Přepis je upravený pomocí AI kvůli lepší čitelnosti: bez výplňových slov a opakování, s učesanými větami. Nejde o doslovný záznam. Místa, kterým v záznamu nebylo rozumět, označuje […].
Co je komunita a čím se liší od publika a sítě
Andrea Studihradová
Dobrý den, jmenuji se Andrea Studihradová a vítám vás u dalšího dílu našeho sousedského podcastu Přes Plot. Právě u sousedských aktivit se velmi často skloňuje slovo komunita. O tom, co ta komunita je, proč my lidé potřebujeme patřit k nějaké smečce a že se zdaleka nejedná jen o lokální vztahy, si povídám s Danem Francem. Dan velmi často ukazuje, jak komunity fungují a jaká mají rizika, na příkladu komunit ve světě fotografů, ale i nadnárodních firem. A protože jsme sousedský podcast, rozhodně se dotkneme i toho, jak důležité jsou hyperlokální vztahy. Ve studiu vítám Dana France. Ahoj, Dane.
Daniel Franc
Ahoj.
Andrea Studihradová
Díky, že jsi k nám přišel. Dneska si budeme povídat o komunitách v hodně širokém slova smyslu. Tak si to zjednodušme: co to vůbec je komunita?
Daniel Franc
Komunita je velmi široký pojem, ano, tím už to nezjednodušuju.
Můžeme říct, že je to skupina vzájemně propojených lidí, kteří mají nějaký sdílený pocit, nějakou společnou identitu. Spojuje je nějaký společný příběh, možná nějaká mise, spojuje je to, že se na sebe můžou v nějaké míře spolehnout, a to, že tam funguje něco, čemu se odborně někdy říká asynchronní altruismus. Jinými slovy, pomáháme si navzájem, aniž bychom transakčně čekali, že když teď já pomůžu tobě, pomůžeš taky ty mně, nebo že já pomůžu tobě, protože ty jsi posledně pomohla mně. Ta asynchronicita je v tom, že když teď pomůžu tobě, vím, že někdo z komunity pomůže mně, a nemusíš to být nutně ty. Termín komunita se používá hodně a zaměňuje se i s jinými strukturami, ale tohle jsou ty klíčové charakteristiky.
Andrea Studihradová
A kde se vzalo to slovo, ten název?
Daniel Franc
Je tam nějaký latinský základ, komun. A teď střílím od boku, jestli to slovo znamená společný, komunální. Nevím, kdyžtak mě klidně opravte v komentářích.
Spíš si to slovo vymezuju vůči jiným slovům, která označují lidské struktury. Třeba v marketingu se někdy používá slovo publikum, aby se odlišilo od komunity. Publikum je, když ty někde stojíš a oni tě poslouchají a tleskají ti. Když odejdeš, publikum končí. To není komunita. Publikum je naprosto svébytný formát, se kterým se dá pěkně pracovat, ale není to komunita.
Pak jsou třeba sítě. Já občas používám slova komunita a síť zaměnitelně, ale ani to není úplně správně. Síť je skupina lidí, kteří na sebe mají kontakt, kteří si na párty vyměnili LinkedIny, ale pak jdou domů a nic. Komunita je, když tam máme nějaký společný hlas, který nepatří jednomu z nás, ale více lidem. Jakmile skupina přestane fungovat poté, co ty jako hlasatel odejdeš, není to komunita.
Pokud o sobě skupina ví, ale nic spolu nedělá, nic spolu nezažívá a lidé na sebe mají jen vyměněné linky, není to komunita. Pokud skupina spolu něco zažívá, ale není tam pocit, že všichni patříme k jedné partě, jsme na jedné lodi, táhneme za jeden provaz a jde nám o jednu věc, ani to ještě není komunita.
Háček, nebo jak to říct, je v tom, že já jsem dřív docela usilovně lpěl na tom, aby komunita, když ji někde stavíme, měla tyhle komunitní prvky. Ukazuje se ale, že to není úplně nutné. Třeba v kontextu společenských změn jsme schopni udělat docela zajímavé věci, když si vytvoříme hezké publikum. Nebo můžeme udělat zajímavé projekty, když máme sítě lidí, které aktivujeme, až když je potřeba. Komunita nemusí nutně znamenat, že spolu všichni mluví navzájem a najednou. Stačí třeba, když je to jen síť, která se shlukuje kolem nějakého obsahu, který pro ně vytváříš.
Místo docela rigidního vnímání slova komunita, které nám zjednodušovalo práci, protože bylo patrné, o co se snažíme a o co nám jde, teď pracuju s komunitou ve velmi širokém pojetí. Nicméně někde v podhoubí by tam měly být prvky společné identity, příběhu, vzájemného spolehnutí a tak dále.
Jak se Daniel Franc dostal ke komunitám
Andrea Studihradová
Proč ses začal zajímat o komunity? Jak se ti to přihodilo?
Daniel Franc
Tu otázku si občas kladu taky, jak se to přihodilo. Protože, tyjo, a tohle jsem asi ještě v žádném podcastu neříkal, na gymplu jsem býval dost introvertní nerd. Zajímala mě německá filozofie a počítačové programování, bavil jsem se s lidmi, které bavily tyhle věci, a nebyl jsem úplně komunitní. Dá se dokonce říct, že jsem fungoval hodně sám.
Hrozně moc se to zlomilo jednak mým několikaletým pobytem v Americe, kde jsem studoval magistra na vysoké škole. Hodně věcí tam fungovalo v nějaké pospolitosti, kterou jsem do té doby neměl úplně možnost zažít, a to mě hodně zaujalo. Po absolvování jsem se na nějakou dobu vrátil sem a začal jsem pracovat s Prázdninovou školou Lipnice, což je dodnes komunita dobrovolných zážitkových pedagogů a vzdělavatelů. Tam fungovalo hrozně moc věcí komunitně a funguje dodnes.

Ta organizace má velmi silnou tradici. Dělávali jsme třeba dvoutýdenní letní zážitkovky narvané aktivitou od začátku do konce. Některé akce se plánovaly třeba dva roky, my jsme dělali ty, které se plánovaly rok. A celé to bylo komunitní. Tam jsem si velmi intenzivně odžil, jak skvělá taková komunitní identita může být a kolik toho komunita může společně odvést.
A tím, že se pohybuju i kolem IT, jsem se víceméně omylem dostal k tomu, že jsem postavil několik velkých online komunit. Dostal jsem se k nim přes digitální technologie. Velmi rychle jsem tam ale začal vnímat stejné dynamiky, jaké jsme viděli v offline komunitě zážitkových pedagogů. A protože jsem ještě vystudovaný sociolog a organizační psycholog, začal jsem s tím organismem pracovat spíš sociálně a psychologicky, než že by mým východiskem byla technologie.
A pak už se to, Andy, vezlo. Znáš to: uděláš jeden projekt a na ten se ti nabalí druhý. Po několika letech mi zavolal kamarád, že má pocit, že kolem Googlu není žádná komunita. Řekl jsem: „Ano, není.“ A on řekl: „Ty jsi s tím Googlem,“ tenkrát jsme byli nějak napojení, „nechceme kolem toho něco rozjet?“ Tak jsme tenkrát s Honzou Šedou, to je můj spoluzakladatel, opravdu rozjeli komunitu kolem Googlu, kterou jsem pak převzal a mnoho let, skutečně 13, 15 let, jsem ji dělal. Během toho jsem pomáhal pracovat i s dalšími komunitami.
Zároveň mě možná někdo z posluchačů zná spíš ze sféry občanské společnosti, občanského aktivismu. K té sféře jsem měl vždycky blízko a téměř od nepaměti jsem pomáhal mentorovat v různých programech, které tenkrát ještě dělal Impact Hub, organizace se sociálním dopadem, social impact. Tam jsem přišel na to, že v nevládním a social impact sektoru je to, co každá organizace dělá, takřka z definice práce s komunitou. Ukázalo se tam hrozně moc věcí, které jsem do té doby znal buď z vysloveně zážitkově pedagogického světa, nebo z byznysového. Nevládní sektor takhle funguje z definice a bylo hrozně zajímavé sledovat v tom ty přesahy.
Komunity a human-centric přístup ve firmách
Daniel Franc
A proč je pro mě práce s komunitou tak strašně důležitá? Mám dneska takový crazy den, tohle je můj druhý podcast. Dopoledne jsem se v jednom podcastu bavil o tématu, kterému se říká human-centric change nebo human-centric management. To je styl, který říká, že každá změna a každá organizace stejně nejlíp funguje ve chvíli, kdy si připustíš, že za vším stojí lidé. Že není žádná změna a žádná organizace, která by na konci dne nebyla závislá na tom, jak to konkrétní lidé uchopí, jak to vezmou za své a jak spolu dohromady vytvoří to, co je pak ta změna, teď v kontextu současné AI adopce.
Komunity, tak jak jsme si je definovali předtím, ale i v tom širším smyslu, jsou úplně ztělesněním toho, čemu by se dalo říkat human-centric přístup. Máš tam aspekt dobrovolnictví: lidé jsou v komunitách většinou z vlastní vůle a dělají ty věci, protože jim to dává smysl. Je tam ploché řízení, spoluvlastnictví, velký pocit autonomie a velký inovační potenciál díky tomu, že to lidé dělají takzvaně pro sebe.
To všechno je to, čemu se v byznysu už mnoho let říká human-centric organizace. Firmy to objevují už mnoho let, ale v poslední době velmi intenzivně, protože zjišťují, že pokud chci opravdu dosáhnout toho, aby nějaká změna proběhla, už to neurvu na excelech, na vysvětlování a na nařizování. Potřebuju, aby si to lidé osvojili.
Mám takový návod, takový hack. Když management ve firmě chce postavit firmu na těchto principech, nasadím si náš komunitní klobouk a říkám: „Tak jo, představte si, že by lidé chodili do práce dobrovolně, že by hypotéky a životní potřeby měli nějak pořešené a že by ve vašem týmu byla taková dobrovolnost. Co by se muselo stát, aby tam lidé chtěli chodit dobrovolně?“
A teď sleduješ reakci na druhé straně. Od úplného úžasu nad takovou myšlenkou: „Ne, tam by lidé dobrovolně nechodili,“ až po aha momenty, kdy si říkají: „Proč ne?“ Proč by to nešlo udělat tak, abych měl v práci pocit, že jsem ve své komunitě a dělám nějaký impact, kterému třeba […] můžeme říkat společenský impact, tady děláme byznysový impact, protože třeba věříme i misi organizace a týmu? Ale děláme to společně, můžeme se na sebe spolehnout, máme nějaký společný příběh, přicházíme s vlastní iniciativou. V podstatě si z toho týmu uděláš takovou komunitu. A je zajímavé, že firmy, kterým se tohle povede, bývají byznysově úspěšnější.
„V podstatě si z toho týmu uděláš takovou komunitu. A je zajímavé, že firmy, kterým se tohle povede, bývají byznysově úspěšnější.“
Daniel Franc
Andrea Studihradová
Tak musíš říct nějaký příklad.
Daniel Franc
Jsem samozřejmě strašně ovlivněný svou osobní zkušeností. Třináct let jsem dělal v Googlu, který tyhle principy, minimálně v době, kdy jsem tam byl, hodně využíval a žil. Počínaje tím, že jsme měli opravdu velmi silnou sdílenou identitu: jste Googler. Lidé, kteří jsou už dávno mimo Google, si dodnes na LinkedInu napíšou ex-Googler. Pořád jste svoji a patříte do toho kmene.
Měli jsme strašně silný pocit spoluvlastnictví našich projektů, protože jsme si je museli vymyslet. Šéf mi na začátku říkal: „Nenajali jsme tě, abychom ti říkali, co máš dělat. Najali jsme tě, abys nám řekl, co se má dělat v oboru, ve kterém tady jsi, a pojďme to společně udělat.“
Byl tam tenkrát, a říkám tenkrát, možná je to tak i dodnes, ale za tu firmu už mluvit nemůžu, pocit určité uvolněnosti, lehkosti. Z hodně věcí jsme si dělali srandu. Já jsem třeba tenkrát měl takový zvyk, už se to o mně vědělo, že v každé prezentaci, kterou jsem dělal interně, musel být aspoň jeden slide s koťátkem. Pak už jsem to bez toho nedokázal. Vždycky viděli, že přijde Franc a někde bude koťátko. A bylo, je tady. To jsou věci, které v normální firmě úplně nemáš.
Zrovna včera jsem si to uvědomil. Ještě jsem se trochu připravoval na ten podcast o human-centric přístupu, který respektuje, že lidé jsou hraví, že si rádi hrají. Když teď používáte Gmail, nově tam přibyla ikonka Gemini, AI. Ale ona to není ikonka. Včera jsem si všiml, že když na ni najedeš myší, začne se tak šmrdlat, barvit, dělají se kolem ní takové obrazce. A přistihl jsem se, že asi 20 vteřin šmrdlám myší jen po ikonce Gemini v Gmailu a mám z toho radost.
Úplně jsem si představil ten tým. Musel tam přijít nějaký vývojář s tímhle nápadem. Není to tak, že by Google spustil jen to, co si nějaký vývojář myslí. Muselo se to dostat k nějaké jury, nějaký produkťák to musel schválit a říct: „Hele, to, že nám ikonka bude trochu magořit, to tam chceme.“ A úplně jsem si u toho zase představil komunitního ducha, který tam za nás tenkrát vládl, že se tam mohlo dělat tohle, když to bylo v souladu s byznysem. Protože ve mně se opravdu zvedla afinita k používání Gemini asi o 0,3 %, jen díky té ikonce včera.
Andrea Studihradová
Že to máš takhle odhadnuté, 0,3, dobrý. 0,32. Dobře.
Typy komunit od fotografů po Czechitas
Andrea Studihradová
Dotkli jsme se několika typů komunit. Jaké jsou ještě další, které bychom si měli zvědomit? Je strašně moc různých proudů a možností a často nás možná ani nenapadne, že je to komunita.
Daniel Franc
Jednak máme typy formálně definovaných komunit. Nedávno jsem dělal workshop pro jednu firmu, která je u nás aktivní ve fotografickém byznysu. Řešili jsme, jak v tom můžou fungovat komunity, tak jsem si to teď nedávno vybavil. Můžeš mít téma focení a kolem toho tématu můžeš mít nejrůznější typy komunit.
„Myslíš si, že je tam zájem, ale už je tam i identita: já jsem krajinkář.“
Daniel Franc
Jedna je zájmová komunita. Jsme krajinkáři, tak si budeme někde na Facebooku sdílet fotky krajinek. Myslíš si, že je tam zájem, ale už je tam i identita: já jsem krajinkář. Nejsem portrétista, nejsem dokumentarista, jsem krajinkář. Tak tomu nemůžeme říkat zájmové komunity, lidé kolem tématu.
Můžeš mít brand community, to jsou lidé kolem brandu, třeba komunity kanonistů. Já jsem kanonista, a jestli ty jsi nikonista, tak […]. My versus oni.
Jsou komunity, kterým se říká Q&A community: otázka, odpověď, potřebuju se o něčem dozvědět. Existuje takový velký online fotografický server, kde neřešíš krajinky ani to, jestli Nikon, nebo Canon, nebo Olympus, ale to, jak se nastaví expozice, když jdu fotit […], jak to děláte, nebo který objektiv je lepší. Tyhle komunity teď trochu ustupují, protože i AI umí na tyhle otázky pěkně odpovědět.
Jsou podpůrné komunity. Fotografický obor možná není ten pravý, na kterém je ilustrovat, ale taky to jde. Podpůrná komunita lidí, kteří třeba začínají fotit a mají pocit, že všem to jde, a oni jsou začátečníci. Tak si dáme podporu v tom, že všichni jsme ti, kdo mají pořádný foťák v ruce týden. Nebo dronoví fotografové, můžete se podpořit.
Jsou tvůrčí komunity, kde na pozadí zájmu, tématu, něco tvoříte. Existují celé fotoservery postavené na tom, že si lidé ukazují svou tvorbu. Je to tvůrčí komunita, kde se dívají na to, jak tvořit.
Existují komunity kolem nějaké občanské akce, které jsou možná zase bližší posluchačům tohoto podcastu. Dokonce i kolem fotografování, našel jsem, jsou fotografové, kteří fotkami zpřístupňují třeba život sociálně slabých vrstev v New Yorku. Existuje taková komunita. Lidé to dělají dobrovolně a mají tam identitu fotografa, ale zároveň socially conscious fotografa.
To jsou jen komunity kolem […]. Pak máme spoustu komunit v nevládním sektoru: komunitu donorů, komunitu dobrovolníků, komunitu aktivistů. A pak jsou komunity už v tom širším slova smyslu.
Kdysi jsem s Czechitas, a myslím, že o tom můžu mluvit, pracoval na tom, že jsme si trochu vyjasňovali tyhle pojmy. Czechitas vzdělává ženy a holky, jak oni říkají, v digitálních technologiích, to je jejich produkt. A s komunitou pracují hodně, jako většina organizací tohoto typu.
Potřebovali jsme si sladit, že holky v IT jsou komunita, které říkáme s malým k. To jsou holky, které zajímá IT a chtějí se v něm kariérně posouvat, ale nejsou nutně ve vzájemné interakci, nesledují stejné zdroje, možná se potkají na nějaké společné akci. Ale nejde o to, že by na tu akci šly proto, že tam jde taky jiná holka z IT. Komunita běžců nebo komunita fotografů je, by se řeklo, s malinkým k. Ale komunita kanonistů, to už je s velkým K.
Stejně tak jsme v případě Czechitas stavěli, nebo spíš pomáhali si zvědomit komunitu s velkým K. To jsou třeba jejich absolventky. Komunita s velkým K jsou pro Czechitas lektoři kurzů. A tam už dochází k tomu, že mají společnou identitu.

Já jsem absolventka Czechitas, pardon, já nejsem, to je asi patrné. Ale protože mám tuhle identitu, znamená to, že se cítím blíž holkám, které absolvovaly kurz od Czechitas, protože jsme zhruba v podobné demografické situaci, […], známe stejné lektory a potkáváme se na stejném Discordu. Andy, odpovídám hrozně obšírně.
Rizika a přínosy komunit
Andrea Studihradová
To vidíme podle reakcí posluchačů. Ale ty ses dotkl toho, že někdy ta komunita… Mě samozřejmě zajímá, k čemu je dobré patřit k nějaké komunitě, ale zároveň jsme se už dotkli toho my a oni. Já jsem samozřejmě nikonistka.
Daniel Franc
Ty jsi nikonistka?
Andrea Studihradová
Jistě.
Daniel Franc
To mi říkáš až teď?
Andrea Studihradová
To jsme si nevyjasnili.
Daniel Franc
[…]
Andrea Studihradová
Tak pojďme se podívat na to, k čemu je taková komunita dobrá a proč ji tvoříme. Něco z toho jsme si řekli už na začátku, ale pojďme vyzdvihnout to gró. A taky jestli nám může nějak ublížit.
Daniel Franc
Tak já to zkusím říct méně obšírně. Jednak prosím vás, kanonisti, nikonisti, máme se všichni rádi, já jsem nejvíc DJI-ista přes drony. Ale tohle je třeba jeden z negativních rysů komunit: komunita z principu musí být exkluzivní, musí být patrné, kdo do ní nepatří. Když se to přežene, vytváří to opravdu takové my versus oni a nemusí z toho být nutně zdravá energie.
Zároveň ta exkluzivita znamená, a mám pro to někdy takový příměr, že čím lepší komunita, tím větší potenciál, že přestane být dobrá, protože se komunity uzavírají. Je vám v tom svém společenství tak dobře, že ho nechcete narušovat nějakými cizáky. Jako kdyby vám partner přivedl na nedělní oběd někoho z ulice a řekl: „Miláčku, teď s námi tady ten člověk bude obědvat každou neděli a možná i bydlet.“
Andrea Studihradová
Nechci.
Daniel Franc
V roli komunitního programového manažera jsem třeba třetinu svého času věnoval revitalizaci komunit, aby v nich zůstala otevřenost, protože přirozeně to směřuje k tomu, že nechceme. A to už rovnou odpovídá na otázku, v čem jsou nám komunity dobré. Musíme se ptát, kdo se ptá. Pokud se ptá člen komunity, dává mu to obrovské výhody, i introvertům.
Říkám, že jsem byl původně introvert, jsem přeučený introvert. Ale i introvertovi může komunita dát pocit přináležení, že jste našli svůj kmen, že vám někdo rozumí.
Když jsme s Googlem rozjížděli vývojářské komunity, jeden z prvních mezinárodních meetupů jsme měli v Paříži. Ten příklad už někteří znáte, ale vždycky ho velmi rád zopakuju. Velmi silně technologické téma pro asi 25 nebo 30 tenkrát většinou kluků, diverzitu jsme pak měli lepší. Na konci za mnou přišel jeden z nich a říkal: „To je tak super, že vy za Google rozjíždíte tyhle komunity.“ A já říkal: „A co ti na tom dneska přijde dobrý? Ten speaker, ten Google office, který byl samozřejmě úžasný, ta pizza a to víno, co jsme tam pak měli?“
A on říkal: „Just look around.“ Tak jsem se podíval dokola, vidím tam 25 […], pařížských, a on říká: „Tohle jsou normální lidi, ne ti na ulici.“ Od té doby si to připomínám. Jsi mezi svými. Ať jsi sebešvihlejší, existuje nějaký kmen, kde jsou lidé jako ty, a můžeš s nimi u nedělního oběda řešit nové knihovny v Javě.
„Ať jsi sebešvihlejší, existuje nějaký kmen, kde jsou lidé jako ty, a můžeš s nimi u nedělního oběda řešit nové knihovny v Javě.“
Daniel Franc
Dává nám to pocit přináležení, a ten automaticky přináší pocit sociální validace. Jako smečková zvířata potřebujeme, aby nás smečka validovala. Potřebujeme, aby nám ostatní řekli: „Jsi v pořádku, vývojář v Pythonu, který přemýšlí o tom, jak udělat novou knihovnu. Je to úplně v pořádku. Je to správně. Jsi na správném místě.“
A když se podíváte i na spoustu dysfunkčních komunit, ve smyslu, že své členy možná udržují v nějakých závislostech a negativním chování, tak těm členům zcela nepochybně dávají validaci, že je v pořádku být, jaký jsi, i když tě většina společnosti třeba […]. Je to validace, přináležení, celá řada různých emočních benefitů. A pak na nějaké racionální úrovni s komunitou rosteme, od těch lidí se učíme.
V mnoha komunitách to může mít dokonce i profesní dopad: pomůže nám to sehnat projekty, pomůže nám to k networkingu s lidmi, díky kterým pak třeba získáš novou práci. A to je jen z pohledu nás lidí.
Komunity dávají přínos i v případě, že je za tím třeba nějaká firma nebo nevládka: pomůže vám to plnit vaši misi. Komunity, které jsme stavěli s Googlem, nám pomáhaly v naší firemní misi: pomáhat vývojářům, aby byli vzdělaní v technologiích Googlu a pak byli schopni vytvářet aplikace v Androidu, v Chromu a tak dále. Ale nebyla to jen naše mise. Byla to mise i programátorů, oni taky chtěli vytvářet aplikace v Androidu. A byla to mise i komunitních organizátorů. Chtěli se učit, jak vytvářet aplikace, a jakmile se to naučíš, učíš ostatní. Dělali komunitní meetupy a my jsme se na tom potkali. Byl v tom benefit pro člověka, pro komunitního organizátora i pro nás.
A já vždycky říkám komunitním sponzorům, organizacím, které komunity stavějí, nebo když jste hybatelé a máte kolem sebe komunitu lidí: vy máte nějakou agendu, co chcete s komunitou způsobit. To, aby komunitní zahrady na Žižkově žily a já jsem tam nemusel každé ráno chodit sám zalévat. Vy víte, proč to děláte. Důležité je, aby ten cíl dával smysl i těm lidem. Když vám já půjdu ráno zalévat komunitní zahrady na Žižkov, jdu tam proto, že, jasně, baví mě, že je Žižkov zelený, ale vyčistím si tam hlavu, chvíli to není Excel a vím, že můžu dělat něco smysluplného. To je pak pro tu organizaci.
A nakonec se můžeme bavit o tom, v čem jsou komunity dobré pro společnost, se všemi závorkami k tomu, že komunita je neutrální a může být i komunita, která má na společnost negativní dopad. Pokud se nám podaří, aby se lidé dokázali sjednotit na nějakém příběhu (jeden můj známý říká, že komunity jsou příběhy, které sdílíme společně, ve smyslu, že je vyprávíme stejně; třeba příběh o klimatu u hodně klimatických komunit), pak už nemusíte řešit nic moc víc. Lidé jsou vedení tím příběhem a tím, co jim v komunitách nabídnete k dělání, to je ten engagement.
Pak se lidé do něčeho zapojí, od vysazování nových stromů po to, že se jdu přilepit na dálnici, to už má každá komunita něco svého. A vzniká nějaká společenská akce, kterou bychom sami neudělali. A společnost to možná potřebuje. Slíbil jsem, že budu krátký, a zase se mi to nepovedlo. Protože ty máš takové celkově zastřešující otázky.
Jak postavit komunitu
Andrea Studihradová
Občas se to tak povede. A mám jinou, hodně zastřešující otázku. Jak komunity vznikají? Rozhodnu se takhle, že si vytvořím komunitu? Třeba hostce předchozího dílu […] se to nakonec povedlo. Řekla si: „Potřebuju tady v Kutné Hoře lidi, se kterými budu souznít,“ a má komunitu skoro 200 žen. Nebo se máš přidat? Jaká je ta správná cesta? Moc dobře vím, že není jediná správná odpověď, je to obšírná otázka. Jak postavit komunitu?
Daniel Franc
„Vždycky jsem říkal, a říkám to dodnes, že nemůžeš postavit komunitu, která už neexistuje.“
Daniel Franc
Vždycky jsem říkal, a říkám to dodnes, že nemůžeš postavit komunitu, která už neexistuje. Zní to divně, že? Chci tím říct, že téma musí být natolik silné, aby dokázalo lidi přitáhnout k sobě a vést je k tomu, aby společně něco sdíleli a byli ve vzájemné interakci. Neboli musí být natolik otevřené, že na něj není jedna jediná odpověď, kterou si vygooglíš nebo vychatbotuješ a máš posekáno.
Komunity kolem domácích mazlíčků nebo výchovy dětí: tam není jediná odpověď. Ať si chatbot myslí, co chce, potřebuješ sdílet s ostatními, potřebuješ, aby ostatní sdíleli s tebou, chceš sdílet, chceš ukazovat fotky svých miminek nebo […]. To tady nevidíte, ale Andy dělá ksichty. To proto, že se na tyhle komunity někdy opravdu díváme se zvednutým obočím, co tam proboha ti lidé řeší. Ale to je právě ono: potkali se v tom, že nejenže chtějí vědět o ostatních, ale já chci sdílet svůj osud a tím si potvrdit, že jsem tady správně.
Musíte mít silné téma, musí být důvod, proč kolem toho tématu vytvářet nějaké interakce, a musí tam být pocit skutečně sdílené identity. Byl jsem asi pět let otec, single otec, s malým dítětem od jeho dvou let do pěti, než začal chodit do školky. Doma jsem na něj byl ve střídavce úplně sám a opravdu jsem si hodně odžil ten rodičovský, někdo by řekl mateřský, úděl. Tenkrát jsem tu identitu opravdu měl. Možná jsem měl blíž k maminkám než k tátům, kteří dělali kariéry. Ale […].
Potřebujete tam mít i pocit sdílené identity. A tohle všechno je těžké postavit. Je těžké vykopnout téma, u kterého si lidé najednou řeknou: „Tak jo, budeme se o tom bavit.“ Hrozně moc firem to zkouší a nejde to. A diví se: „Proč se nikdo nechce bavit o našem novém potravinovém produktu? Co je s těmi lidmi špatně?“ To není téma. A i když je to téma, nemusí být k diskusi. „Co se tady budeme bavit o jogurtu? Ježišmarja.“
Chci tím říct, že je nejlepší, když to téma najdete. Když jsme stavěli Google komunity, vždycky jsem se obracel na lidi, kteří nám ty komunity pomohli rozjet, kteří už nějak takhle fungovali, už se potkávali s ostatními vývojáři a učili ostatní. A já jsem jim vždycky dal možnost, jak to dělat ještě zajímavěji a ještě líp.
Někdy dostávám otázku, jak se nám podařilo postavit tuhle globální celosvětovou komunitu, kterou nakonec prošlo téměř 800 tisíc lidí ročně. A musím ve vší skromnosti, nebo spíš z respektu k tomu, jak těžké je stavět komunity, říct, že se nám spíš povedlo podchytit už existující komunitní energii a dobře ji nasměrovat. Když se někdo baví o budování komunit, jsem velmi ostražitý, protože to může znamenat, že vytváří nějakou energii někde, kde ještě není, a to je vždycky strašně těžké.
„Když se někdo baví o budování komunit, jsem velmi ostražitý, protože to může znamenat, že vytváří nějakou energii někde, kde ještě není, a to je vždycky strašně těžké.“
Daniel Franc
Dneska jsem měl meeting, těsně předtím, než jsme sem šli, kde jsme se bavili o skutečné potřebě, aby v nějakém firemním kontextu vznikly skupiny lidí, které fungují komunitně, nadtýmově. To téma v té firmě nějak rezonuje, je to kolem AI. Firma potřebuje, aby ta komunita opravdu vznikla, a není na to moc času, není čas to dělat nějak pomalu.
V takové situaci je velmi účinná cesta najít jednoho skutečného hybatele, v naší terminologii. Opravdu i ve firemním kontextu. Člověka, který tím tématem žije a už kolem sebe má napojené nějaké lidi, a dát mu nabídku, která se téměř neodmítá. Říct mu: „Hele, co ty na to, kdybys 20 % svého pracovního času mohl dělat to, co tě baví a zajímá, a my bychom tě v tom ještě podpořili? Mimo jiné od tebe chceme, abys začal síťovat. A pokud kolem sebe máš podobné lidi, abys je na sebe nějak napojil nebo napojila a začali jste se vzájemně učit, podporovat a tak dále.“
Neboli, jak se říká v angličtině, seedovat, zasít komunitu. Když už budovat komunitu opravdu od píky, tak vždycky přes ty (v jedné komunitě jsme jim říkali otcomatkové zakladatelé), kteří už tím tématem žijí. O to důležitější ale pak je, a to jsme dneska na meetingu taky řešili, kdo je ten vykopávač, ten hybatel nebo ta hybatelka. Protože DNA, kterou tam dáte, tam pak žije dekády.
Mám některé komunity, které jsem rozjížděl, a už jsou to opravdu skoro dekády. Když se na ně podívám teď, jsou podobné tomu, co byly před patnácti lety, a už se tam protočilo mnoho generací komunitních lídrů. Jenže když tam berete nové lidi, komunitní lídr si k sobě vezme někoho, kdo odpovídá vaší DNA. Pak vy odejdete a oni udělají totéž a totéž a totéž. Proto je DNA rozjížděčů strašně důležitá.
Je ještě spousta dalších možností, jak komunitu rozjet, ale tyhle jsou nejzákladnější. A jen chci zopakovat to varování: pokud opravdu zakládáte komunitu od píky, hodně, hodně dobře si to rozmyslete a spíš sledujte, kde už nějaké energie existují, a jděte tam.
A možná řeknu ještě jednu věc. Poslední léta dochází k určité krizi, by se řeklo, platformních komunit. Neboli toho, že někde na webu vznikne nějaká adresa, na ní nějaké fórum a tam se budou lidé bavit. Lidé jsou tím přehlcení. Už nechodí na 150. fórum něco řešit, pokud tím tématem opravdu vysloveně nežijí.
Třeba Richard Millington z konzultační firmy FeverBee, doporučuju ho sledovat hlavně lidem, které zajímají firemní komunity, už několik let razí termín, kterému říká community everywhere. Než abyste si vytvořili komunitu maminek na mateřské, které zajímá zdravé jídlo (dostal jsem poptávku udělat takovou komunitu), běžte se spíš podívat, kde už ty maminky fungují, a tam jim dodejte nějaký obsah, nějaké engagementové příležitosti, třeba nějaký event, možná nějakou podporu, možná ano, beta testing vašeho nového potravinářského produktu. Ale proboha si nedělejte další fórum, […].
Jak udržet komunitu živou
Andrea Studihradová
Tak to jsme byli u začátku. Máme toho člověka, který je vykopávač, hybatel. A jak už jsi zmínil, občas třeba odejde. Myslím, že je taky dobře, že občas odejde a předá to. Ale pojďme se dotknout dynamiky komunity, aby nám žila. Dobře, když se mi podaří trefit téma a nabalují se na mě lidé, které zajímá totéž co mě, jak to udržet dobře živé? A kdy nám to umře, co uděláme špatně?
Daniel Franc
V marketingové a komunitní branži se tomu říká engagement: jak jsou lidé zapojení, jak komunita žije. Když se někde potkají komunitáci nebo marketáci, kteří dělají komunity, je to vždycky první otázka: jak to dělat, aby se lidé zapojovali. A ta otázka není úplně správně položená, protože engagement je až konec nějaké cesty, která vede člověka k tomu, že se chce zapojit.
Každá komunita musí mít věci, které se v ní dají dělat. Komunitu nepostavíte jednoduše tak, že řeknete: „Každý pátek ve tři tady bude otevřená zasedačka, a kdo z vás je tady ve firmě fotograf, přijďte.“ Někdo přijde, ale podruhé už asi ne. Musíte tam vyrobit nějakou příležitost se zapojit: pozveme si vítěze Czech Press Photo, nebo každý přineste jednu fotku a navzájem si je zkritizujeme. To už je engagement, to už je aktivita, do které byste lidi zapojovali. Musíš mít takovéhle menu.

Vyrobit to menu není úplně triviální. Všichni, včetně mě, většinou děláme tu chybu, že ty aktivity děláme moc komplikované, protože tím tématem hodně žijeme a hodně si toho představujeme. Přitom dělat ty věci je opravdu jednoduché. Nemusím hned mít fotografa z Czech Press Photo. Může to být člověk, který ve firmě fotkou žije a má k tomu co říct. Potkáme se s ním, jednoduché.
Další věc: tyhle aktivity by měly být relativně pestré v tom, co obnášejí. Kdysi jsem dělal jednu komunitu právě v kontextu občanského aktivismu a engagement nám pořád nějak nešlapal. Měli jsme tam hromadu lidí, kteří říkali: „My to chceme dělat, jsme dobrovolníci,“ a chodili nám na […], ale vlastní zapojení do toho, o čem komunita byla, bylo docela mrzké.
Tenkrát jsem strašně sebekriticky pořád řešil, kde jsem proboha udělal chybu. V čem komunikujeme špatně, děláme toho málo, nebo možná moc? A pak jsme přišli na to, kde byla chyba. Nabídku aktivit jsme měli postavenou strašně jednostranně, celé to bylo o osobním kontaktu někoho s někým. A pak přišel covid. Haleluja. Protože jsme se přesunuli do onlinu a najednou se nám probudili úplně jiní lidé než předtím, kteří potřebovali něco trochu jiného.
U engagementových aktivit koukejte, abyste se trochu trefili do toho, kdo v komunitě je. Tím to bohužel zdaleka nekončí. Ve firmách jsou, myslím, že tady ve Spořitelně máme, engagement experti.
Andrea Studihradová
Máme, máme.
Daniel Franc
To jsou lidé, kteří umí vymyslet úplně báječné čínské menu. Tady jsem slyšel termín čínské menu: to máte v čínské restauraci, široké menu. A samozřejmě to musí být nízkoprahové.
Je dobré si nepředstavovat, že se lidé zapojí do toho, co hodíte ven. Je dobré to velmi průběžně obměňovat a být OK s tím, že vyhodíte pět pokusů, nic z toho moc nechytne a na ten šestý lidé zareagují. Tak pojďme dělat ten šestý. To je ten engagement.
K tomu potřebujete, aby v komunitě bylo klima velmi důkladného psychologického bezpečí. Aby bylo v pořádku, že někam přijde začínající fotograf a vyjádří se k fotce tak, že najednou všichni v místnosti zmlknou, a já si říkám: „Jo, to jsem řekl pitomost, co?“ A teď vám oni neřeknou: „To jsi řekl pitomost.“ Oni vám řeknou: „Hej, takhle by se na to taky dalo dívat, ale všiml sis tady, že…?“ A já se cítím dobře. Vím, že mě tam nikdo nebude kritizovat, že se tam budu cítit bezpečně.
V našich komunitách jsme hodně prosazovali bezpečné vztahové prostředí. Třeba v technických komunitách bývalo málo holek a ne vždycky se tam cítily bezpečně a komfortně. Hodně jsme pracovali na tom, aby ten pocit mít mohly, a nejen pocit: aby v komunitách reálně nedocházelo k jevům, kvůli kterým se tam pak necítily dobře. A je jedno, jak dobrý engagement byste jim vymysleli, ta holka tam nepřijde, protože bude vědět, že tam zase zažije nějaké divnosti.
Tenkrát jsme jeli témata, kterým by se dalo říkat diverzita a inkluze. Ne proto, že by to byl nějaký politický výmysl, ale dělali jsme to proto, aby se lidé v komunitě cítili vítaní a v bezpečí. To je jedna taková věc.
„To, že člověk říká, že nemá čas, znamená, že mu ta aktivita nedává úplně tu hodnotu, nebo komunita není tak silná, nebo se tam třeba necítí úplně dobře, nebo nezná ty lidi.“
Daniel Franc
Samozřejmě tam potřebuješ, aby komunita měla z pozice těch lidí opravdu silný příběh, silnou misi, […] k tomu, že si lidé najdou čas. Určitě jste všichni slyšeli od lidí, které chcete zapojovat do svých aktivit: „Hele, pěkný, ale já nemám čas.“ Prosím vás, kdo má v téhle době čas? Nikdo z nás nemá čas. To, že člověk říká, že nemá čas, znamená, že mu ta aktivita nedává úplně tu hodnotu, nebo komunita není tak silná, nebo se tam třeba necítí úplně dobře, nebo nezná ty lidi.
Jsou komunity, kde je tak strašně silná sdílená identita, že toho člověka nemusíte znát osobně, ale víte, že když ho potkáte, bude to v pohodě. Zase si tady pomůžu Googlem. Hodně jsem jezdil po světě, byl jsem asi ve třiceti různých kancelářích Googlu. Kartičky nám vždycky otevřely libovolnou kancelář. Ty kanceláře byly malé, třeba v Rumunsku tam někdy bylo dvanáct lidí. Vejdete tam a nikdo vás nezná, ale vidí, že máte badge s fotkou, že jste jejich, a už se řeší, jestli s nimi půjdete na černé pivo, nebo co se v Rumunsku pije, to už nevím. Vezmou vás za svého.
Ale tohle nebývá časté. Někdy nám engagement nefunguje a lidé se nezapojují proto, že jsou trochu ostýchaví ohledně toho, co tam bude za lidi: s kým se potkáme, já ty lidi neznám. Ve firmách někdy doporučuju, když se řeší komunity, abychom někdy dělali čistě takový ten social, jak se tomu říká: jen se potkáme, pokecáme, zajdeme na pivo, poznáme se. A pak vám ti lidé třeba budou fungovat v online aktivitách, protože se znají.
Věcí, proč se lidé nezapojují, je daleko víc. Ale je to zkrátka nějaká kombinace toho, jestli menu aktivit odráží to, co lidé potřebují, jaká je jejich preference a jestli jim to něco dá. Třeba jste v komunitě, kde jsou takové ty byznysové snídaně. Tam je pro lidi efekt komunity kariérní: potkám někoho, s kým udělám byznys. Pokud ale na ty snídaně nechodí lidé, se kterými se dá dělat byznys, nedivte se, že tam bude malý engagement.
Ale chci říct, že tohle je opravdu […] téma. A zároveň se nenechte úplně strhnout k tomu, že když lidé nechodí na eventy nebo na akce, je to tím, že akce nebyla dobrá. Pes může být zakopaný úplně jinde.
Komunity v době AI a chaosu
Andrea Studihradová
A když se podíváme na to, že nikdo nemá čas a svět je hrozně zrychlený, už se učí nová zkratka, že už nemáme VUCA, ale jsme BANI, jsme ve velkém chaosu. Moje hypotéza je, že o to víc je dobré se držet komunit, těch hyperlokálních, když to vztáhnu na naše sousedství. Tak tě poprosím o komentář: jak nám můžou komunity pomoct teď v tomhle už opravdu velkém chaosu a v budoucnosti?
Daniel Franc
Teď byla v komunitní branži taková trochu komunitní zima. Hodně komunitních programů opravdu zaniklo, protože přestávaly dávat hodnotu, lidé byli přehlcení, začalo se to moc opakovat, firmy trochu znásilňovaly komunitní koncept. Taková trochu kocovina, ještě říznutá covidem. Po covidu se to vzepjalo, protože lidem chybělo osobní potkávání, a pak to šlo zase dolů.
Funguju v jedné komunitě komunitáků v Česku a i ta sama šla v aktivitách výrazně dolů, protože lidé, kteří to dělali, i ztráceli práci. Zkrátka chci říct, že tu byl trend hodně velkého sešupu komunit v tom organizovaném slova smyslu.
Ale dva faktory teď nahrávají tomu, že je možné, že se tady za rok touhle dobou budeme bavit o tom, že nastal totální komunitní revival. Jeden je ten, o kterém mluvíš ty: svět začíná být nepochopitelný, chaotický, úzkostný, bez jasných kotev, o které se můžeme opřít. Tak já rozumím zkratce BANI. A komunity vám dávají všechno, co vám tenhle svět bere. Dávají vám kotvu ve společenství.
„A komunity vám dávají všechno, co vám tenhle svět bere. Dávají vám kotvu ve společenství.“
Daniel Franc
Víte, že ten člověk tam každý poslední pátek v hospodě, kam chodíte hrát magiky, bude. To je pěkné. To je jedna z mála jistot ve světě. A že ten člověk s vámi bude komunikovat tak, jak on je, ten Franta Vonásek, a ne chatbot. Protože i když vám pak Franta Vonásek píše v práci mail, vidíte: ježiš, ten Franta si mohl dát práci, tohle je GPT, vidím tady dvojitou pomlčku.
Takže v době AI komunity umí dát to, co chatbot ještě neumí. Ne snad to, že byste dostali radu na svůj problém, to chatbot umí a Franta vám to řekne taky. Ale to, že víte, že v tu chvíli je tam autenticita toho člověka a že když to Franta říká, je za tím jeho osobní příběh, a ne miliardy tokenů někde v nějakém modelu nebo miliony dat.
I ve firmách se teď hodně řeší, že AI má tendenci lidi od sebe oddalovat. Už se při obědě nepotřebuju bavit s kolegyní o tom, jak ona řeší nějaký problém, dám to do firemního chatbota a mám to líp než od ní během oběda. Ale já bych ten oběd potřeboval kvůli něčemu jinému. Potřeboval jsem si jít postěžovat na šéfa, na rodinnou situaci, na politickou situaci. Potřebuju pořešit věci, které chatbot nikdy v kontextu nepochopí.
Možná se blíží revival. Ještě tam nejsme, pořád jsme tak trochu v zimě. Ale […] potřeba pravdy. Vezměte si Google, myslím Google vyhledávač: měli jsme tendenci mu věřit. „Pojďte to vygooglit, je to tam, píšou to na internetu, tak to bude pravda.“ Ale teď otevřeně víme, že chatboty halucinují. Co já vím, co je pravda.
A když vám to říká kámoš v hospodě, taky víte, co ten může vědět o světě. Ale aspoň do toho dává autoritu své reputace, své dobré jméno, že to, co vám říká, je pravda. A pro vás to má o něco větší hodnotu než super zajímavá informace z chatbota, nad kterou pak jen krčíte rameny.
V kontextu hyperlokálních komunit je tohle úplné požehnání pro naši práci. Protože lidé už teď začínají přicházet na to, že se potřebují potkávat s jinými lidmi. Možná už ne kvůli tomu, aby řešili nějaké odborné problémy, protože to umí AI, ale aby si dali kotvu. Aby si dali kotvu ve světě, který je čím dál rozviklanější. Aby si vzájemně dodali emocionalitu. Když si jen ráno sjedete newsfeed, zažíváte záporný balíček emocí, a to potřebujete někde dobít, a ne tak, že se z vás stane alkoholik.
Andrea Studihradová
Myslím, že i to může být silná komunita, doufejme, že aspoň ta Anonymních alkoholiků.
Daniel Franc
Podpůrné komunity, zdravotní komunity, to je obrovské téma, spadá to do podpůrných komunit.
Komunity, ve kterých Daniel Franc je a chce být
Andrea Studihradová
Je nějaká komunita, ve které ještě nejsi, ale moc rád bys byl její součástí?
Daniel Franc
Je to zvláštní, já až tak komunitní člověk nejsem, ale jsem zapojený do několika komunit. Teď je takový trend, který trvá docela dlouho, myslím třeba pět, deset let, že se objevují uzavřené komunity. Komunity, které jsou z principu neveřejné. Úplně popírají koncept „chci co nejvíc followerů“. Jejich koncept je, že chceme jen lidi, kteří sem skutečně patří, kteří mají tu identitu, ten pohled. A tyhle komunity si lidi zvou.
Byla tady jedna taková komunita, která dělala letní akce, hodně kolem umělecké scény. Když jsem potkal někoho z té akce, přišlo mi to hrozně dobré, ale já jsem tam nebyl, protože jsem nedostal žádnou pozvánku. A musím říct, že mě to mrzelo. Říkal jsem si: „Ježiš, mě by bavilo tam být.“ Ale není to tak, že řekneš: „Nemohli byste mě tam pozvat?“ Ne, až tak na tom moje důstojnost přece jen není. A protože jsem pak dělal podobné věci kolem artu ještě na jiných letních akcích, byli tam lidé, kteří to viděli, a nakonec jsem pozvánku dostal a bylo to fajn. Tak to je jedna věc.
Druhá věc je, že si ty komunity někdy vytvářím. Teď máme začátek roku 2026 a loni, v roce 2025, jsem si dal závazek, že žádnou komunitu nevytvořím, protože je to hodně práce. Ale vznikly dvě.
První: ve Spořitelně jsem byl loni zaměstnanec na částečný úvazek, letos jsem kontraktor na částečný úvazek, a zjistil jsem, že je tady obrovská skupina lidí, kteří pracují s komunitami, ale nejsou vzájemně propojení. A nějak se stalo, že jsme tady, zase nás bylo víc, […], rozjeli komunitu komunitních organizátorů. Říkáme jí Komix, komunitní mixer, a funguje to komunitně.
A pak ještě školím na workshopech o AI adopci, kde komunita vznikla spontánně, to je hezký příklad. Komunitu komunitních organizátorů jsem inicioval. Ale docela to sedlo, lidé na naše engagementové aktivity nějak chodí. To byl ten příklad, o kterém jsem mluvil: existuje nějaká energie a já jsem ji jen pomohl dát dohromady.
„Druhá komunita vznikla téměř úplně spontánně, což je vždycky nejlepší, to jsou nejsilnější komunity.“
Daniel Franc
Druhá komunita vznikla téměř úplně spontánně, což je vždycky nejlepší, to jsou nejsilnější komunity. Byli to absolventi našich workshopů na téma, jak zavádět AI ve firmách, hlavně z lidského pohledu. V rámci ceny měli vždycky jeden follow-up call, kdy jsme se na hodinu potkali se všemi absolventy workshopu, kterých je třeba pět nebo osm, malá skupinka. Ale interakce na tom callu byly tak dobré, že říkali: „A kdybychom ještě jednou?“ Tak jsme říkali: „Děláme ještě jednou.“
Pak, když jsme dělali další workshopy, jsme účastníkům říkali: „Děláme tady ten after call, nevadilo by vám, kdybychom to spojili s předchozími účastníky?“ A oni říkali: „Jak nevadilo, to je super, naopak, že tam budou ještě další lidé.“ Teď máme skupinu několika desítek lidí, kteří velmi trvají na tom, že si jednou měsíčně zavoláme.
Máme tam lidi od boardů velkých firem až po lidi, kteří jsou členy týmu v HR, a všichni adoptují AI. A říkáme si tam opravdu hodně důvěrné věci, u kterých by bylo docela blbé, kdyby se dostaly na veřejnost. Protože to je ono: ty vytváříš podmínky, ale je tam to sdílení. Nejen že tě baví to, co říkají ostatní, ale i ty chceš sdílet, protože tohle je pro tebe relevantní skupina, která ti dá feedback.
Když jim řekneš: „Peru se s tou adopcí a […],“ budou ti na základě své zkušenosti a důvěry, kterou tam máme, schopni říct, kde může být zakopaný pes. To je, jak říkám, benefit komunity na hodně osobně rozvojové úrovni, tady se silným osobním přesahem. A zároveň je nám tam dobře, protože vidíme, že když se s tím pereme a často vůbec nevíme, jak na to, je to úplně v pořádku, protože to neví skoro nikdo.
Tahle komunita vznikla spontánně. A když se ptáš, ve které komunitě bych chtěl být, tak zpětně vidím, že chci být v téhle komunitě, která vznikla takhle sama od sebe.
Andrea Studihradová
To je krásné, že máš tyhle komunitní sny splněné. Tak nám všem přeju, abychom byli v takových komunitách, kde je nám dobře, kde je nám bezpečně, které nás někam posouvají, tam, kam chceme. Klidně můžeme stát v koutě, i to je úplně v pořádku. Díky moc za vrstevnatý rozhovor o různých komunitách a přístupech. Díky, že jsi dorazil do studia.
Daniel Franc
Taky díky. Skoro jsem ti chtěl říct: „To už končíme?“ Teprve jsme se rozjeli. Ale děkuju taky a snad to bude někomu k užitku.
Andrea Studihradová
Uvidíme, jestli dostaneme nějakou zpětnou vazbu. Tak díky moc. Díky, že nás posloucháte, díky, že nás čtete v newsletteru Dobré věci na Substacku, a díky, že měníte svět k lepšímu. Jsme tady pro vás, abychom vám pomohli třeba grantem, příběhem nebo něčím úplně jiným.




