinka pro spoustu firem, nebo se pletu?
Daniel Franc
Určitě, takhle postavené to novinka je. Chtěl jsem říct, že ty principy tady byly, ale jsou, a tam máš pravdu, v něčem natolik odlišné od spolupráce na blízko, že k tomu přerodu nedošlo. Firmy a týmy se teď potkávají s tím, co je pro nás denní chléb, ale teď to zažívá každý. Představuji si to jako takových sedm klíčových principů.
Jeden je, že prostě nejsme dostupní kdykoliv a kdekoliv. Já třeba teď nejsem v práci, a kdyby se se mnou někdo snažil spojit, nemůže. Někdo jiný zrovna může dělat s dětmi školu, někdo jiný může dospávat, protože díky home officu chodí spát ve tři a vstává ve dvanáct. Dostupnost a synchronicita se samozřejmě posouvají.
Posouvá se i to, že kde nám dřív čas organizovaly rituály, třeba příchod do práce a kafe nebo cigáro s kolegou, tam si teď musíme kompletně zvyknout na novou strukturu rituálů, na to, co nám přináší realita práce z domova. Z toho vyplývá i to, že si musíme organizovat čas sami. Není tam nikdo, kdo by nám řekl: dneska odpoledne budeme dělat na tomhle projektu. Je to úplně na nás.
To se pak samozřejmě promítá do stylu řízení a vůbec leadershipu. Posouváme se od direktivního každodenního sledování aktivit k poloze, kdy zadáváme spíš výstupy a samotný průběh, samotnou aktivitu necháváme na lidech.
Jsou tam pak i věci, které nejsou úplně patrné. Například komunikace se posouvá od toho, čemu říkáme vysoce kontextová: když něco řeknu, nepotřebuju toho moc vysvětlovat, protože kontext je daný tím, co jsme si říkali celou dobu předtím, nebo tím, kde se zrovna nacházíme. Při spolupráci na dálku komunikujeme nízkokontextově, což znamená, že okolní komunikace, pozadí komunikace tam chybí. Je potřeba ho nějak doplnit. Pokud se to nestane, dochází k různým nedorozuměním.
Sociální rovinu, která se předtím ve firmách dělala úplně automaticky, je teď nutné tam vkládat promyšleně a cíleně.
Podobně je to s procesy. U spousty projektů, které jsem sledoval nebo vnímal, se jelo tak nějak intuitivně a případně se nějaké procesy zakódovaly až po skončení projektu pro budoucí generace. Teď to vnímám i na našich projektech, které začínají být silně procesně řízené. Když se tým nemůže pravidelně potkávat, třeba každý den, je nutné, aby přece jen táhl za jeden provaz, a pak je potřeba nějaká sladěnost podle toho, čemu u nás v práci říkáme workflows a v Česku by se asi řeklo procesy. Ty každému řeknou, co má dělat, když má zrovna čas, kdy není se svým dítkem na homeschoolingu nebo se nevrací z procházky.
Takových posunů je samozřejmě celá řada, to sis, Petře, asi myslel. Pro mnoho z nás a pro mnoho týmů je novinka to, že najednou takhle funguje každý.
Petr Skondrojanis
Super, děkuju, otevřel jsi strašně moc témat, Dane. Některá jsou velmi zajímavá, budeme se jim určitě věnovat. Luboši, jak to vidíš ty? A u tebe poprosím ještě o rozšíření: dokázal bys říct i kontext Česká republika versus zahraničí? Protože možná je to jinak. Teď se tady dívám na plakát přede mnou na zdi, který tu ve studiu mám. Jsme národ, který chce být často veden a možná i řízen. Jak se s tím vypořádávají třeba kolegové v Dánsku, kde karanténa funguje úplně stejně jako tady? A jak se s tím vypořádávají kolegové tady v České republice?
Luboš Malý
Nevím, jestli je ta sociální bublina nutně daná geografickou polohou, protože se bavíme o změnách, které se dějí v komunikaci v práci. Na druhou stranu, kdybyste se na to podívali okem člověka někde ve slévárně, myslím, že by s námi nemusel úplně souhlasit, že se ta práce tak hodně mění. Myslím si, že se mění tohle: pojem digitalizace a digitální nástroje se přesunuly ze zóny prevence, kdy se učím, abych to někdy použil, do módu urgence nebo léčby, kdy musím, protože jinak to teď moc nejde. Myslím si, že se zvyšuje empatie vůči lidem, kteří takhle obecně pracovali už dávno. A vůči lidem, kteří zásadně nevyhledávají společnost, kteří by nejradši pracovali někde v lese a pro které je práce na dálku svým způsobem vždycky hrozně příjemná. Doteď slyšeli: není to možné, není to možné, není to možné. A myslím, že najednou může být komunikace mnohem inkluzivnější i třeba pro skupinu lidí, pro které je open space naprosté peklo. To tam vidím.
Ještě bych zmínil některé potřeby, které se zvýšily. Jasně, společenský kontakt, toho se určitě dotkneme, ale zajímavé mi přijde posílení jakési bezpečnosti. A pro někoho to může znamenat víc řízení. Zase se vrátím do výrobních závodů. Aby se tam lidi mezi sebou nepotkávali a měli dostatečnou vzdálenost, musí k už tak relativně striktním procesům přibýt další. Jinak to moc udělat nejde, stovky a tisíce lidí ve Škodovkách a v různých průmyslových podnicích se musí řídit jiným způsobem. Na druhou stranu pro některé, třeba digitální nebo globální týmy, ve kterých se nejspíš pohybujeme já i Dan, to naopak může znamenat větší decentralizaci a méně řízení, a k tomu se zase dostaneme.

Jestli je to ve společnosti, nebo v geografické kultuře, mezi národy, to bohužel úplně nevnímám. Spíš si myslím, že je to obor nebo způsob práce, na který byl člověk napojený už předtím, a ten se podle mě mění všude po světě stejně. Lidi, kteří sedí za počítačem, tu změnu tak moc nepoznají, oproti těm, u kterých se najednou digitalizace urychlila. Jak říká ten vtip, kdo může za digitální transformaci: CEO, CDO, digital officer, nebo COVID? Myslím, že tady se to ukázalo jasně.
Procesy jako dohody
Petr Skondrojanis
Navážu na Luboše, a ty, Dane, jsi to zmiňoval taky. Často se potýkám s tím, že proces není, nebo nemusí být nutně nástroj centrálního hierarchického řízení. Máme ho trošku démonizovaný, jako by s ním přicházela centralizace, nedemokratičnost a tak dál. Bavíme se tady o decentralizaci a oba jste zmínili, nebo ty, Dane, jsi zmínil, že v situaci, kdy se nemůžeme potkávat, nastává mnohem větší, už i procesní řízení týmů. A myslím, že totéž jsi, Luboši, říkal i ty: že teď, kdy je tlak na bezpečnost, možná přibývají nové procesy. Jak to vnímáte? Proč najednou musíme třeba zvýšit nebo zpřesnit určité procesy, abychom dosáhli stejného výsledku, kterého bychom dosahovali s méně procesy, kdybychom se mohli vidět a potkávat?
Daniel Franc
„Ve firmách, které jsou nastavené spíš agilněji, nebo chcete-li svobodněji, fungují procesy naopak tak, že vám dávají svobodu.“
Daniel Franc
Vyplývá to i z toho, co tady zmiňoval Luboš a k čemu se určitě dostaneme: spolupráce na dálku znamená, že musíme dát lidem svobodu, aby dosáhli výsledku, který se od nich čeká, což je pro mnoho manažerů tak nějak paradigmaticky neskousnutelná záležitost. Zároveň to samozřejmě neznamená, že se teď každý rozprskneme do svých domovů a za měsíc si řekneme, jestli se nám to povedlo, nebo ne. Možností, jak výkonu dosáhnout i v takhle svobodném prostředí, je celá řada, ale procesní cesta je jedna z bezpečnějších. To ale neznamená, že by nějaký výbor nebo manažer přišel za týmem a řekl: děcka, tady máme proces a teď si to všichni rozdělíme, nebo ještě lépe, já vám to každému zadám a tady položku 75b bude dělat Jana příští týden. Ve firmách, které jsou nastavené spíš agilněji, nebo chcete-li svobodněji, fungují procesy naopak tak, že vám dávají svobodu. Dávají svobodu k tomu, abyste k cíli došli způsobem, který si sami zvolíte, a naplnili ho.
Při dosahování milníků a při spolupráci vám ale procesy říkají: pokud potřebujete s někým něco dělat, jak se k tomu člověku dostanete? S jakým typem požadavku za ním můžete jít? Proces při spolupráci na dálku vám řekne, že existuje nějaká návaznost kroků, tudíž můžu začít dělat krok B, kdykoliv chci, ale ne dřív, než skončí krok A, a ještě nesmí začít třeba krok C. Procesy se vyvíjejí neustále. Nevznikne nějaký procesní manuál, podle kterého by se jelo další tři měsíce. Součástí práce týmů na dálku je, že se procesní tok neustále upravuje na základě zpětné vazby.
Každý člověk by měl vlastnit svoji část procesů. Když teď třeba řídím některé nové projekty, které jsme spustili až teď, vysloveně při home office, je ten tým nastavený tak, že každý si tam skutečně opečovává svoji procesní linku a já jen dbám na to, aby si jejich procesy dokázaly povídat s ostatními. Proces je pro mě v tuhle chvíli spíš umožňovač svobody, než aby byl jako ten plakát, který tady ve studiu mám taky na zdi, který mě irituje asi stejně jako vás a který říká: nesmíte. Procesy naopak říkají: k té práci se dostanete s pomocí ostatních, zdrojů, času a materiálu a tady máte napsáno, jak se k nim dostanete.
Petr Skondrojanis
Když se podíváme na etymologii slova proces, je to procedere, což je pokračovat. Často je to tedy tak, že proces umožňuje někam se posouvat. Vy oba fungujete ve firmách, kde je proces běžná součást workflow a firemního slovníku, ale ve spoustě týmů, třeba startupových, se tohohle slova pořád bojíme. Luboši, změnilo se něco třeba v LEGU? Jak to vnímáš u vás ve firmě, v celosvětovém vedení týmů, zpřísnily se nebo přibyly nějaké procesy, aby se tahle situace zvládla?
Luboš Malý
Zkusil bych jen takovou hříčku, protože slovo proces má opravdu skoro pejorativní nádech. Nahradil bych slovo proces slovem pračka. Protože v tu chvíli je to nástroj, který mi pomáhá a dává mi víc času. Pokud v domácnosti dokážu vyřešit praní procesem jménem pračka, věřím, že nějakou věc, které se musím věnovat zbytečně a není efektivní, můžu v práci nahradit metaforickou pračkou, a ne nějakým procesem.
Rozdíl je podle mě v tom, a v tom se projevuje třeba kultura firem, že pokud někdo funguje hodně na bázi zákazů, bude proces velmi restriktivní. Pokud někdo funguje spíš na bázi dohod, třeba v týmu, a nechává tým, aby si dohody vytvářel, ty se můžou měnit. Všímám si toho, že se nám v týmech mění dohody. Vzal bych to třeba tím, že se lidi nenápadně zapnutými kamerami zvou k sobě do bytu. To se předtím příliš nedělo, to je nová dohoda. Nebo tím, že když jsou nějaká setkání, jsou kolem nich zároveň neformální setkání, různá kafe, online hry a podobně. O tom myslím hodně mluvil Filip Dřímalka s Petrem Márou v jiném dílu, do toho asi nebudu zacházet.
Ale podle mě je v téhle celé změně klíčové: o co se může opřít člověk, který s nějakým týmem na něčem pracuje? Na změny procesů nebo čehokoliv se dívám asi zbytečně pragmaticky, ale přijde mi, že od lídra nebo manažera se čeká, že je to superhrdina, který aktuální situaci zvládá levou zadní. Děti mu běhají po bytě, to je přece úplně krásné, zvládá je jednou rukou a druhou řídí týmy, dohlíží na práci a zároveň je empatický kamarád, který rozumí každému problému. Já v těch změnách procesů a dohod vidím nevyhnutelnost, protože roli toho typického lídra, té hierarchické představy spíš o manažerovi, je podle mě v kontextu téhle doby už strašně složité naplnit.

Část toho tedy může být proces. Můžu říct, že schůzku nemusí vést vždycky jeden člověk, ale máme nějaký proces, podle kterého se třeba budeme točit. Nemusíme mít přesně dané co, kdo a kdy, ale může být proces na to, že se každou středu odpoledne vidíme a řekneme si o hořících věcech, které potřebujeme společně vyřešit. A to je forma procesu. Mně tyhle věci zapadají dohromady a beru to čistě tak, že jsme různí lidi, firmy jsou různé a ke slovu procesy každý přistoupí tak, jak potřebuje. Ale podle mě je to právě něco, o co se dá opřít v době, kdy jsme trošku na špičkách.
Petr Skondrojanis
Luboši, v naší přípravě jsi zmiňoval jednu věc: že se manažeři nebo lídři týmů ve firmách budou muset odnaučovat věci, které jsme se naučili, nebo jsme se měli naučit, a to „od“ jsi měl v přípravě v závorce. Co se bude muset odnaučit lídr, manažer, který chce v téhle době uspět, pokud by tohle byl nový standard, nebo minimálně taková decentralizace týmů?
Luboš Malý
Jsou to věci, o kterých mluvil Dan, třeba ta asynchronicita. To je hrozně složité slovo, já ho asi ani neřeknu, ale myslím tím, že lidi různě vstávají a různě pracují. Je potřeba tam zajistit nějaký základní rytmus, žádná kapela se neobejde bez bubeníka, to je myslím důležité vědět. Mít tam nějaké minimum, ale přestat počítat s tím, že všichni začínají a končí ve stejnou dobu, jak to bývá ve smlouvách: mezi devátou a druhou nebo desátou a třetí. Podle mě si každý lídr a manažer bude muset položit otázku, z čeho mu plyne pocit kontroly. Mít pocit, že se věc děje směrem, který má udávat, je přece součást leadershipu, ale z čeho vychází ten pocit, že má věci pod kontrolou? Podle mě to bude čím dál míň direktivní management, a teď nechci říkat, že jedno je dobře a druhé špatně, a čím dál víc to bude právě kontrola skrze procesy nebo skrze interakci s lidmi, ať na blízko, nebo na dálku. Ať opravdu vidí tu klíčovou věc: v čem vnímá, že má věci pod kontrolou.
Kontrola a situační leadership
Petr Skondrojanis
[…] V tomhle módu kontroly, a já to slovo nemám moc rád, stejně jako ty plakáty tady na zdi, a teď nemám moc rád ani ty procesy, mi ale přijde velmi důležité, aby to bylo vždycky v […] kontextu. Dane, ty jsi kromě jiného mezi věcmi, které je potřeba změnit, zmiňoval nízkokontextové rozhodování, nebo jak uvažovat nízkokontextově. Jak to chápat, co je nízkokontextové oproti vysokokontextovému? Můžeš to upřesnit?
Daniel Franc
Tak určitě. Při spolupráci na dálku jsou každopádně někdy důležité i přízemní záležitosti, například šumy na mikrofonu. Představujete si, že na dálku uděláte úžasný meeting, a pak zjistíte, že třetině týmu nefunguje mikrofon a třetina týmu má hrozně pomalý internet, protože je sedm, osm večer a celý barák se kouká na Netflix. Posun při spolupráci na dálku se týká i toho, že si musíme uvědomit, že některé úplně nejzákladnější věci, na které jsme zvyklí, fungovat nebudou. Například že jsme schopni se všichni v jednu chvíli sejít a že komunikační nástroj bude fungovat, jak má. Že všem bude fungovat mikrofon a nikomu nebude vypadávat obraz nebo štěkat pejsek přímo pod stolem. To jen na okraj.
Co se týče vysoce a nízkokontextového rozhodování, možná tu složitě znějící úvahu zjednoduším. Líbí se mi, jak Luboš říkal, že procesu můžeme říkat dohoda. Přemýšlím o tom už chvilku a je to krásné, protože dohoda je mezi členy klubu. Nemůže fungovat proces, který by nevzešel od lidí, kterých se přímo týká. To pak přímo znamená, že se musíme společně dohodnout, jak budeme nějakou práci teď dělat nově. Procesní prvek pak spočívá v tom, že se to někde zaznamená a podle toho se pak řídíme, protože jsme se tak dohodli.
„Nemůže fungovat proces, který by nevzešel od lidí, kterých se přímo týká.“
Daniel Franc
A abych se teď úplně vrátil k tomu, co jsi říkal: manažer nebo manažerka při spolupráci na dálku skutečně může zapomenout na klasickou kontrolu. Klasickou myslím v takovém hodně old school pojetí, kdy monitoruji, kolik času stráví můj tým nebo daný člen týmu na nějaké aktivitě, kolik času mi odreportuje, že ten den odpracoval. To je úplně o ničem. Někdo může nějakou práci udělat za poloviční čas, někdo k tomu potřebuje dvojnásobek času a má k tomu dobré důvody, které neznamenají, že je nekompetentní nebo že se fláká. Na tohle prosím při spolupráci na dálku zapomeňme.
Soustřeďme se spíš na to, aby práce měla jasně měřitelné výstupy, které jsou dosažitelné v nějakém rozumném časovém období, což zase pro každý tým může znamenat něco jiného. A pak lidi provázíme k tomu, aby se k těm výstupům dostali svým způsobem. To znamená, že my manažeři pak vytváříme spíš hrací pole, na které ty lidi vyšleme, a řekneme jim: budeme hrát podle těchhle pravidel, to jsou ty procesy, cílem je nasázet dneska aspoň tři góly, každý se snažte, jak potřebujete, přijďte si za mnou jako za koučem, pokud potřebujete nějakou podporu, ale pro pána, běhejte si po tom hřišti, jak chcete. Já už vám nebudu říkat, jestli máte běhat doleva, nebo doprava, jestli máte mít boty Adidas, nebo Nike.
To je ten posun, který jsem zmiňoval, a je poměrně bolestný, protože klasicky postavené hierarchické firmy zjišťují, že když přejdou na spolupráci na dálku, klasický kontrolní režim jim přestává fungovat. Nedávno jsem slyšel o manažerech jedné velké korporace, kteří se teď perou s tím, že nemůžou monitorovat docházku svých lidí. Zkoušejí to na dálku tak, že v osm budeme všichni sedět za počítačem a zvedneme se v půl páté večer, a teď zjišťují, že to nefunguje. Jdou na to bojem, perou se se zaměstnanci, místo aby zkusili přejít na způsob, který je samozřejmě náročný, ale je o tom, že si každý udělá práci způsobem, který je pro něj nejvýhodnější. To z něj nebo z ní zároveň nesnímá zodpovědnost za výsledek.
Luboš Malý
Já jsem totiž neodpověděl na tu otázku, co se odnaučit. A teď mi došlo, že to možná není odnaučení, ale návrat k základu. Navázal bych na Dana. Jedna ze základních dovedností leadershipu je pro mě něco, čemu se říká situační leadership: člověk dokáže ke každému zaměstnanci s daným úkolem nebo v dané situaci přistupovat tak, jak ten zaměstnanec potřebuje. Nevycházím z toho, že jsem majitel a vydřiduch, ale z definice lídra, že je to člověk, který pomáhá ostatním uspět.
A v tu chvíli si myslím, že je pořád naprosto legitimní působit direktivně, pokud je to potřeba. Třeba pro lidi, kteří jsou s nějakou prací hodně na začátku, nevědí přesně, jak ji udělat, a potřebují k tomu jasně dané direktivy a třeba deadline. Dovedu si představit člověka v těžké životní situaci, který bude strašně rád, když nebude muset, teď to zní hrozně blbě, tolik přemýšlet a bude se moct víc věnovat rodině, ale přitom mu bude jasně dáno, co má dělat. Myslím si, že direktivní mód spolupráce má pořád svoje místo i online, ale může třeba znamenat, že já jako lídr budu tomu člověku věnovat o něco větší pozornost a každý večer si na pět minut zavoláme, abychom zjistili, jaká je situace. Tohle v online světě nebo v remote práci beru svým způsobem jako direktivní způsob řízení. V offline nebo v běžném pracovním módu je to podle mě to, co nemá každý rád: dívání se, co děláš, jak to děláš, kdy to děláš.
Dovedu si tedy představit situace, kdy to pořád bude fajn, ale je mi strašně sympatické a myslím, že se bude zvyšovat pravděpodobnost toho, o čem mluvil Daniel, a to je schopnost pracovat spíš v módu podpory nebo dokonce coachingu. Bylo by fajn, kdybychom se tam dostali, ale asi jsem trošku skeptik, že by se to povedlo změnit skokem. Myslím, že je to proces, který trvá hrozně dlouho. A navíc v nějakém úkolu budu potřebovat direktivu a v jiném budu naprosto pevný v kramflecích a pak uvítám spíš coaching nebo nějakou podporu od svého nadřízeného, pokud ho máme, nebo, pokud už jsme v kompletně decentralizovaném systému, od svých kolegů. Tím chci jen říct, že bych direktivní způsob řízení ještě nepohřbíval, protože si dovedu představit situace, na které bude sedět jak zadek na hrnec.

Cíle, OKR a frekvence podpory
Petr Skondrojanis
Bavíme se o leadershipu, o stylu leadershipu, direktivním a nedirektivním, decentralizovaném. To, jak se zadávají úkoly, jak se pak plní a jak se v týmu a s lidmi kolem dosahuje výsledků, je součást firemní kultury. Každá firma to dělá nějak. To je přesně téma, které mě hrozně zajímá, protože si myslím, že tady se bude leadershipový styl proměňovat, přesně jak jsi říkal, Dane, od toho, že teď nejsme schopni zjistit, jestli mají lidi odpíchnutou docházku. Dokonce jsem viděl návody, jak na online vypadat, že piju čaj, ale uvnitř mám víno. Je spousta věcí, které se můžou proměňovat. A začíná to zadáním přesného cíle, definováním očekávání, co od týmu chci. Můžeme jít trošku do praxe: jak na to od začátku jdete ty, Dane, když máš celosvětovou komunitu a nějak si definujete cíle a výsledek, ke kterému chcete dospět? Protože tady ve firmách často funguje to, že v tradičním pojetí hierarchie pracuju pro svého manažera, který mi zadá úkol. Ten je často bez kontextu, často je nesmyslný. Já ho ale splním, protože to je pro mě ta práce. A ten člověk nevidí, že plním jeho zadaný úkol. Ale tohle je úplně jiný styl zadávání úkolů a definování očekávání.
Daniel Franc
Tady se to odvíjí od toho, co jsem na začátku několikrát říkal: pokud je dobře stanovený cíl, ke kterému vede srozumitelná cesta, kterou můžou představovat třeba ty dohody, pak skutečně můžete toho člověka vypustit do terénu a pečovat o něj tak, jak ten daný člověk potřebuje. To může znamenat přesně to, co říkal Luboš: pokud mám člověka, který má nový úkol, mám nováčka, mám člověka, který se hodně pere s novou situací, musím ho vést, nebo tu zaměstnankyni musím tím světem provést. To může znamenat vysoce direktivní přístup, který si ale někteří manažeři ze staré školy pořád pletou s direktivně kontrolním způsobem. Zvlášť při spolupráci na dálku potřebujete direktivně podpůrný způsob.
Já mám taky několik lidí, se kterými si teď třeba voláme každý den na půl hodiny. Je to krátký statusový meeting, kdy se bavíme o tom, co se bude dít následující týden, co se událo včera, co se bude dít dnes. K tomu jim někdy dávám konkrétní podporu, někdy konkrétní vedení, někdy konkrétní zadání. To je ale mikroskopická každodenní záležitost a řekl bych, že to v tuhle chvíli klade možná větší nároky na manažery, protože objem komunikace s týmem se samozřejmě zvýší.
Co se týče zadávání úkolů a práce, u nás ve firmě současná situace v tomhle ohledu nepředstavuje vůbec žádnou změnu. Řekl bych, že naopak těžíme z toho, že zadávání úkolů a vůbec měření výkonu a toho, čím který člověk přispěl k nějakému celku, se u nás řídí metodikou, která se jmenuje OKRs, Objectives and Key Results, a kterou používá hromada firem, velkých i úplně malých startupů. Vychází z toho, že si nastavíme cíl, třeba že proškolíme půl milionu lidí po světě v nějakých daných technologiích, a k tomu vedou key results. České firmy často používají všeobecně známá KPIčka, indikátory toho, že se vám cíl podaří naplnit. Můžete říct: 20 000 lidí proškolíme formou videokurzu, 30 000 lidí formou webinářů, 40 000 lidí formou playbooku, nějakého manuálu, u kterého naměříme, že ho všichni přečetli.
Když to pak rozpadáte pod ta čísla dolů, dokážete se dostat až k úplně detailní položce v daném projektu, kterou si někdo vezme za svou. Pokud chci proškolit 30 tisíc vývojářů formou webinářů, je tam třeba někdo z marketingu, kdo si dá za úkol, aby jeho nebo její tweety, které webinář propagují, vidělo aspoň 50 tisíc lidí. S tímhle cílem ten člověk pak odchází do svého pracovního dne a přemýšlí: jak to zařídím, aby můj tweet vidělo 50 000 lidí? Možná budu potřebovat pracovat s nějakými copywritery, možná s týmy, které mě dostanou do nějakých médií, aby moje komunikace byla viditelná.

Všechno je to o měření čísly, což má nějaké závorky, ke kterým se možná ještě dostaneme. Je to o tom, že cíl je dosažitelný nejdéle do tří měsíců. Je to o tom, že cíl je dobře měřitelný. Je to o tom, že cíl nějak přispívá k nějakému vyššímu číslu, a o tom, že ho člověk vezme za svůj a vy mu pak pomáháte se k tomu číslu dopracovat. Ať už metodou direktivní, delegativní, podpornou, nebo koučovací, to už je pak o manažerském umění.
Petr Skondrojanis
Jaká je teď frekvence, ne kontroly, ale spíš podpory, když máte cíl na měsíce dopředu? Teď tu máme měsíc úplnou karanténu, pak se to bude rozvolňovat a tak dál a potřebujeme pořád sledovat, jestli jsou lidi úspěšní v tom, co dělají, jestli ve finále někdy i nadplňují svoje vlastní očekávání. Mimochodem, díky, Luboši, za to, že bez bubeníka nehraje kapela. Jak častý by měl být rytmus sledování, podpory, pomáhání, tedy zjišťování, jestli se člověk k tomu číslu blíží?
Daniel Franc
Hele, zkusím to zase rychleji. Samozřejmě to záleží. Pokud máte člověka, který podporu nepotřebuje, dáte si třeba jednou měsíčně jen nějaký synchronizační meeting. Pokud máte nový projekt nebo se ten člověk s tím pere, necháte si třeba každý den reportovat, jak se k tomu číslu blíží. Nejčastější frekvence je ale zhruba týdenní, aspoň v našem pojetí práce s číselně měřitelnými výkony: týdenní aktualizace toho, jak se nám čísla posouvají dopředu nebo dozadu. To samozřejmě vytváří určitý tlak na každého, kdo se snaží o nějaký výkon, aby si ho neustále měřil. Je to ale hrozně užitečná věc, protože jedna z funkcí old school managementu je, že vám manažer řekne, jestli jste na dobré cestě, nebo ne. Pokud chcete lidem dát volnost a svobodu, měl by každý z nás v každé chvíli vědět, jak moc se blížíme tam, kam se chceme dostat. A k tomu si to potřebujete měřit sami.
Takže záleží, ale platí, že informace o tom, jak se nám daří cíl naplňovat, by měla být dostupná alespoň na týdenní bázi. Ať už pro mě, pro člověka, který cíl řeší, nebo pro moje kolegy, kteří potřebují do mého projektu nějak vstoupit, nebo pro manažerku, která díky tomu dokáže říct, jestli ten člověk potřebuje podporu, jestli ho má propojit s dalšími zdroji, jestli se s ním má třeba pobavit o tom, jak si organizuje čas, jestli mu neuniká nějaká příležitost, a tak dále.
Situační leadership a micromanagement
Petr Skondrojanis
A tím se dostáváme k situačnímu leadershipu, Luboši. Jak se liší situační leadership od micromanagementu?
Luboš Malý
Myslím, že důvodem. Líbilo se mi, když Daniel říkal, že jeho rolí je péče o někoho. To je pro mě ten rozdíl. Pokud vycházím z toho, že mojí primární rolí je, aby ostatní uspěli, je to jakási péče. A v tu chvíli je podle mě u lídra větší ochota nevést lidi tak, jak by sám on nebo ona chtěli, ale jak je potřeba v dané situaci s daným člověkem. Je to tedy nějaká customizace leadershipu spíš než nálet, při kterém se všemi jednám stejně.
Jak se to může projevit? Navázal bych úplně na to, co říkal Daniel o frekvenci. Řekl bych, že frekvence by měla být vždycky dvojnásobná, když dojde na nějakou situaci, která je nepředvídatelná nebo složitější. Proč? Protože lidi budou potřebovat víc procesů, o které se můžou opřít. Já třeba se svými týmy funguji nejčastěji ve Scrum módu. Kdo to zná, fajn, kdo ne, jsou to jen nějaké měsíční cykly. To, co bylo čtrnáctidenní, je teď týdenní, aby se v týmu snížila pravděpodobnost nedorozumění. Pořád to ale může být stejný čas, který se tomu věnuje.
Abych třeba věděl, v jaké situaci se který člověk nachází, a mohl tedy uplatnit situační leadership, potřebuji mít informace. Když se člověk potká s druhým v kuchyňce u kafe nebo u čaje, vidí, jestli je v dobré nebo špatné náladě, jestli se mu daří, nebo nedaří, a může podle toho reagovat. Tohle teď odpadlo, nemáme ten kontext, a tudíž si myslím, že je vhodné meetingy a věci, které jsme měli, zkrátit a zintenzivnit. Jestli je to pět minut odpoledne, kdy […] zavolám dvěma kolegům, nebo jestli je to zkrácení denních check-inů a stand-upů, všechno je možné.

Přijde mi ale, že aby situační leadership fungoval, je ještě důležitá kvalita. To znamená, že tým dokáže jít aspoň trochu do hloubky, že to není jen o zadávání úkolů, ale že rozumíme kontextu daného člověka. K tomu jsou podle mě třeba retrospektivy. Kdo je nedělá, tomu v téhle době strašně moc doporučuju si s týmem velmi často sednout. Nepracovně, a bavit se o tom, jaké emoce kdo zažil nebo co nám nefunguje právě v procesech, a vnést do toho kvalitu tím, že se navzájem vnímáme a dokážeme si víc rozumět, proč se to či ono povedlo, nebo nepovedlo. K situačnímu leadershipu bych přidal, že se mi vyplácí pracovat ve Scrum cadence se všemi plánovacími schůzkami a stand-upy, ale zejména s retrospektivami, aby se v téhle době, kdy jsou lidi daleko od sebe, dalo proniknout i přes skořápku povrchnosti a rozumět si o něco víc.
Petr Skondrojanis
Luboši, Google má svoje OKR. Co máte vy v LEGU na sledování rytmu a dosahování výsledků?
Luboš Malý
Strašně rád bych na to odpověděl konkrétněji, ale LEGO je pro mě tak velký ekosystém. Velký, v jistém smyslu je to malá firma, nějakých 19 000 zaměstnanců, ale je to ekosystém tolika různých subkultur, že ve výrobě, ve výrobních závodech budou určitě běžná KPIčka dávaná na roční bázi, která se pak budou různě rozpadat, a budou týmy, které žijí mnohem víc agilně a budou mít velmi klouzavá OKRka. Je to tedy směsice přístupů, abychom se dokázali sladit napříč jen na určité minimální úrovni, ale jinak je to velmi autonomní. Když jsem pracoval třeba v Londýně, zažil jsem úplně jiné přístupy v oblastech, jako jsou sociální média, a úplně jiné přístupy, když přijedete do výrobního závodu. Nechci to generalizovat, protože to by bohužel nebyl úplně správný popis. A to je mimochodem možná i projev kultury, kdy dokážeme nechat týmy, aby si kvantifikované výstupy nastavovaly s frekvencí a intenzitou, kterou potřebují.
Petr Skondrojanis
A jak to funguje u tebe, v tvém inovačním týmu se všemi lidmi, které máš po světě? V jakém rytmu a jakým stylem pracujete a jak naplňujete svá očekávání?
Luboš Malý

Zase bych to hrozně rád zobecnil. A bude se to lišit. Máme třeba dva velké týmy, které fungují vyloženě agilně. Jejich měřítka budou, jak rychle dojdou k pilotu, a pracujeme s něčím, co se jmenuje ERV, expected release value, neboli jakou hodnotu má každá další iterace inovace. Kdybych to chtěl ukázat na něčem konkrétnějším, vezmu si zase tu pračku. Jaká bude hodnota pro zákazníky, pokud do pračky přidám, nevím, nějakou funkci, která ji ztiší? Budou za ni lidi ochotní zaplatit víc, je to něco, o co je zájem? Velmi metaforicky, když to vezmu na jakoukoliv novou technologii: o kolik se s dalším vylepšením zvýší její hodnota pro uživatele. To je asi měřítko, které bych konkrétně zmínil.
Jinak je to ale fakt o tom, že ty týmy musí umět… A tady bych lehce přeformuloval tvou otázku, Petře, jak předám, co od týmu chci, protože v tu chvíli pořád musím říkat, co chci. Teď jsem zapůsobil jako takový ten […]: kolego, to je špatná otázka. Pardon, takhle jsem to nemyslel. Ale myslím si, že otázka je, jaké informace tým potřebuje, aby věděl, co je potřeba. A v tu chvíli je ta role úplně něco jiného. V tu chvíli jsem dodavatelem informací, nikoli dodavatelem rozhodnutí. To mi přijde jako velká změna. Proto si myslím, že v našem týmu, a když říkám v našem týmu, myslím tím nejen těch 50 lidí, se kterými jsem v kontaktu, ale týmy, které na inovacích pracují, je velká snaha, aby měli co nejvíc informací co nejrychleji a věděli, co je potřeba. A pak se už musí umět rozhodovat na základě minimálních procesů, neboli se vracíme k týdenní nebo měsíční kadenci, podle toho, jak je potřeba. Nevím, jestli je tohle odpověď, ale víc to bohužel generalizovat nemůžu, protože […].
Komunikace a vztahy v týmu na dálku
Petr Skondrojanis
S jakou radostí tu sedím, když z vás padají různé termíny, techniky a detaily: nebýt dodavatelem rozhodnutí, ale dodavatelem informací, v nestandardní situaci zdvojnásobit frekvenci komunikace. Tím jste mi nahráli na anketu na Slidu. Ptali jsme se, jak se ve vašem týmu změnila komunikace, a možnosti jsou: komunikace je plus minus stejná; komunikujeme s větší frekvencí a mnohem efektivněji; komunikace polevila, zhoršila se. Zatím je 50 % pro to, že komunikace je plus minus stejná, což mě osobně překvapilo. Anketu budeme sledovat dál. Ještě rovnou zmíním vítěze: desátý, třicátý a padesátý, kdo odpověděl, získává tu dobrou, hodnotnou výživovou cenu. Jsou to Karolina Dědíková, Lukáš Čirč a Barbara Nevěselá, ozveme se jim a doručíme jim zdravá smoothíčka. A zpátky k tomu, o čem jsme mluvili, tedy ke komunikaci. Mimochodem mě překvapilo, že lidi uvedli, že se komunikace nezměnila.
Daniel Franc
Abych řekl pravdu, od té odpovědi jsem neměl vůbec žádná očekávání. Odpověď, že je víceméně stejná, si vykládám tím, že už stejně komunikujeme přes maily, chaty a videokonference. Množství takhle vedené komunikace se asi nemění tím, jestli jsem doma, nebo jestli dělám z práce. Můj kalendář je, co se týče meetingů, úplně stejný. Možná tam některé přibyly, ale zase jiné ubyly. Představuji si, že to, jestli komunikujeme víc, nebo míň, nemusí být nutný definiční znak posunu, který tady nastal distribuovanou spoluprací, tím, že jsme najednou každý jinde.
Petr Skondrojanis
Překvapilo tě to? Nebo jsi to taky vnímal, nebo jsi od té odpovědi neměl očekávání?
Luboš Malý
Mě to nepřekvapuje. Kdyby otázka zněla, kolik máte neverbální komunikace, myslím, že ta významně poklesne. Ale jestli si spolu lidi zavolají a domluví se, co budou dělat, to může na téhle úrovni přece zůstat stejné, protože pro někoho ta doba nevyvolává, jak to říct, nějaká rizika a obavy, mají se pořád o co opřít, normálně to funguje. V tu chvíli myslím, že těch 50 % tam bylo a 35 % to zintenzivnilo. To bych interpretoval tak, že 35 % je v situaci, kdy hrozí větší nedorozumění a musí spolu víc interagovat. Spíš je otázka, jestli komunikace naplňuje potřeby, které v tu chvíli máme. Jestli je to na bázi „práci dodávám rychleji, lépe, efektivněji“, tak fajn. A pokud by to mělo znamenat, že týmy dlouhodobě nebudou soudržné a vrátí se ve fázích norming, forming a tak dále, storming, někam do předchozí fáze, protože se neznají a nevídají, bude potřeba na to reagovat. Ale v krátkodobém horizontu to podle mě úplně odpovídá situaci.

Petr Skondrojanis
Než se pustíme do otázek od diváků na Slidu, ještě bych se trošku přesunul k sociální stránce. Nemalou a velmi výraznou součástí firemní kultury jsou vztahy na pracovišti, které se díky tomu, že se potkáváme a vídáme, prohlubují, vytvářejí a udržují. A to dnes zmizelo, karanténa opravdu způsobila, že se lidi nepotkávají. Jak udržovat vztahy s lidmi v týmech na dálku, když není šance se potkávat a udržovat je osobním kontaktem? Daniele?
Daniel Franc
V mojí konkrétní práci to byla realita vždycky, protože jsme tým roztroušený po celém světě. Odpadla nám možnost potkávat se fyzicky, kterou je jinak v takhle postavených distribuovaných týmech určitě nutné využívat, kdykoli to jde. Minimálně jednou za tři měsíce jsme se někde po světě setkali, buď všichni, nebo aspoň v malých skupinách. Co ale děláme pořád, je, že se neustále udržuje nějaký sociální rytmus komunikace. Hodně se potkávám s firmami, které když dělají meetingy na dálku přes videokonference, jdou rovnou na věc. Všichni se připojí, jedou projekt a pak nazdar, odpojí se a jdou zase po své práci. Specifikum našich meetingů je, že i před karanténou během nich probíhala jistá míra sociální komunikace. Na začátku, na konci, v průběhu. Někdy je to i povinná součást meetingů, že se prvních pět minut, než se začne, řeší small talk. Nebo ten, kdo meeting svolává, dá do agendy na začátek prvních pět minut jen na rychlý check-in: jak se všem daří, jak to zvládáme, jak se máte, co je nového. To je jedna věc: úplně neoddělovat sociální a projektovou rovinu. Vůbec se toho nebát. Jsou manažeři, kteří říkají, že tohle do práce nepatří, ale teď při karanténě to tam patří, řekl bych, tuplem.
Druhá věc je podporovat to vysloveně cíleně. Jsou týmy, které teď různě sdílejí články a informace o tom, jak dělají teambuildingy na dálku. Udělá se třeba jen hodinový call, videokonference, která záměrně nemá žádnou pracovní agendu, ale lidi se vyzvou, aby si vzali pivo, víno, limo, kafe, nápoj podle svých preferencí, a skutečně si tu hodinu povídají o životě, o tom, co je nového. U nás v týmu začalo pár kolegyň třeba na dálku učit balet, nebo jedna kolegyně začala s ostatními dělat jógu. Pro takové věci se teď naopak hodně zajímavě otvírá prostor.
„Úplně nejhorší by bylo říct si: budeme se věnovat jen práci, na tyhle blbosti není čas. Člověk je tvor sociální a tohle potřebuje.“
Daniel Franc
Ještě velmi silný nástroj, který se dá určitě doporučit skoro všem, je průběžná textová komunikace v rámci vašeho týmu nebo i celé organizace. Myslím tím prostředí typu Slack, my používáme chat přes Google Meet, kde vám neustále běží tok komunikace v podobě chatu, který se může týkat konkrétního projektu, konkrétního týmu, nebo jen týmového prostředí. A zase je dobré tým podpořit, aby tam nedával jen pracovní věci. Když jsou ve stejné časové zóně, popřejí si hezké ráno, dají tam fotku pohledu z okna nebo pak dovnitř do obýváku. Možností je spousta, ale je třeba na to v tuhle chvíli myslet. Úplně nejhorší by bylo říct si: budeme se věnovat jen práci, na tyhle blbosti není čas. Člověk je tvor sociální a tohle potřebuje. Pokud máte v týmu extroverty, je pro ně současná situace někdy hodně těžká a můžete jim pomoct, aby se v práci cítili komfortně, tím, že jim vytvoříte prostředí pro nějakou sociální komunikaci, aspoň takhle na dálku.
Petr Skondrojanis
Ve spoustě firem vznikly online roomy, které jsou permanentně otevřené, třeba přes oběd nebo večer, kam se člověk připojí a zrovna tam někoho má. Bylo tohle i předtím, nebo je to výsledek současné doby? Jak jste to dělali ve svých firmách? A Dane, vy jste v Googlu hodně daleko: byly takové v uvozovkách bezcílné místnosti, kam se lidi mohli připojit, už předtím?
Daniel Franc
Samozřejmě, to je jeden ze zásadních prvků kultury, kterou má nejen Google, ale i hromada firem a malých startupů. Prostory a meetingy, které nutně nemají za cíl dostat se k nějakému výstupu, něco vyřešit, takové náhodné propojování lidí. Dá se to simulovat i na dálku, jednak chatovým prostředím, které jsem zmínil, a zároveň slýchám i o experimentech, kdy některé týmy mají zapnuté kamery v čase, na kterém se na práci dohodnou, což může být třeba od dvou do pěti odpoledne. Je to sdílený čas, kdy budeme pracovat všichni, a vím o týmech, které si řeknou: zapneme si kameru, i když zrovna nic neřešíme, je nás pět a celou tu dobu tak pojedeme, jako nějaký virtuální open space. Trošku to nefunguje, protože doma se děje spousta věcí, které úplně nechcete na kameru pouštět, ale kameru si můžete vypnout. Dají se s tím zkoušet různé experimenty a současná doba je báječná v tom, že vytváří prostor pro takovou kreativitu. A zase chci podpořit ty z vás, kteří jste v nějaké manažerské roli a teď se na nás díváte: zkuste si s tím pohrát, dejte týmu trošku volnosti, aby si s něčím experimentoval. Jak říkal Luboš, průběžně to vyhodnocujte: sedí nám to, nesedí nám to, chceme v tom pokračovat, nebo ne? Ale hrajte si, současná doba k tomu určitě vyzývá.
Petr Skondrojanis
Customizace leadershipu slash hrajte si. To je parádní. Luboši, vím, že ses pokoušel lidem, které jsi měl pozvané na meeting, poslat v jeden moment jídlo, oběd. Podařilo se ti to? Vymyslel jsi způsob, jak lidi v jeden moment dostanou oběd a meeting je opravdu obědem?
Luboš Malý
Byl to dobrý záměr, ale logisticky se to ještě nevydařilo. Ale co tím chci říct: pokud jsem částečně zodpovědný lídr, ať už formální, nebo neformální, za rychlou výměnu informací, normálně by se děla přesně tahle drobná potkání u oběda, nebo někde jinde. Teď se nedějí, takže je potřeba je tam vnést, aby se lidi přirozeně mezi sebou bavili a mohli dělat rozhodnutí. Jinak to zase bude na přirozených propojovačích, a ne na lídrech, a to si myslím, že je škoda.
Já mám výhodu v tom, že ve společnosti LEGO je několik hodnot, které jsou důležité, a patří mezi ně hra, péče a zábava. Takže tyhle experimenty lidi, jak to říct, berou jako normální: že si s někým dáme oběd a můžeme mít pořád za sebou pozadí, třeba v Teams nebo v jiném prostředí. Pardon, to se tady s Googlem možná nemůže používat, ale jsou i jiná prostředí než zrovna googlovská. Dá se tam nastavit pozadí, aby člověk k sobě domů nezval všechny. Dá se s tím pracovat.
Myslím, že je hezké, co říkal Dan: jasně, může to být oběd, který je příležitostí se nějak bavit. Ale pro někoho, kdo třeba potřebuje odbavovat úkoly, je možné říct si: tenhle týden zrušíme nějaké schůzky, kde si dáváme vědět, na čem pracujeme, a místo toho uděláme work time. Přesně mezi druhou a pátou budeme na tomhle pracovat spolu, hned si dáme zpětnou vazbu, ušetříme pár e-mailů a nějakou textovou komunikaci, ze které ještě odpadá další aspekt, neverbální složka komunikace. Tyhle věci mi přijdou strašně fajn.
A mimochodem, možná to bude první období v historii lidstva, kdy se můžeme učit od věcí, jako jsou herní klany, které přece takhle fungují už dávno. Primárně jsou v online prostoru a tu a tam se potkají na nějakém meetupu, ať už globálním, nebo lokálním. Můžeme se učit od fanouškovských skupin, které se taky upnou k nějakému tématu nebo osobnosti a neznají se, ale přitom komunikují, udržují vztahy a jednou za čas udělají nějaké offline setkání. Neříkám, že to je návod, ale máme kolem sebe komunity lidí, kteří nemají ten v uvozovkách luxus, že offline, osobní setkání, je na prvním místě a teprve pak online, když je potřeba. Mají to obráceně: online je první a offline, když je potřeba, nebo když chceme. A myslím si, že procento lidí, kteří takhle žijí, bude jen růst, a právě tady máme nové učitele, o kterých jsme možná nikdy jako o učitelích neuvažovali.
Komunitní leadership
Petr Skondrojanis

Zmínil jsi jednu důležitou věc, a to jsou komunity. Ať už herní, nebo jakékoliv fanouškovské, přijde mi, že teď se můžeme učit od komunit, které ve firmách často nebyly až tak běžným slovem v leadershipovém slovníku. Až teď se tam dostávají. A mám takový pocit, nevím, jestli to existuje, asi pravděpodobně ano, že komunitní leadership se možná bude stávat běžnější normou a lídři možná budou potřebovat nové skilly, aby komunitní leadership zvládli. A jeden z těch skillů je […], protože má za úkol, aby jeho tým uspěl. Dokážete teď lídrům doporučit, na co klást důraz, aby udržovali kulturu a šli k výsledkům? Kromě toho, co jsme už zmínili, protože toho jsme zmínili spoustu, ještě něco, co byste chtěli dodat: jaké jsou atributy komunitního leadershipu, které by si lidi měli teď vzít, a až se vrátí do kanceláří, přenést si je, zachovat a rozvíjet, protože do budoucna budou velmi důležité? Dane?
Daniel Franc
Jo, Luboš to krásně uvedl příkladem komunit, které fungují už dlouho a, řečeno manažerskou terminologií, rozhodně výsledků dosahují. O komunitní leadership, nebo dnes o nějaké principy fungování komunit ve svých týmech, se firmy, Petře, snažily už dřív, právě proto, že si všímají, s jakým nadšením a zápalem lidi do komunit vstupují. Dělají to dobrovolně, dělají to po nocích a nakonec tam nějaký výstup je.
Komunity charakterizují tři prvky, které se určitě dají nějak dostat do týmů, a tahle doba je možná dobrá příležitost to zkusit. První je přináležení. Jsem gamer, jsem fanoušek LEGA, jsem člověk se zájmem o geocaching, patřím k jiným kešerům, gamerům a tak dále. Prostě jsem našel svoji rodinu. Pokud dokážeme způsobit, že se lidi ve svém týmu nebo ve své firmě cítí jako v rodině, a to je třeba důvod, proč má hodně lidí rádo startupové prostředí, protože je to taková širší rodina, máte hned v uvozovkách posekanou jednu z rovin komunitní práce.
Druhá rovina je… Teď bych v češtině asi řekl osobní růst, v angličtině používáme slovo empowerment. Přináležení ke klanu, jak říkal Luboš, znamená, že nějak rostu, něco mi to dává. Zlepšuju si dovednosti nebo se mi zvyšuje status, tak jak vnímám sám sebe nebo jak mě vnímají ostatní. Vkládám sem slovo tým, ale pokud patřím do nějakého klanu, nějaké rodiny, nějakého společenství a zároveň v té rodině rostu, učím se něco nového, stávám se minimálně ve svých očích lepším člověkem, je to zase princip, který hodně charakterizuje komunity a v tradičních týmech třeba moc akcentovaný není.
Třetí rovina je možná složitější na uchopení. Je to rovina přispění k nějakému vyššímu celku. Třeba komunity programátorů v open source jsou o tom, že jeden programátor nebo programátorka vytvoří malinkou komponentu, kterou ale přilepí do nějakého vyššího celku. A tím se autor toho kódu ve svých očích stává spoluautorem něčeho tak obrovského, jako je třeba operační systém. Komunitní princip se dá použít i při tvorbě čehokoliv jiného. Můžete mít dobrovolníka, který na nějaké akci jen vytyčí sektory tím, že někde natáhne pásku. Ale pokud se ten člověk nevnímá tak, že někde tahá nějakou přiblblou pásku na nějaké akci, ale že pomáhá zorganizovat třeba jednu z největších akcí, kterou má jeho organizace na starosti, jde do toho v tu chvíli s naprosto jiným osobním nasazením. Pokud se managementu nebo vám v samořídícím týmu podaří způsobit to, že svou činností přispíváte ke zdaru něčeho většího, čemu věříte a co je pro vás smysluplné, je to zase princip community managementu.
Přináležení, osobní rozvoj a růst a přispění k vyššímu celku: to jsou principy, na kterých stojí komunity dobrovolníků, lidí, kteří dělají věci zadarmo. Vy je v práci navíc ještě platíte. Pokud se vám podaří dostat komunitní princip do práce třeba i právě teď, skrze změny při práci na dálku, je dost pravděpodobné, že váš tým dostane úplně jinou energii, třeba rodinného nebo komunitního typu.
„Přináležení, osobní rozvoj a růst a přispění k vyššímu celku: to jsou principy, na kterých stojí komunity dobrovolníků, lidí, kteří dělají věci zadarmo. Vy je v práci navíc ještě platíte.“
Daniel Franc
Otázky diváků a závěr
Petr Skondrojanis
Skvělé. Teď mě napadá, že klanový lídr může být úplně nové označení lídra. Už se mi v hlavě rodí spousta… Mám miliardy otázek, […] a musíme se trošku posunout k těm, které máme na webu. Luboši, možná na tebe, protože ty jsi pro mě takový vzor člověka, který je motivovaný, disciplinovaný a dokáže dělat věci doma. „Dobrý den, jak řešíte svou osobní motivaci v práci z domova? Tedy věnovat se práci a nenechat se rozhodit jinými úkoly a aktivitami, které se dají dělat doma. Díky.“ Luboši, přijde mi, že jsi úplně správný člověk, který by tady měl poradit.
Luboš Malý
Když nevím, v čem je problém, abych ho mohl zkusit řešit, můžu mluvit maximálně o sobě. Já mám spíš problém s motivací danou asi tou disciplínou, o které mluvil Dan: že se najednou dá pracovat od rána do večera, pořád, a pořád bude co dělat, protože je pořád možné zavolat ještě jednomu člověku a říct si, že se dá ještě dodělat nějaký úkol. Řekl bych, že motivace říkat ne u mě dost poklesla.
Ale jinak, jak pracovat s motivací? Asi bych to uvedl na příkladu. Během téhle situace se projevila kvalita komunit. A tím odpovídám: myslím si, že pokud člověk cítí přesně to, co řekl Daniel, sounáležitost, nějaký svůj rozvoj a ideálně i nějaký vyšší celek, motivace se příliš nezmění, ať pracujeme z domova, nebo zvenku, protože to je jen způsob práce, a ne výsledek nebo sebenaplnění. Možná to teď zlehčuju, protože nevím, co přesně by za tou otázkou bylo. Pokud má někdo silnou motivaci a cítí se naplněný, když má moc, když je víc než ostatní nebo když má možnost nějaké síly, nebo naopak když je velmi opečovávaný a je v nějaké submisivní fázi, komunita nefunguje.
Ale když je právě členem nějaké komunity… Mám kolegy, možná se někteří z nich dívají, kteří vytvořili úžasnou komunitu kolem 3D tisku, additive manufacturing, a je pro mě radost ji sledovat. I ve fyzickém světě se setkávali, radili si a všechno fungovalo, a teď, když jsou v online světě, si píšou přes WhatsApp, večer mají pivo a do toho tiskli štíty do kladenské nemocnice. Nedokážu si představit, že bych se u podobných lidí víc ptal na motivaci. Nevím, co bude fungovat pro každého jednotlivého člověka, nemám patent na rozum, ale přijde mi, že velká síla je právě v komunitách. Ať už je to komunita v nějakém konkrétním oboru, jak jsem zmínil 3D tisk, nebo tým, ke kterému člověk patří a kde se může domluvit: hele, poslední dobou už tu motivaci fakt nemám, nemohli byste mi s tím nějak píchnout? Potlačím svoje ego a přiznám, že na tom nejsem dobře. Věřím, že v tu chvíli se pozná, že si tým pomůže, ať neformálně, nebo formálně.
Z téhle dlouhé odpovědi plyne, že mně funguje komunitní spolupráce a svléknout se metaforicky donaha a být k týmu upřímný: necítím se dobře, nemám motivaci, potřebuji s tím píchnout, nebo mi dejte dva dny pokoj, potřebuju se nějak srovnat. Je to fér, je to fajn, je to normální.
Petr Skondrojanis
Teď nevím, jestli jsi tazateli pomohl, nebo nepomohl, protože možná to bude tak, že není ve správné komunitě, kde by byl automaticky motivovaný. Zkus mi to trošku přízemně, úplně rychlá odpověď: když se ti nechce a potřebuješ pracovat, máš nějaký trik, jak se nastartovat, dostat pozornost k práci a motivovat se k ní?
Luboš Malý
Na téhle rovině mi funguje magnetická tabule, na které mám napsáno, co potřebuji dělat, a k tomu si napíšu, jaké jsou ten den tři priority. Když je udělám, je to fajn, když je neudělám, holt musím zůstat vzhůru, dokud je neudělám. To je věc, kterou jsem si na sebe ušil jako bič. A druhá věc je kalendář, který mi funguje a ve kterém mám napsáno nejen s kým a kdy se setkávám, ale kdy na čem pracuju. Ne že bych to dodržel stoprocentně, to si dokážu odpustit, ale abych věci dodělával, i když mi zrovna ten den chybí motivace, mám dva biče: tabuli a kalendář.
Petr Skondrojanis
Zkouším obojí, obojí mi nejde úplně pořád. Máme tu otázku, která je poměrně složitá, a nebudu určovat, kdo na ni zkusí odpovědět, kdo na ni máte odpověď. „Dobrý den, jak postupovat, když chci managementu navrhnout nějaké zlepšení, ale nechci narazit na jejich ego? Jak nastartovat jejich zvědavost? Díky za odpověď.“ Myslím si, že v dnešní době je spousta příležitostí navrhovat zlepšení, protože něco jsme někde viděli, něco jsme slyšeli, máme tady nějakou komunitu, kde zrovna hrajeme. Jak to udělat, aby to lídr akceptoval za své a propsalo se to třeba do principů komunity slash týmu, […] ve kterém jsem?
Daniel Franc
Možná začnu, protože jsem si ze zvědavosti Slido otevřel už dřív, na tu otázku se dívám už dlouho a přemýšlím o ní. Bylo by báječné se s člověkem, který ji položil, fakt potkat někde na hodinu na kafe. Ale já bych ji přeformuloval. Jakmile narážíte na něčí ego, je samozřejmě už špatně. Já bych to uvažování otočil. Tazatel očividně ví, že tam nějaké ego je, a zhruba tuší, jaké jsou parametry toho ega, neboli kde je ten potenciální náraz. A já bych to z pozice boxu otočil do pozice aikida, které není o střetu dvou energií, ale o nějaké společné cestě těch energií.

Co tím chci říct: v takových chvílích mi vždycky funguje představit si, o co tomu člověku jde. Aniž bych to nutně přijal. Možná se ten člověk, ten manažer, bojí právě toho, že se najednou ukáže, že je úplně nekompetentní manažer, protože na dálku nikdy nikoho neřídil a neumí to. Je tam tedy nějaký strach. Pokud vím, že se ten člověk něčeho bojí, zkusme změny prezentovat tak, aby mu ten strach snížily, aby mu ho vzaly. Možná se ten člověk bojí, že ztratí autoritu, protože se najednou ukazuje, že tým funguje bez něj. Pokud v tu chvíli budete chtít prezentovat změnu, která ještě podpoří to, že je ten manažer minimálně ve svých očích nepotřebný, bude ji samozřejmě sabotovat.
Vždycky je dobré podívat se na to, o co tomu člověku jde. A aniž bychom popřeli svoje ego, zkusit mu v tom víc říct. Je to takový tanec, takové aikido, takové tango. Je přitom samozřejmě důležité neztratit sám sebe a své ego. Někdy jsou ty energie natolik nesouladné, že se s tím nedá dělat nic, ale z mojí zkušenosti, i z doby, kdy jsem fungoval jako mediátor a facilitátor, se nějaká styčná plocha najít dá. Zmapujte si ego toho dotyčného nebo té dotyčné a zkuste tam najít průnik se sebou. Možná tomu člověku trošku víc říct a prodat mu váš cíl, váš záměr, co chcete způsobit, tak, aby se dokázal napojit na to, o co tomu člověku jde, a zároveň se nestrefovat do toho, čeho se bojí.
Petr Skondrojanis
Luboši, chceš tu odpověď doplnit?
Luboš Malý
Dobré nápady jsou jen otázka času, než se je povede prosadit. Pokud je to skutečně dobrý nápad a tým s ním souhlasí, díval bych se na to jako na proces, který bude maximálně delší, když se do něj přidá prvek ega. To spoustu lidí odradí, a proto třeba ne každý má rád prostředí velkých firem, protože tam je eg logicky hodně, když je tam hodně lidí. Když to vezmu z tohohle pohledu, zeptal bych se, z jakého důvodu je ten nápad dobrý i pro toho člověka a kdo je ten, od koho to potřebuje slyšet. A v nejhorším případě samozřejmě funguje vysvětlování, ovlivňování. A když dojde na lámání chleba, domluvil bych se s dalšími lidmi v týmu, kdo mu to představí a jak, abychom využili silné stránky. Neznám situaci, ale přijde mi dobré dívat se na to jako na proces, jehož výsledkem bude, že se to zavede, a není přesně daný čas. Manažerovo ego může být jednou z překážek a určitě jich tam bude ještě spousta dalších. Promyslet to, účel světí prostředky, najít způsob, jak se vrátit oknem, když vás někdo vykopne dveřmi. Pokud je to dobrý nápad, stane se to, jen to chvíli bude trvat.
Petr Skondrojanis
To je tvoje schopnost odpovědně vrátit zrcadlo zpátky ke mně nebo k tomu, kdo se ptá, aby se podíval a řekl si, jestli nemohl něco udělat jinak, než položil otázku. Vím, že tu schopnost máš, stává se to s tebou často. Pojďme na další velmi lajkovanou otázku a tentokrát začnu u tebe, Luboši. „Dají se na dálku dělat celofiremní změny a transformace? Pokud ano, v čem je to jiné?“ Mně přijde, že celý COVID je celofiremní změna a transformace na dálku. Ale chceš to nějak konkretizovat?
Luboš Malý

Zkusím to vzít velmi prakticky. Dá se. Jednu takovou zažíváme, ale výhoda je, že ta změna je globálně velmi spojená s IT. A v tu chvíli může globální transformace proběhnout o něco […]. Pokud se bavíme o transformaci, třeba o změně organizačního rozdělení, přiznám se, že to je jedna z mála bariér, u kterých si nedovedu představit, ať už legálně, nebo lidsky, že to může fungovat. Je to jedna z mála věcí, kvůli kterým bych zaletěl kamkoliv po světě, i když teď je to těžké, abychom týmu vysvětlili, že je potřeba ho reorganizovat, vyměnit, nedej bože někoho propustit. To jsou pro mě situace, které si zatím vůbec nedovedu představit převést do remote, to ode mě uslyšíte málokdy. Je mi ale jasné, že teď budou firmy, které to budou muset řešit. Nejsem ten správný, koho se na tohle zeptat, protože s tím nemám zkušenost, ale jak říkám, je to jedna z mála věcí, ať už nabírání lidí, jejich propouštění, nebo reorganizace, ve kterých mi osobní kontakt přijde úplně zásadní, a online bych to řešil jen v naprosté krizi. Jestli je to tenhle typ transformace… Pokud je to nějaká IT transformace, nový software nebo produktová transformace, tam si myslím, že ty metody jsou… Tak. Tečka.
Petr Skondrojanis
Další otázka: nevím, jestli se vy dva budete vracet do kanceláře, nebo jestli u vás tenhle současný bezkancelářský stav funguje běžně. Asi se nebudete vracet do nějaké kanceláře. Jak to máš, Dane?
Daniel Franc
Kanceláře samozřejmě máme. Je fakt, že bývají často poloprázdné, protože lidi i před karanténou dělali z domova, z kavárny, byli někde na cestách. Vracet se budeme. Zároveň je fakt, že se často komentuje, že třeba právě firmy ze Silicon Valley možná nějak upraví to, jak nutily své zaměstnance pracovat z kanceláří, protože hodně firem má pořád politiku, že docházka je nutná, a najednou zjišťují, že to jde i bez ní. A pokud se mluví o nějakých trvalých změnách k lepšímu, které snad po současné situaci nastanou, říká se, že to může být právě to, že firmy zjistí, že práce z domova jde, a budou daleko flexibilnější. Zároveň ale stejně tak zjistí, že mnoha lidem to nevyhovuje. Mně třeba práce z domova nevyhovuje, určitě potřebuju kolem sebe nějaké prostředí, nemusí být nutně kancelářské. Stejně tak zjistí, že flexibilita je nutná. Nelze říct: zrušíme kanceláře, najednou hrozně ušetříme, všichni budou teď z domova, protože jste se to při karanténě naučili.
Petr Skondrojanis
Luboši, máš to stejně, taky máš kancelář, do které se rád vrátíš? A jak bude probíhat tvůj návrat?
Luboš Malý
Já kancelář nemám, nemám ani nikde stůl nebo židli, protože kamkoliv jsem kdykoliv přijel, vždycky tam nějaký prostor byl. Když jsem pracoval částečně ve Spojených státech, byl vždycky nějaký stůl volný. Svým způsobem se tedy nemám kam vrátit, ale jsou tu prostory, ať už pražské kanceláře společnosti LEGO, nebo kladenské, které mám nejblíž, a hlavně v těch kladenských bývám, nevím, třeba 10 nebo 20 % času. Takže se nemám moc kam vracet. Myslím si ale, že jinak bych zopakoval to, co říkal Dan. Nejde o to, jestli se vracet, nebo ne. Spíš si dovedu představit, že bude mnohem aktivnější diskuze o tom, jestli je pět dní, osm hodin týdně pořád ten správný mód, nebo jestli se budeme bavit o nějakém počtu hodin týdně, který by zaměstnanec měl odpracovat, a jestli to zvládne za tři nebo za čtyři dny, bude jasně na něm nebo na ní, stejně jako jestli to bude z kavárny, nebo odjinud.
Důležité ale bude vybavení. Kancelář je jen vybavení člověka, aby dosahoval vlastních výsledků. Jestli bude teď potřebovat home office konzultanta, který mu nebo jí nastaví router, nastaví aplikace na počítači a zodpoví všechny dotazy, a zainvestujeme do židle a stolu, aby lidi mohli pracovat doma, tak proč ne? Pokud by to ale mělo být jen tak, že se kanceláře zruší s vidinou úspor a jinak se na lidi v dobrém smyslu vykašleme, to by mi nesedělo. Asi tak. Kdybych měl být doma pravidelněji, myslím, že bych si to taky potřeboval víc uzpůsobit, aby to bylo dlouhodobě udržitelné a nekřivila se mi tam záda.
Petr Skondrojanis
Teď mě u toho, jak jsme se bavili, napadá, jestli Frederic Laloux nemá v tom vývoji budoucnosti organizací ještě nějakou, která tam teď po téhle situaci naskočí, třeba nějakou digitální organizaci mezi tou decentralizovanou a tak dále. Zbývá nám už kousíček. Je tam jedna otázka, co byste poradili firmám, které musely snižovat platy, a na tu odpovím velmi rychle. Je to podle mě otázka komunikace a situačního leadershipu. Bavit se s lidmi, aby pochopili, proč se to děje, a nebylo to pro ně opravdu jako blesk z nebe. A pak je tam jedna otázka, která je taky na dlouho a myslím si, že ji už možná nestihneme pořádně zodpovědět: jak vnímáte roli HR, když některé firmy omezují HR aktivity až na ty nejnutnější, administrativní, třeba vzdělávání a tak dál? Nevím, jestli je tohle na závěr ta správná otázka. Asi ne. Myslím, že je to o tom, že by se rozvojové aktivity neměly omezovat […]. Na závěr vás poprosím, jestli byste mohli jednou větou shrnout, kde v současné situaci vidíte největší příležitost pro leadership, pro lídry, pro vedoucí týmů? Luboši? Luboš si píše, tak, Danieli, začni.
Daniel Franc
Jednou větou: příležitost je posun od různých forem hierarchií k různým formám sítě. Neboli vytvořit prostor, aby se lidi mezi sebou propojovali za účelem projektu a sami si práci zorganizovali, třeba i s mojí každodenní podporou. Místo takové direktivy, kdy já vymyslím, co se bude dělat, já vymyslím, jak se to bude dělat, a já budu kontrolovat, jak se to dělá.

Petr Skondrojanis
Super.
Luboš Malý
Pro mě je největší příležitost podobná, jako když přišel celý fenomén online nakupování. Přibyla nová možnost, jak se dostat k lidem, jak prodávat zboží, a někdo se jí chopil a má dnes kamenné obchody, online obchody a dokáže využívat všechny možné platformy. Stejně tak mi přijde, že teď padla spousta bariér a přibyly nové barvy na paletu možné komunikace. Kdo je využije a jak je využije, to už nedokážu říct. Pokud je někdo v srdci diktátor, věřím, že novou barvu využije k tomu, aby byl ještě lepším diktátorem. Pokud je někdo velmi síťově založený, věřím, že mu tohle prostředí dá zase novou možnost, jak síťovost ve větší míře přenést do online světa a dosahovat lepších výsledků, s tím, že se třeba nějakou formou dostaneme do digital first a teprve potom offline. Pro mě je to příležitost k větší inkluzi, k většímu pochopení a k tomu osvojit si víc typů barev nebo víc ingrediencí, ze kterých dokážu uvařit něco dobrého.
Petr Skondrojanis
Skvělé. Čas se nám naplnil, strávili jsme spolu nabitou hodinu a půl. Otevřeli jste neskutečné množství dalších témat, která jsou podle mě na další debaty, ať už tady online, nebo kdekoliv na konferencích. Přeju vám, ať se vám daří fungovat co nejlépe a ať inspirujete a posouváte nový způsob spolupráce, zadávání úkolů, leadershipu a tak dále. Vnímám, že vy to svou prací posouváte dál a že community leadership je něco, co bude na pořadu dne. Dlouho to tak nebylo, pamatuji si, že v roce 2011 jsme ve firmách teprve vůbec startovali něco jako home office. Díky, že jste přišli, díky za váš čas. Přeju vám hodně štěstí na vašich cestách, ať LEGO najde správnou ingredienci na kostičku, která bude udržitelná, […], a ať Google funguje dál tak, jak funguje. A my se určitě brzy potkáme ve smíchovských kancelářích. Díky moc, mějte se krásně.
Kdybyste se na nás dívali, ohodnoťte prosím na slido.com lomeno homeofficetv, kde jste pokládali otázky, jak se vám přenos líbil. Moc se těším na pracovní listy, které po každém přenosu vznikají a připravují je jak spíkři, tak lidi z Red Buttonu a celý tým Home Office TV. Jsou fantastické, kluci do nich určitě potom přispějí svými odkazy, knížkami a návody. Doporučuju, bude to hutné čtení, hutný learning. Jinak kde nás můžete sledovat: na homeofficetv.cz. Tam bude další přenos s Michalem Schroerem, který si pozval pana Dvořáčka ze Solentoru. Teď přesně nevím, jak se ten díl bude jmenovat, mám pocit, že vědomý leadership, nebo mě teď Michal Schroer zabije, že jsem to neřekl správně. Každopádně Michal Schroer si pozval pana Dvořáčka ze Solentoru, v úterý 12. 5. „Selský rozum je kořením leadershipu.“ Děkuju moc, režie, že jste mě z téhle situace vytáhli. „Selský rozum je kořením leadershipu“, 12. 5., bude to skvělé, určitě se budu dívat. Já si pak 19. pozvu ještě Martina Konečného a dotkneme se témat, která nejsou situační leadership, ale možná vyjednávání a vůbec situační empatie.
Sledujte nás na homeofficetv.cz, můžete nás sledovat na Facebooku a na LinkedInu. Sledujte i […], kde můžete sledovat celou síť Red Buttonu, která je nabitá osobnostmi, které podle mě v dnešní době mají co říct, protože s dnešní situací nakládají a operují velmi vědomě, selským rozumem, a je fajn je sledovat. A v tuhle chvíli se s vámi asi rozloučím. Děkuji mockrát, že jste tu s námi byli a že jste nás sledovali. Držím vám palce, ať se vám v téhle situaci daří, ať uchopíte příležitosti, něco nového se naučíte a nebude to pro vás ohrožení. Díky moc, mějte se krásně, 12. 5. na viděnou, děkuji, že jste poslouchali, a děkuji za vaši pozornost.




